Povídky izraelského vyznání

Oskar Kraus hledá místo

„Núú, pane Kraus, co je s nima?“

– Núú, pane Votický, co má bejt se mnou?

„Já mám vědět, co je s nima, pane Kraus? – Voni to maj vědět. Já jenom vidím, že dělají obličej jako šames za krásného počasí, když o velké svatbě dostal míň na diškrecích, než si myslel.“

– Jim se to mluví, pane Votický, oni můžou vypravovat pohádky o šamesích, to věřím – ale moje starosti na ně, já jim říkám –

„Starosti! Povídá: Starosti! To nemůžu slyšet: Starosti! Kdopak nemá dneska starosti? Já se jich ptám – skrz ten obličej, jakej děláte, co se jim přihodilo?“

– Co by se mně přihodilo? Mám starosti!

„Starosti!“

– Starosti!

„Obchody nejdou?“

– Co by obchody šly? Komupak dneska jdou obchody? Vědí, pane Votický, já bych jim to řek, ale dají mi čestný slovo –

„Čestný slovo!“

– Počkaj, čestný slovo a zapřísáhnou se, že když jim povím, že hledám místo, že nevyskočej jako ten zrzavej Löwit od Hahna, barvy a oleje, a nebudou jako ten jistej Löwit volat přes celou kavárnu: Místo hledaj, pane Kraus? Ale to se divím, že se neobrátěj na mě – tu ránu by měli místo a jaký místo! –

„Zrzavej Löwit vyskočil? Že má pro nich místo? Jaký by mohl mít pro ně místo? To kdybych já takhle něco řek – to by mělo nějakou cenu – ale Löwit? Moc řečí má ten pan Löwit!“

– No, tak teda poslouchají. Sedím v Continentalu, ne – v Corse – počkat, ne: v Arku – copak to povídám: v Edisonu to bylo, vypravuju, jaký mám s tím místem starosti – povídá Minkus – kterej Minkus? – Ale kdepak – ten už je nebožtík. To je Minkus – vědí ten! Povídá Minkus, copak že jdou od Bauma pryč? Já na to: To nevědí, že je Baum hotov, že už neexistuje Baum? – Ale jdou, diví se Minkus, copak tak najednou? – Jaký najednou? Pořád chodilo zboží, samý zboží, samý zboží a žádný peníze, žádný peníze, žádný peníze – říkal starej Baum: Jo, to jsou obchody – všichni zákazníci umřeli, a který neumřeli, ti nic nekupují, protože nemají peníze ti zákazníci, který neumřeli. No, a na tuhle nemoc umře každá firma, tak to Baum zavřel a personál propustil. Najednou se do našeho hovoru vmísil Löwit – nikdo s ním nemluvil – a povídá: Já mám pro ně místo, krásný místo! – Jaký místo? ptám se. – No, povídá: Spojené jihozápadní továrny na zboží porculánové a kameninové hledají disponenta – povídala slečna Weissbach – moc šikovná slečna, už je u tý firmy šest let, že jí to místo nabízeli. – A proč to nevzala ta slečna Weissbach? ptám se. – Prosím vás, povídá Löwit, ona to nepotřebuje – má známost, možná že se bude vdávat – já vím moc! – No, povídám, to by nebylo špatný, jaká je adresa? Počkají, povídá Löwit, zítra sem přijde tuhle dobu ta slečna, pak se můžeme domluvit – ona tam má velký slovo, ta slečna – povídá, že by bez ní nemohla firma existovat. Dobře. A kdo druhý den nepřijde? – Slečna Weissbach. – Proč nepřišla? – Moc práce, přijde zítra. – Slečna Weissbach nepřišla? – Kde je slečna Weissbach? – Prosím vás, povídá Löwit, k čemu potřebujou slečnu Weissbach? …