Podzemní město

26

Oddíl dvaceti osmi mužů, vedený praporčíkem Klepšem, dorazil do městečka Ostrožce a zastavil se před domkem, na jehož průčelí byl nápis K. u. K. Badeanstalt und Entlausungsstation^[97]. Praporčík odevzdal vedení šikovateli Wagenknechtovi a odešel, provázen jednoročním dobrovolníkem Burešem, aby vyhledal kancelář.

Byl podmračný, zjihlý den. V zahradách černaly ostrůvky pórovitého sněhu. Starý havran klovl do hromady hnoje a vzlétl, těžce mávaje zvetšelými křídly. Po ulicích bublaly potůčky kalné vody a pod koly vozů stříkalo bláto. Vojáci stáli za pyramidami pušek, mnuli si ruce a přešlapovali. Šikovatel si kroutil tvrdý knír a posupně střežil svěřený oddíl. Vojáci zírali přes ulici na žlutý, poněkud na stranu nachýlený domek s oprýskaným průčelím. Na jedné skobě visela nade dveřmi tabulka se zrezivělým nápisem v azbuce Bakalejnaja lavka^[98]. Přede dveřmi, na kamenných schodech hrubě žertovali dva huláni s mladičkým kučeravým děvčetem. Z okna se vysunula úzká, vousatá tvář s kulatou čepičkou; vousatý ostře křikl a dívka vběhla do domku. Huláni se široce zachechtali a odcházeli klátivým krokem kavaleristů.

Svobodník Semecký pošinul čapku do týlu a zálibně mlaskl.

„Ta byla!“ děl s obdivem.

Voják Habětín se zařehonil. Obloukem vyprskl slinu a udělal necudný posuněk. Oplzlý smích proběhl řadou.

Šikovatel pozdvihl obočí a zakřičel: „Ruhe!“ Oddíl zmlkl. Vojáci se mimoděk vypjali. Avšak Habětín nespěchaje zapálil si oharek, a hledě Wagenknechtovi do tváře, řekl posměšně: „Však byste si, pane féla, taky dal říci, kdyby podržela. Jak si myslím.“

Jizva na šikovatelově tváři se podlila krví. Avšak habán nedbal hněvu svého představeného. Rozkročen, s pláštěm volně přehozeným přes ramena, pouštěl mu kouř do obličeje. Rusá kadeř drala se zpod šikmo nasazené čapky; a když se pohnul, tehdy zazvonily peníze na jeho široké hrudi. Stál tu, vědom si své síly a věhlasu. Nikoho se nemusil bát voják Habětín, neboť široko daleko pronikly zvěsti o jeho hrdinských činech. Pyšně nesl své jméno, zaznamenané ve zlaté knize rakousko-uherské armády.

Ostatní však stáli jako pokropení; nikdo nedovedl volně dýchat v přítomnosti šikovatele Wagenknechta. Všichni pokorně mlčeli, neboť byli nepatrní před jeho tváří. Voják Trachta hleděl toužebně v místa, kde před chvilkou stálo kučeravé děvče; toužebně přemítal: – Hele, krám… Snad by se tam dalo něco splašit k snědku. Řekněme bulka, čokoláda nebo co… Jenomže se jeden nemůže hnout. Zupák to nedovolí… Povzdychl si a ten tichý zvuk vzbudil nelibost šedého domobrance. Andrlík byl roztrpčen, že ho hnali takový lán světa, z krytu, kde bylo mu teple a domácky, přes bahnitá pole až do městečka Ostrožce. Náramně se mu chtělo vynadat cukrářovi, ale musil mlčet jako ostatní.

Kolem přeběhl voják v hnědých kalhotách a vysokých botách. Zastavil se opodál, posměšek mu zkřivil tvář a pak zadrnčel maďarsky několik slov. V řadách zašumělo nevolí. Mnohého zasvědily dlaně, na českého infanteráka si smí každý uličník dovolit? Eh, kluku maďarská, zdá se, že loudíš o facku. Podívejme se na něho: Beťár^[99] a dělostřelec k tomu… Wagenknecht hromovým hlasem vnesl v řady klid a souměrnost; chladným okem loupl po vojákovi ve vysokých botách. Dělostřelec pokrčil rameny a loudavě se vzdálil, hlučně pískaje.

Po chvíli vyšel z kanc…