Povídky izraelského vyznání

Vypravování pana Freudenfelda
o svatbě pana Paškese

Bylo to asi tuhletu dobu – ne, copak to povídám – asi čtrnáct dní předtím, možná že taky tři neděle, bylo už všude plno jarního slunce, obchody se počínaly hýbat, tenkrát si pan Freudenfeld řekl, že je čas, aby jel na túru. Než ale na tu túru jel, povídal si ten jistý pan Freudenfeld, co měl provaznické zboží ve velkém i malém, že by měl skočit na jedničku a zajeti si do Vršovic, aby vyzvěděl, co je na tom pravda, co řekl ten Löbl tomu Hahnovi, co mu cestující chtěl hodit na hlavu kolekci, ale nehodil, protože Hahn je člověk nervózní a cestujícího by za to vyhodil.

Pan Hugo Freudenfeld chtěl právě skočit do té jedničky, když najednou někdo za ním zavolal: „Pane Freudenfeld – pane Freudenfeld!“ Pan Freudenfeld se ohlédl – uviděl paní Schmausovou, která vyběhla prostovlasá, jen tak s cvikrem na nose z obchodu Belle Parisienne, módní a galanterní závod Eduarda Laguse nástupce Ignác S. Schmaus. Jak tu paní Schmausovou uviděl – ujela mu elektrika – ten den do Vršovic nejel, protože ho paní Schmausová zatáhla do krámu, aby vypravoval, jaké to bylo na svatbě jeho bratrance Ervína Paškese, který si bral dceru pana Roberta Adlera a jeho choti Matyldy.

Pan Freudenfeld – prosím vás, co měl dělat – ženské se, pánové, tak hned člověk nezbaví, když se chce něco dovědět, a zvláště o svatbách –, ten pan Freudenfeld tedy se opřel o bednu, zapálil si doutník – zrovna naproti seděl za skleněnou stěnou pan Schmaus a něco počítal –, tedy ten jistý pan Freudenfeld zapálil si cigáro, zabafal a povídá: „Co jim mám vypravovat, paní Schmaus – já nic nevím, to víte, člověk má jiný starosti, svatba jako svatba – to se ví, nádherný to bylo, prosím vás, jediná dcera pana Adlera…“

„Kde měli veselku?“

„Kde měli veselku – otázka! V Jeruzalémské synagoze měli veselku – jediná dcera velikýho Adlera bude mít jinde veselku! Kompletní veselka – povídám vám, paní Schmaus, s rabínem, jeho řečima, hudbou, zpěvem, kantorem Kornblumem – všichni šamesové – zkrátka veselka jak se patří, s celým zařízením…“

„A co hrála hudba, pane Freudenfeld?“

„Co by hrála, paní Schmaus – jako na všech velkých veselkách svatební pochod z toho – jak se to jmenuje – Lohengrina – víte, co nejdřív se hraje tiše trádadá – pak najednou silně – víte, jako když se vdávala Truda Baumová, co si brala vyhlášeného doktora z Nové Kdýně…“

„A jak dlouho mluvil rabín, pane Freudenfeld?“

„Dlouho – jestli dlouho – a jak dlouho – pořád mluvil – už jsem myslil, že bude konec, ale on pořád: ‚Pročež, vážení snoubenci‘ – a zas něco hebrejského do toho – jak vám říkám, efektivně dvě hodiny trvala ta řeč – krásná řeč – pět set korun si nechal za to dát ten rabín – to se nechá vydělat, paní Schmaus – ale měla víc ceny než pět set korun, říkám vám, paní Schmaus, on si na tom dal moc záležet, ten rabín.

„Bylo hodně lidí, pane Freudenfeld?“

„No ne – na veselce jediný dcery pana Adlera nebude hodně lidí – nápad, paní Schmaus! Co se tady dělo – no, já vám říkám, paní…