Podzemní město

22

I octl se na cestě bažinou a stezka, složená z větví, svázaných houžví, se houpala jako provaz akrobatův. Led vrzal pod jeho kroky a zmrzlé rákosí tiše ševelilo. Již přicházel soumrak a v dědině zazářila světla.

Kráčel zamyšlen, na zádech splasklý tlumok, hlavu obtíženou neveselými myšlenkami. Obchod se mu zhatil; nepřináší žádné zboží a musí kupcům vrátit peníze. Ke všemu ještě ho čekal trest uvázání. Dokud byl v podnikání úspěšný, nic si z trestu nedělal. Započítával si předepsané dvě hodiny, které mu bylo stráviti u mučednického kůlu, do obchodní režie. Nyní však při pomyšlení na potupné uvázání jímal ho pocit hanby a vzedmula se v něm nevole proti utiskovatelům.

– Jsem starý člověk a žádný hej-počkej, – hučel mračně. – Jsem člověk ženatý a táta a vy se mnou točíte jako s tulákem. Pěkné pořádky! Měli byste se mírnit. Copak se to patří? V civilu jsem neměl hodinu trestu. Račte se na mne pozeptat. –

Mírný vánek rozčísl zčernalé rákosí. Na obzoru vyšlehovaly jasné pruhy světelných raket. Tlumeně zařehtal kulomet. Nad krajinu vyplul měsíc s tváří odulou. Maštalíř se loudal jako svázaný. Má fůru času. Beztoho ho doma nic dobrého nečeká. Nadporučík Utschigg bude vřískat. Všichni ustavičně hulákají. Není chvilku pokoje, aby je čert vzal. I šikovatel Knopp bude řvát, protože nepřinese zboží. Desátník Štědrý bude mrzut, protože mu slíbil, že přinese tabák a cigaretové papírky.

Rozhodil rukama, jako by se hádal.

– Kde mám vzít tabák? Kde? Povězte, když jste tak chytří. To je pořád jenom: Maštalíři, podej, Maštalíři, posluž! Všechno Maštalíř. Sami nic. O všechno se má starat Maštalíř a vy si jenom válíte hříšné tělo. –

Hučel, krčil rameny, jako by odháněl dotěrného člověka, který je mu v patách a ustavičně žebroní.

„A chleba sežral!“ vzkřikl nahlas.

To bylo v jednom kuse. Maštalíři, kdyby se mně mělo něco stát, tak ten chléb je tvůj. Ušetřil jsem si skoro celou šišku, ale ušetřím si ještě víc. Budu mít hodně chleba, víc chleba než všichni ostatní. Houby zle. Bude postaráno o mně i o tebe.

Dobře, desátníku, jak myslíte. Milejší by mně bylo, kdybyste ten chléb sám ve zdraví užil. Já už se nějak protluču. Ale když jinak nedáte…

A včera v noci se probudí a vidí: Desátník Štědrý sedí na lůžku, krájí chleba a žvýká. Pojídá chvatně, jako by se bál, že mu chléb někdo vezme. Ustavičně žvýká s ústy oblepenými drobečky, pojídá ztvrdlý chléb s chtivostí člověka, který si dlouho odříkal. Nenadálý dar telefonistů ho svedl k rozmařilosti. Pokušení ho přemohlo. Počal jísti z darovaného a zachvácen lačností sáhl i na své úspory.

Uviděl, že ho Maštalíř pozoruje, i zarazil se.

– Já…, – koktal rozpačitě, – já jen tak… –

Malinký pěšák mlčel a desátník připojil pošetile: – Já totiž jím… –

– To vidím, – poznamenal Maštalíř.

Měl jsem mu říci: – Nestojím o váš chléb, desátníku. Já mám sám dost. Nejsem takový nuzák, jak byste se domníval. Já se držím svého a o cizí nestojím. –

„Ale neslibuj!“ vykřikl. „Neslibuj a je to. Slibuješ a pak to sežereš sám…“

Vstoupil na lávku, která křižovala zamrzlý potok. Najednou ucítil prudkou ránu, jako by ho někdo přetáhl klackem. Nejprve se domníval, že byl úskočně přepaden zlým člověkem. Postrašeně se rozhlédl, třesa se na celém těle. Před ním se rýsovala bílá stezka a za ním tesklivě ševelila bažina.

Levá ruka mu ztuhla. Byla bez vlády, bez citu jako kus dřeva. Pak ucítil, jako by se v rukávě plížilo cosi teplého, přítulného. Na zemi ukáplo trošku krve.

Maštalíř se podivil. Je raněn. Není pochybnosti o tom, že ho to potrefilo. Zachvátil ho zmatek. Jak je to možné? Vždyť po nepříteli není ani zdání. Linie jsou bůhvíkde…

Že by ho zachvátila bludná střela? Někdy se to stává. Ale tady, v této kotlin…