Se žlutou hvězdou

5. dubna

Vida ji: Ženská! Pověřím ji, aby za mě psala do deníku, a co učiní? Polemizuje. Polemizuje, ale datum nezapíše. A přece je datum to hlavní. V deníku nemusí být nic, ale data ano. V Olomouci mezi knihami jsem nalezl dívčí deník ve skvostné vazbě. V deníku bylo několik takových zápisů: „15. August. Geburtstag der lieben Gerti.“ „28. September: Geburtstag der 1. Hedwig.“ atd. a nic jiného. V podstatě zrcadlil se v těch zápisech líný a nevzrušivý maloměstský život. Avšak připojme k tomu data a zejména srovnejme to s dnešními daty. Co je s narozeninami 1. Gerti? Jaký gigantický přelud! Byly vůbec nějaké narozeniny? A co se z nich stalo? Co je 1. Hedwig v plynutí času? Na mě starý, třeba nepopsaný kalendář působí zdrcujícím dojmem.

* * *

Mezi líbezné předsudky, vyvozené z literatury, inspirované Rousseauem, jsou na prvním místě staré, věrné služebné. Literatura a předsudek z ní vyvozený činí z nich takřka Penáty, strážkyně rodiny. Sublimované služebné. Nadslužebné. Ve skutečnosti egoistické a revmatické, skučivé a se špatným spánkem, náročné a tyranizující bytosti, které, aby potrestaly své zaměstnavatele pro nevděk, nejdou k lékaři, nešetří se, aby se vidělo, že se obětují, nenajedí se dosyta, aby u sousedů mohly pomlouvat, že se za všecko ani nenajedí.

V Olomouci u Beerů byla stará služebná, která uznávala jenom starého, dávno zemřelého pána. Říkala mu tatíček. („Dobře, že se toho nedožil.“) Stará služebná: Němá výčitka, aby hostu hanbou zůstalo vězet sousto v hrdle; hanbou, že nesvědomitě vyjídá ty mladé. („Tatíček by…“)

B-ovi: On na pohled ošklivý, bledý člověk s krhavýma očima. Při bližším pozorování: Elegantní, světem protřelý, chytrý a vtipný muž. Ona: Hlaholivá, povrchní, primitivní. Příbytek: Nepřehledná směsice cenných věcí s jarmarečním brakem.

Ještě jeden příbytek: Obrazy, jemná zátiší, kytičky atd. To byla paní. On: Zjevem chlípný a slizký muž. Jeho umělecký směr jest bordelný. Na stěnách scény z erotického života, velký obraz nahé ženy, kolem níž se při recepcích soustřeďují obvyklé vtipy. Recepce: Řehonění, kvičení, hýkání. Největší řev působil advokát Wechsler, jenž způsobil, že citlivějšímu člověku opuchla hlava.

* * *

Pracovali jsme ve vojenském táboře, k čemuž jsme dostali naproti v Hindenburg-Kaserne propustku. Z počátku v každém skladišti je neútulný chaos, hromady knih. Poznenáhlu se mění v knihkupecký krám, kde lidé mimoděk tlumí hlas, jenom pracující si potichu hvízdají jako malíři; to je zaměstnání, k němuž se hodí tichounké hvízdání.

* * *

A když jsem se loučil – dojaté řeči. Věru, člověk nemá, podle buddhistické filozofie, dvakrát spát pod jedním stromem. Mně byla cesta do práce důvěrně známa, jako bych tam byl odjakživa. Hle, vyjdu o sedmé z domova. Odněkud přiběhne studený větřík. Na střechách jinovatka. Proudy dělníků od nádraží. Školáci. Potkávám otlemeného pána s kamzičí štětkou za kloboukem: Hubertus. Kolem nějaké školy. Četnický tábor. Četníci pochodují se zpěvem: Hajdý-hajdó. Stráž ve bráně:…