Podzemní město

21

Potom Maštalíř zašel do dílny prstýnkářovy. Umělec seděl u stolu a prskající kahan ozařoval jeho zamyšlenou tvář, zarostlou šedým strniskem. Pracoval uprostřed hromady kovů, které pokrývaly stůl, ozbrojen zlomkem kosy, kapesním nožem a šídlem. Vyráběl brože a spony pro ženské, vázy a těžítka pro vyzdobení příbytků a prstýnky pro marnivé vojáky. Měl mnoho práce, málo jedl a ukrádal si čas k spánku, neboť v podzemním městě žilo mnoho parádivých mužů, kteří zdobili svůj zevnějšek. Pro kupce vystavil na obdiv skřínku, která obsahovala několik vzorků prostých pro obyčejné vojáky a uměle vykládaných barevnou celulózou a ozdobené obrazem císařovým, které byly určeny pro důstojníky.

Když spatřil příchozího, pošinul si brejle na čelo a vyčkávavě se na něho zahleděl. Maštalíř vysypal na stůl aluminiové a měděné kousky šrapnelů. Umělec odhadl cenu tohoto zboží a nastalo vyjednávání. Maštalíř se bil v prsa a dušoval se. Řemeslník se mračil a vyháněl ho z dílny. Nechce-li, ať si jde po svém a nezdržuje. Hádali se, handrkovali hodnou chvíli, nadávali si, proklínali se a ústa se jim pěnila. Nakonec se přece dohodli a podali si ruce. Maštalíř koupil šest obyčejných prstenů a jeden vykládaný, který si objednal svobodník Semecký. Rozloučili se přátelsky.

Aby si zkrátil cestu a vyhnul se místu, kde byl zakopán plukovní štáb, vylezl Maštalíř na zákopy a namířil si rovnou přes pole. Byl jasný den a ve vzduchu se chvěla neurčitá předzvěst jara. Patrně ho zpozoroval z dálky ruský voják, který se nudil u své střílny, neboť vysoko zasyčela kulka. Maštalíř se mimoděk ohnal rukou, jako by zaháněl dotěrnou mouchu.

– Mířit neumíš, Moskale, – pomyslil si. V zápětí však zapomněl na ruského střelce. Kráčel sehnut pod tíhou obchodních starostí. Jak dnes pořídí? Věděl, že zboží valem ubývá; nemůže uspokojit všechny zákazníky. Dodavatelé jsou nadutí a hrubí. Sedí na zbytku svých skladů a nevědí, mají-li prodat, nebo nebylo-li by vhodnější ukrýt zboží na příhodnější dobu.

– Jsou to svízele, to by mi nikdo nevěřil. A já se tak snažím, abych vyhověl, ale vděku se nedočkám. Nadávají mi keťasů, ačkoli tak solidně si nikdo nevede jako já. Bůh je můj svědek…

Někde vybuchl šrapnel. Nejdříve spatřil bílý obláček a po chvíli se ozvala temná rána. Malinký pěšák litoval, že střela nevybuchla blíže. Hned by hledal pouzdro a vršek střely, vykládané mědí a aluminiem. Nyní je velká sháňka po těchto kovech a jediné obchody s prstýnkářem poskytují naději na zisk.

– Ba, ba…, – mluvil. – Už to není takové, jak bývalo. Dneska se jeden musí pořádně točit, aby obstál… –

Za jeho zády se rozprostíraly valy, podobenství krtčích hromádek, pod nimiž kypěl ukrytý život podzemního města. A z těch hromádek vyvěrají modré stužky dýmu na znamení, že v krbech hoří oheň, jenž vysílá smírné, rozjařující teplo.

A před ním pak ležela rozsáhlá bažina a za tou bažinou se krčila vesnička pod ochranou vysoké stráně. Zvonice bez zvonu strměla nad dědinou a kostelík se zhroucenou červenou bání. Chalupy, zbavené doškových krytů, ukazují obnažené trámoví; i bylo viděti, jak po ulicích drkotají fůrky a míhá se vojenský lid.

Malinký pěšák přešel přes dřevěnou lávku, která křížila zamrzlý potok, a pak se dal středem bažiny po stezce, zrobené z větví, spojených houžví. Stezka se prohýbala pod jeho kroky; pod vrzajícím ledem vyskakovaly bublinky. Avšak voják šel jistě touto cestou, uprostřed chomáčů zmrzlého rákosí.

Octl se mezi chalupami bez oken a bez dveří, otlučenými a zpustošenými domky, z nichž kdysi uprchli obyvatelé. Nyní ozývaly se dědinou hýkavé výkřiky poddůstojníků, chraplavé nadávky kočích a skřípění selských vozíků, které vázly v rozježděném blátě. Uviděl bledé obličeje mužů, kteří se vlekli k domku, kde se prohlíželi nemocní. Minul očazenou zeď, na níž bylo dosud vidět nápis Požarnyj oboz. Za tou zdí bylo umístěno skladiště zákopníků, i vonělo tu čerstvým dřívím a pryskyřicí. Skladiště hlídal starý voják s ozáblou tváří. Hleděl před sebe prázdnýma očima a přežvykoval. Maštalíř ho oslovil, ale strýc pohlédl na něho nechápavě a počal zvolna obcházet stavení.

Potom se připojil k zástupu nemocných, kteří čekali na prohlídku. Ze stavení se ozýval hromový bas štábního lékaře. Občas ze dveří vyletěl voják, jako by byl vymrštěn ukrytou pružinou. Avšak nemocní si ničeho nevšímali. Na usoužených obličejích byla napsána odevzdanost. Stáli tiše, ponořeni v neveselé myšlenky. Jen málokterý směle věřil, že ho lékař uzná a pošle domů.

Za chvíli stál v jizbě a vyměnil si přátelský úsměv se sanitním poddůstojníkem. Zdálo se mu, že olivová tvář ml…