Michelup a motocykl

Karel Poláček

69 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Michelup a motocykl (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek09 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Michelup a motocykl

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu.Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní.Stal se redaktorem...

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Michelup a motocykl“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

46

Mlčky tlačili dva muži motocykl po silnici. Tma houstla. Netopýři poletovali klikatým letem. Louky zněly jednotvárnou písní kobylek, jako když tisíc rukou natahuje tisíc kapesních hodinek. Noční pták se neslyšně přenesl přes silnici. Daleko zazněla píšťala vlaku i bylo slyšet supění parostroje.

Tak-tak-tak… kdesi rachotil motor. Chvílemi přinášel vánek ztlumený rachot, potom bylo tak-tak-tak slyšeti stále zřetelněji. Na obzoru vzplanula oslňující záře a pak se přihnal maličký vůz. Zsinalé světlo zalilo dva muže, kteří se opírali o motocykl, a starou dámu, která nehybně jako socha seděla pod krajkovým slunečníkem v přívěsném vozíku. Prostořeké tak-tak-tak umlklo. Automobil se zastavil. Pán u volantu se naklonil z vozu; najednou se ozvalo: „He, pane Michelup! Co je, pane Michelup? Co se děje, pane Michelup?“

Účetní zdvihl hlavu a zlost jím lomcovala, když poznal pana Turla. Ani si nevšiml, že auto, které řídil, nebyl již světácky výstřední vůz v podobě želvy, ale maličká kára, proletář mezi auty, jenž na sebe rád upozorňuje prudkým světlem a halasem, aby zastřel svůj nízký původ.

Turl přirazil dvířka vozu a přistoupil k motocyklu. Zastrčil ruce do kapsy a zpytavě si prohlížel stroj.

„Co je, pane Michelup? Co se děje, pane Michelup,“ splynulo opět z jeho srkavých, mlaštivých rtů.

Popuzený účetní chystal se ho odehnati příkrou poznámkou, když tu studující odpověděl: „Pane, došel nám benzin. Nemohl byste nám vypomoci?“

„Ale prosím, velmi rád, velmi rád!“ vzkřikl Turl a odběhl. Po chvilce se vrátil s plechovkou; student odšrouboval zátku a automobilista naplnil nádržku. Harry Poch se opřel o pedál, ale stroj zafuněl naprázdno. Zkusil to několikrát, ale se stejným výsledkem.

„Jděte od toho,“ velel Turl, „já se podívám, co tomu chybí. Já rozumím každému stroji.“ Usedl na stroj, stiskl pedál, ale motor nezabral.

„To jsem blázen…,“ bručel. Rozsvítil kapesní lampičku a oba mladí mužové sklonili hlavu a zkoumavě se dotýkali lesklých závitů. Účetní bezradně přihlížel.

„Máte chlupatej benzin,“ řekl Turl přemýšlivě, „nějaký defekt… Takhle se nedá nic vidět. To by se muselo rozebrat…“

„Co budeme dělat?“ zabědoval Michelup.

„Chce to správku, to je evidentní,“ usoudil Turl odborně.

„Kde najdeme nyní dílnu? Už se dělá noc. Zatracená práce!“ zaklel student a pošinul čapku do týlu.

„Nejbližší vesnice je dobrých osm deset kilometrů,“ děl Turl přemýšlivě, „za dvě hodiny to neuděláte. Kdepak!“

Zamyslil se a pak pravil: „Nic platno, já vás musím vzít na lano a dopravit vás tam.“

S pomocí studujícího vytáhl lano a přivázal motocykl k autu. Účetního zalila vlna vděčnosti. Řekl dojatě: „Pane Hahn, musím říci, že jsem míval na vás zlost, protože jste na mne pokřikoval jako na kluka. Ale teď vidím, že jste řádný muž. Nevím, jak se vám odsloužím.“

„To nic…,“ odmítal pan Turl slova chvály, „my sportovci si musíme navzájem pomáhat. To by bylo pěkné, abych nechal kamaráda motoristu v nouzi. Jednou vypomůžete zase mně.“

Usedl do auta a spustil motor. Lano se napjalo. Motocykl se začal pohybovat.

Ve vsi obklopil je zástup kluků a několik psů horlivým štěkotem dávalo najevo svůj zájem. Nějaký výrostek se k nim připojil s nadějí na výdělek.

Turl svinul lano a pak se loučil s panem Michelupem.

„Jak se vám vede, pane Hahne?“ ptal se účetní.

„To víte, pane Michelup, jak se má dnes jednomu vést?“ zaštěbetal pan Turl. „Jednou je to takové, po druhé zase onaké. Tak tak se klepu. Nemůžu si stěžovat. Když to nechce být lepší…“

„Víte,“ připojil oživeně, „já tu citronku už nemám. Udělal jsem s ní sto padesát tisíc a pak jsem ji střelil. Pořídil jsem si bejbinku a jsem docela spokojený. Už má třicet tisíc a je jako nová. Jenomže ty kopce nebere tak, jak by měla. Je to holt jiný materiál.“

Podal účetnímu ruku. Vůz se pohnul.

„Ještě jednou vám mockrát děkuju,“ křičel za ním Michelup.

Výrostek se nabídl, že skočí pro majitele autodílny. Běžel ke stavení s jasně osvětlenými okny, za nimiž se ozývala řinčivá …

Mohlo by se Vám líbit…