Podzemní město

30

S hlukem vpadl do kostela vojenský lékař, jehož doprovázel poddůstojník zdravotnictva. Sehnutý, krátkonohý stařec, s límcem rozepjatým, zastavil se na prahu a nespokojeně začenichal. Nemocní kvapně vklouzli pod přikrývky. Lékař zahlomozil: „Svinstvo! Nepořádek! Posměch všem pravidlům hygieny! A v tomhle má člověk pracovat!“

Shrben, s rukama za zády, počal se drobnými krůčky prohánět mezi lůžky, bruče k sobě hněvivá slova. Poddůstojník ho následoval s ledovou, úřední tváří. Lékař oběhl sál a zastavil se u lůžka Maštalířova. Desátník Štědrý se vymrštil a postavil se do pozoru. Lékař sňal skřipec a zadíval se na něho.

„Co jste zač?“ vybuchl. „Co tu pohledáváte? Jaké jsou to zase nepořádky?“

Jaroslav se zadíval na zardělý obličej, zarostlý ježatým, prošedivělým plnovousem, na vlhké oči, které zpod huňatého obočí dívaly se na něho přísně, popudlivě. Tento zakrslý mužík, z něhož nepořádně visela uválená uniforma, zřejmě šitá pro větší postavu, připomínal mu někoho známého. Lékař dotýkal se ho skřipcem a svištivě oddychoval jako člověk, stižený záduchou. Posléze si desátník vzpomněl. Vídával tohoto starce pobíhati ulicemi okresního města, vždy sehnutého pod tíží myšlenek, často ponořeného v prudkou samomluvu. Byl to MUDr. Jansa, primář okresní nemocnice, státoprávník a Sokol.

Zdálo se, že také lékař se rozpomíná. Hleděl zkoumavě a soustředěně na desátníkovu tvář; posléze mu tvář změkla a v očích mu svitlo; i pravil: „Vojáku, vás bych měl jako znát. Kdo jste? Mluvte, mladíku!“

Jaroslav řekl své jméno. Vousáč se zaradoval.

„A vida!“ rozkřikl se. „Pan Štědrý. Ovšem. Pan Štědrý, juris utriusque studiosus^[114]. Pana Štědrého z náměstí syn. Obchod koloniální. Zajisté. Znám, znám a velmi mne těší…“

Podal mu ruku.

„Vítám vás, rodáku. Tak jsme se sešli. Vy voják, já voják. Vyzdvihli mne na stará kolena a udělali vojákem. Všeho nechat a jít sloužit. To jsou nyní pořádky… Feldwebel!“ zavolal na zdravotního poddůstojníka, „Sie können gehen. Ich brauch‘ Sie nicht mehr!“^[115]

Šikovatel zasalutoval a vzdálil se. Lékař se posadil na Maštalířovo lůžko, vzal Jaroslava za ruku, jako by mu chtěl zkoušet tep, a zíral na něho dychtivě, laskavě.

„Tak, rodáku, a nyní mně řekněte, co je nového,“ zahovořil, „co vám píší z domova, co dělají naši lidé. Jak smýšlí, jak se drží. Mluvte, hochu, já chci všechno vědět…“

Avšak nečekal na odpověď a sám se rozhovořil prudce, náruživě. Byla to řeč člověka, přinuceného už dlouho žíti životem osamělým, obklopeného myšlenkami, které ho znepokojovaly a jež nemohl sdíleti s nikým. Rozkládal rukama a těžce dýchal.

Jen klid! Zachovat chladnou rozvahu. Trpělivost a všichni se dočkáme. A hlavu vzhůru. Brzy přijde ta chvíle vytoužená. Spojenci buší do staré říše jako kladivem. Brzy se to všechno zhroutí a z těch sutin vyvstane nový český stát, jak bylo zvěstováno a předpověděno. Francouzi zajali podle spolehlivých zpráv sto tisíc Němců. Naše nepřátele zachvátil zmatek. V novinách se ovšem o tom nepíše. Všude hlad a bída. V továrnách nepokoje a sabotáž. Policie střílí do sroceného davu. Naši dobrovolníci byli slyšeni ruským panovníkem. Bílý car požehnal jejich korouhvi. A rakouský císař prosí o mír. Nikdy! Mír nám přinesou naše vojska na hrotech bodáků.

Doktor vychrlil svou vášnivou samomluvu. Zřejmě zapomněl na své posluchače i na to, že je v chrámě, proměněném v lazaret, že sedí na lůžku zraněného vojáka; v sobě ztracený naslouchal přívalu slov, která náhle vyvřela z jeho zjitřeného nitra.

Sedíce ve svých lůžkách vnímali nemocní tuto řeč; na všech tvářích se zračilo nechápání a úžas. Avšak desátník Štědrý se radoval a všecek se osvěžil, jakoby pokropen živou vodou.

Lékař se vzpamatoval a umlkl. Rozhlédl se po prostoře chrámové a jeho vrásčitou tvář pokryl stín nedůvěry. Vstal, střihl po Jaroslavovi zachmuřeným pohledem, a zahoukl: „Myslíte si… dědek žvanivý neví, co mluví. Co? Pro mě. Co jsem řekl, to jsem řekl. Vyložte si to, jak chcete. Jak? Já už vím. Vždyť je dobře. Uvidíme…“

I odcházel shrben, drolivými krůčky starého člověka, prudce odfukuje.

„Tak…,“ vydechl po jeho odchodu Maštalíř. „Rozpovídal se dědoušek. Ale krásně kázal, to se musí nechat. Jako by četl z knížky. Tak si ale myslím, kdyby ho tak někdo slyšel, inu sakra… Za takovéhle řeči dneska zavírají.“

„Ale měl pravdu, co Maštalíři?“

„Že by neměl pravdu, to zas má pravdu. Spravedlivě to podal. Tak si myslím, že by to měl povědět pánům nahoře. Oni by se chytli za nos, chytráci.“

Desátník vstal a zapínal si opasek.

„Tak já už musím jít, stará vojno.“

„Už?“ litoval malinký pěšák. „No, tak… Když to jako musí být… Teda že pozdravuju všechny mládence vespolek. Jo, a co jsem ještě…? Odevzdal jim kuchař ty peníze? Já bych nechtěl, aby se o mně mohlo říci, že jsem jim utekl s krejcary. To bych jaksi nerad… Tak teda, že pozdravuju každého extra a přeju jim, aby tu vojnu ve zdraví dokroutili. Že na ně pořád myslím, jak tu ležím jako lazar… a pořád ty kluky před sebou vidím, toho Erichleba, harmonikáře, tátu Andrlíka, co pořád nenechá být cukráře Trachtu, pana Náhlovského četaře, i toho ulízaného frajtra Semeckého. Byl jsem mezi nimi jako vlastní, jako by byli z mojí přízně… copak je to platné… už to jinačí nebude… my jsme ti hoši od osmnáctých a každý je na nás krátký… tak s pánbíčkem, jsou hodně zdráv, pane kaprál, moc jsem se s nima potěšil…“