Okolo nás

Romantismus opilství

Pravil jsem jednou, že nejnápadnější znak lidové povahy je romantismus. Je ukryt na dně duše, jsa potlačen skepsí denního života. U jednotlivce je romantismus sváteční rys charakteru. Vystupuje navenek pouze za zvláštních okolností, například když občan napíše článek do novin, ve kterém brojí proti nepořádkům na tramvaji. Tehdy oplývá patetičností, která charakterizuje romantismus. Avšak psychologie masy, shluku, shromáždění, je veskrze romantická.

Možno tvrditi, že kdyby nebyl duch masy v podstatě romantický, byla by politická práce mezi lidem nadmíru znesnadněna. Jest nepochybné, že bez vrozené romantické nálady lidu nebyla by například možná demagogie. Jeť demagogie (vzato z formální stránky) umění nápadné, určité a jednoduché stylizace. Demagogie, i v duchu formální romantiky, nedbá odstínů, subtilní argumentace, přesného rozlišování. Demagogie zná pouze špatnost odpůrců a dokonalou ctnost vlastního tábora. Demagogii lze stěží připustiti některé vlastní chyby. Heslo je zbraň z romantické zbrojnice; podobá se srdci krále Douglasa^[17], které bylo vrženo v šik nepřátel. Heslo nemůže býti podrobeno kritice: Nuže, rozeberte racionalisticky heslo „K lidu níž, s lidem výš“.

Kdyby nebylo vrozeného davového romantismu, byla by také práce politických úvodníkářů velmi obtížnou záležitostí, neboť stranické úvodníky psány pod tíhou skepse byly by obsáhlé jako disertační práce; pohled na ně by připomínal filozofické pojednání z první polovice devatenáctého století, jistě by oplývaly množstvím glos pod čarou a okrajových poznámek. K lidu prý má se mluviti pravda. Pravda je jednoduchá; avšak jak spletitá je formulace pravdy! Tak komplikovaná jako moderní život. Romantismus je ostatně rys dnešní doby: Americký film, který ovládá život jako málokterý projev umění, jest v podstatě zmodernizovaný román pro služky. Dokonalé vítězství pronásledované ctnosti nad zchytralou špatností nesnese podrobné kritiky denního života, který dokazuje, že ctnost vyskytuje se v přírodě pouze ve sloučeninách, ježto na vzduchu života podléhá snadno zkáze.

Pozoruji, že jsem si obral téma příliš široké, a přece jsem chtěl psáti pouze o romantismu opilství. Nuže:

Vrozený lidský romantismus je potlačován za bdělého stavu, v osamocenosti a ve shonu denního života. Ale vítězí nad člověkem ve snu a v opilství. V transu opilství, kdy skepse je potlačena, zkvétá romantismus a vyráží květy ctností křesťanského rytířstva. V opilství stává se sám sobě člověk bohatýrskou postavou. Jednou večer jsem viděl v ulici šedivého starce, jenž vrávoral pod tíží materielního nadšení. Pozoroval jsem, že se občas zastavil; zvedl hůl a zavelel: „Pochodem pó-chod!“ Ušel několik kroků a rozmlouval při chůzi: „Je to marný. Lidi, všecko je marný. Proč jsi mě opustila? Takovou už nikdy nedostanu. Ba ne. Jsem sirotek opuštěný.“ Během těch několika kroků prodělal stařec několik romantických nálad. Předně viděl se býti velitelem vojenského oddílu. Nato seznal, že jej žena opustila a zmařila mu mládí květ. Konečně došel k tomu poznání, že je sirotek, dítě bezbranné, které každý šidí.

Opilec velmi rád oddává se pocitu, že je opuštěný. Snad z toho důvodu vyhledává hlučnou společnost. A zpravidla si někoho v té společnosti horoucně zamiluje, o němž je přesvědčen, že je nejvěrnější kamarád, kterého do té doby měl. Víra ve věčné přátelství, která posedne opilce, je rytířský romantismus; a je vždycky moderní, třeba by nebylo již moderní epos o věrném přátelství rytíře Amise a Amila. Přátelství opilců je dojemné a nasycené příliš zřejmě reminiscencemi na konvenční romantickou četbu. Je patetické a překypuje city nadšení. Opilec v opilci budí obdiv; není matky, která by ve svém dítěti nalezla tolik zalíbení jako opilec ve svém kumpánovi. Avšak přátelství uzavřené v opilství je vratké. Povstává z opilého nedorozumění a rozbíjí se černou zradou. Je už osudem opilcovým býti zrazen nejvěrnějším kamarádem. Tato zrada musí snad býti; romantika opilcova nemůže postrádati této důležité romantické nálady.

Život civilní, takzvaný život všední, je pln kompromisů. Je dvojí život, jako je dvojí politika. Jedna je romantická, táborová, sváteční, pro lid. V této politice není kompromisu. Není socialistického politika, který by na táboru lidu hlásal, že nejhoroucnějším přáním jeho klubu je dohodovati se s klerikály. Ale není jistě politika, který by v meziklubových poradách prohlásil: „Nepodám nikdy ruku nepříteli. Buď zvítězím, nebo padnu.“ Tato romantika nebyla by na místě, dejme tomu, v jednání o agrární cla. Neboť romantika je vyhrazena pouze pro sváteční chvíle člověkovy. K těmto svátečním chvílím dlužno počítati opilství; ne nadarmo slaví se památné dny a svátky v životě lidském okázalým pijáctvím. Poněvadž jsme se již rozhodli vidět i v opilství čistý romantismus, nemůžeme se uzavříti poznání, že nic není vzdálenější povaze opilcově než smysl pro kompromis. Tv…