Podzemní město

29

Praporčík Klepš se podíval na hodinky, uhodila čtvrtá. Voják na stráži ustoupil stranou na znamení, že dveře jsou volné. Vojáci se postavili do řady jeden za druhým. V čele řady stanul svobodník Semecký, pošinul si čapku do týlu, nakroutil vousiska a jeho očka svítí. Také šedý domobranec Andrlík vstoupil do fronty a za ním trčí vyzáblý cukrář Trachta. V řadě stojí starší mužští s vpadlými tvářemi a svislými kníry; s nimi pak mladí hoši s oblou lící, jimž ještě hlas přeskakuje. Mnohý z nich snad ještě nepoznal ženu. Nyní na rozkaz velitelství bude trhati ovoce ze stromu poznání. Nemá užít rozkoše; na něm jest, aby se podrobil hygienickému opatření; bude fasovati erární lásku.

Šikovatel Wagenknecht vstoupil do domku, aby osobně bděl nad přesným prováděním rozkazu; nikdo se nevzepře nařízení, za to ručí šikovatel Wagenknecht. Když zašel, tu voják Habětín se prodral řadou, odstrčil svobodníka Semeckého a sám se postavil u dveří. Svobodník zrudl a zlostně bručel.

Habětín se otočil, posupně se dotkl čelem jeho čela, ostře zadíval se mu do očí, a dýchaje mu do tváře, zvolna mluvil: „Říkals něco, frajtře? Mně se zdá, žes něco mluvil. Já jsem trochu nedoslýchavý. Nechtěl bys to opakovat?“

Svobodník mlčel. Nechtěl vyvolat spor s nebezpečným člověkem. Věděl, že by se ho nikdo nezastal. Habětín si zapálil cigaretu, pouštěl kouř nosem a chvíli zkoumal svobodníkův obličej. Pak pravil: „No, proto. Však mně to bylo dost divné, že by se mně chtěl takový umazaný frajtr postavit.“ Zašklebil se a první vešel do dveří.

Desátník Štědrý si řekl, že nyní by byla vhodná příležitost se vytratit. Šikovatel úřaduje uvnitř. Nezpozoruje, že mu někdo chybí. Pořádek venku udržuje četař Náhlovský. Desátník mu naznačil, že by chtěl navštívit v lazaretě raněného vojáka Maštalíře. Četař pokrčil rameny a pravil: „Pro mne. Jdi si, kam chceš, kaprále. Mně je to jedno. Jenom hleď, abys tu byl včas. Nebo to prohrajeme oba.“

Desátník se ohlédl po praporčíkovi. Tomu snadno unikne. Praporčík na nic nedbá, služba ho nezajímá a stále se prochází s brejlatým svobodníkem.

Odloučil se od vojáků a plíživě obešel domek. Za stavením sestoupil do hlubokého žlebu, naplněného drobnými oblázky; bylo to asi koryto po vyschlém potoku. Dosti dlouho kráčel ukryt v úžlabině, a když vystoupil a obrátil se, tu seznal, že domek s řadou vojáků je už daleko za ním. Zamířil přes opuštěný sad, zdupaný, s polámanými stromky a pichlavými keři. Bral se podél řady stodol se stěnami, upletenými z vrbového proutí, a ocitl se v hlavní ulici městečka. Potkal oddíl vojáků s modrými výložkami a v plné výzbroji. Šli někam na stráž. Sanitní svobodník s knihou pod paží vedl nemocné v bačkorách a v šedých županech. Dva poručíci poplácávali rezavého koně s lesklou srstí a hovořili rachotivou maďarštinou. Desátník je obešel, aby nemusil pozdravit.

Dospěl až na náměstí, kde stál dřevěný kostelík s veselou červenou bání. V průčelí měl polokruhovitý obraz, jenž ve velmi živých barvách ukazoval Ježíše, který stál v potoce se zkříženýma rukama, a Jan Křtitel, hubený a kučeravý, se špičatým plnovousem lil mu na hlavu živou vodu. Voják, který střežil vchod, šoural se s rukama v kapsách kolem kostela; když došel na roh, civěl do prázdna a hovořil sám k sobě; pak se zase obrátil a šoural se nazpět. Zpozoroval, že desátník vstoupil do dveří; chtěl na něho křiknout, že to není dovoleno; byl však lenivý, i spokojil se tím, že mávl rukou.

V kostele bych šero a desátník rozeznal jenom řady lůžek. Vtom z hloubi kostela se rozlehl hlas: „Pane kaprál, vítám jich!“

Kráčel po hlase, přidržuje se železných pelestí kavalců, a hlas ho vedl: „Tady! Sem! Pořád rovně!“ Voják Maštalíř seděl na lůžku a radostně mával zdravou rukou.

„Ještě jednou jich pěkně vítám. Posaděj se u mne.“

Desátník usedl na lůžku a stiskl raněnému ruku. Droboučký obličej Maštalířův zářil; široce se usmíval a objal svého pána pohledem, plným oddanosti.

„Já jsem ti nic nepřinesl, Maštalíři…,“ počal desátník omluvně.

„Ježíš! No tohle! Jak jenom můžou něco takového… Copak já na něco čekal?“ pokřikoval Maštalíř.

„Já jenom… víš, já nic nemám.“

„Ani slovo, pane kaprál… Já jsem rád, že přišli. Pořád jsem si říkal: Jestlipak ten můj mladý se na mne přijde jednou podívat… ale kdepak, povídám, copak on může, no ale náhodou, já na to, kdyby měl cestu kolem, kdepak, povídám, jak by se dostal ze štelunků… a vida, oni jsou tady… no, to jsem opravdu rád, já bych za tu radost nevzal stovku…“

Desátník se zadíval soucitně na propadlý obličej raněného.

„Jsem špatný, co?“ řekl Maštalíř. „No, však. Co já zkusil. Horečky a tak. Já,“ děl pyšně, „já jsem ten nejtěžší pacient z tohohle baráku…“

„Os…