Podzemní město

15

V zamlklé dálce zarepetil ruský kulomet; chvílemi se ozval osamělý výstřel z pušky. Jinak nic nerušilo ticho podzemního města, i bylo slyšeti, kterak zmrzlý sníh povrzával pod nohama stráží. Na nebi pohrával si uzounký srpek měsíce se stříbrnými obláčky. Před očima vojáků rozprostírala se ona mrtvá země, zježená drátěnými překážkami, přervaná klikatými pásy opevnění.

Na stanovišti střelců stál tu voják Trachta vedle Maštalíře, šedý domobranec Andrlík vedle pěšáka Hynka a svobodník Semecký s nakrouceným knírem; jeden se choulí do sebe s rukama v kapsách, jiný pak stál opřen o pažení střílny; všichni však zírali na ruskou stranu, tiší a nehybní jako sochy na mostě.

Velitel tohoto houfce, desátník Štědrý, zvolna přecházel kolem stráží, počítal kroky a vypočetl si, že šedesátkrát musí přeměřit prostor mezi dvěma traverzami, než ho přijdou vystřídat. Z útrob se mu vrátila do úst mdlá chuť po bábovce; i rozjímal, že ho rodiče tímto dárkem příliš neuctili. Bábovka je pečivo pro ženské; tímto pokrmem vzdává se pocta příbuzným o významné příležitosti; trůní uprostřed stolu a pojídá se k sladké kávě za rozvláčných řečí. Do podzemního města náleží černý, režný chléb; vojákův žaludek chce něco těžšího, vydatnějšího.

– Nechť! – rozjímá desátník Štědrý, – bábovka je také dobrá, když není nic lepšího. Sní se k černé kávě a ušetří se alespoň chleba. Zase vzroste ušetřený kus chleba o jedno sousto. –

A desátník se počal obírati svou nejmilejší myšlenkou, o tom, že nebude to dlouho trvat a bude mít v zásobě celou šišku chleba, celý ušetřený komisárek. Však byl to zápas s hladovým tělem! Častokráte se v noci probouzel a ruka maně sahala po tlumoku s chlebem. Mnohdy podlehl a tenkrát chodíval s hlavou svěšenou, ponížen a pln lítosti.

Ovšem jeho idea má také své stinné stránky. Ušetřený kus chleba vyměňoval při fasování za čerstvý. A chléb je čím dále tím horší. Nyní dávají chléb, který se rozpadá v drobečky, nechutný chléb plný písku, jako by země už nerodila zrní, ale zahořklá jádra. Ale budiž; má přece více než jiní vojáci, dovede si odpírati a ušetřil si jmění. Až si ušetří jednu šišku, počne spořit na druhé.

Tak živil svou obraznost věda, že bez obraznosti nelze snášeti ten chudý, nudný a strastiplný život v podzemním městě. A hrozně se mu zachtělo žít právě tady, v těch klikatých příkopech, v podzemních doupatech, na shnilé slámě při okoralém krajíci chleba. Kdysi, když ještě chodíval do gymnázia, tu vídával, že na pískovcovém oblouku ústavní branky roste stromek. Vítr zanesl bludné semínko břízky do skuliny rozervaného kamene. Semeno vzklíčilo, déšť je zaléval a slunce je hřálo. Kořeny břízky prorůstaly kámen; byl to zajisté těžký život, ale stromku se nechtělo zahynouti. A nezahynul. Když Jaroslav došel do oktávy, tehdy stromek rozkládal své větve a ševelil úzkými, lesklými listy.

Zde, právě zde, v podzemním městě cítil své údy, svou hlavu, svůj žaludek i vlasy daleko silněji než doma v okresním městě. Tam snil, jako snili i ostatní obyvatelé; zde však věděl, že se pohybuje, že jí a že mluví. Nyní teprve věděl, že někde za ohradou z drátěných jezdců je plný, kouzelný, nespoutaný život, plný vůně a světla. Po tomto životě mocně zatoužil. Chtělo se mu žít pro žitné lány, v nichž vítr zanechává stopu, pro lesy, ve kterých se ozývají ukryté hlasy, pro osvětlená okna lidských příbytků, pro vzdálený štěkot dobrého psa, pro bochník bílého chleba, pro družný hovor mezi přáteli, pro mladé dívky s chladným, ztepilým tělem. Tak zatoužil po ztraceném životě, že se mu hruď stáhla a v očích ho zaštípalo.

V kapse mu harašil dopis z domova. Znovu v duchu pročítal to psaní, sestavené z úhledných, pedantických řádek. Usmíval se, když si připomněl napomenutí, které mu otec udělil. – Matka ti vzkazuje, aby ses do ničeho nepletl, hezky se držel zpátky a dbal toho, aby ses nenachladil. – Prostomyslní starouškové! Pronášejí svoje rady s takovou vážností, jako by nebyl na bojišti v ruské zemi, ale někde na studiích…

Hmátl do kapsy a zažehl si cigaretu. Znovu se začal procházet nahoru dolů, nahoru dolů. Slabomyslný Hynek stojí jako modla; dlouhý nos svěšený na bradu a špičatou bradu opřenu o prsa. Svobodník Semecký ustavičně něco bručí. Desátník se u něho zastavil a poslouchal. Slyšel, že svobodník drmolí necudná slova. Také domobranec Andrlík cosi breptá. Náhle se rozkřikl šedivý domobranec: „Pane můj ukřižovaný, jak tomu mám rozumět? Já jsem starý, a musím tu ponocovat, já jsem nemocný, a mám tu zmrzovat, hladný jsem, a nikdo mně žvanec chleba nepodá!“

„No, no, tatíku,“ napomenul ho desátník, „copak je to? Buď tiše a nekřič!“

„Prominou, pane desátník,“ omlouval se domobranec, „ale ono to na jednoho zrovna padá. Tak je mi smutno, tak si připadám opuštěný v té dálce… a pořád ta tma… já musím křičet…“

Do toho promluvil voják Trachta: „Bude-li pak už vystřídání, desátníku? Já jaksi jenom proto, že nohy necítím. Jsem jako ta stará herka, rovnou se mnou k pohod…