Michelup a motocykl

25

Okresní město, uhnízděné na úpatí nevysokých hor, nelišilo se v ničem od většiny venkovských měst. Takové město počíná se křivými chaloupkami, zapadlými do země; u každé takové chaloupky bývá zpustlá zahrádka, jejíž přebujelé kosatce a lilie povalily plot. V malinkých okénkách bývá podivný květ mučenky; a za okénkem sedí hladový řemeslník nad svým dílem. Kozy šplhají se po stráních zarostlých akátem, vazem a ořeším.

Řada chalup bývá přervána továrnou s rozbitými okny. Ze zdi obklopující tovární budovy vyrazila divizna, bylina zkázy, a na okraji zděného plotu, chráněného před škůdci střepinami skla, zachytilo se býlí a chromé břízky. Kolem továrny je blok nevzhledných, nevlídných dělnických domků, kde se potulují umouněné děti a kde se rozléhají křiklavé hlasy uzlobených žen.

Čím blíže k náměstí, tím jsou domky čistší, jasně pomalované, se zahradami, kde se pěstují všechny druhy ovoce, zelinářství, chlupaté keře angreštu; pestré záhony s křiklavými pantoflíčky, růže a floxy; u litinového plotu se přiživují kopřivy a vlaštovičník. Mezi těmito domky vyskytuje se občas stavení, které si činí nárok na to, aby bylo zváno vilou, protože se honosí štukaturou a věžičkou, opatřenou vrzavým kohoutem z plechu. Tyto vily, obklopené tújemi a tisy, obraz náhrobku, mívají zpravidla zelené žaluzie, které bývají spuštěny po celý den. Nejsou-li okna zakryta, tehdy možno v nich spatřiti asparágus, posetý červenými bobulemi, muškátový květ, bledé koule hortensií a bílý kornout áronu. Tyto květiny ošetřuje stará žena, která se bojí lidí a průvanu a dbá toho, aby zvenčí nepronikl do příbytku žádný hluk. Bývá tu vdova po c. a k. setníkovi, která žije z nuzné penze a ze vzpomínek. Každého dne, přesně o čtvrté hodině odpolední, vychází z domku, zastíněná slunečníkem s krajkami a oděná v umíněnou starou módu. Provází ji věkovitý žlutý psík, zkřivený dnou.

Na náměstí vydlážděném kočičími hlavami trůní bachratá radnice s malovaným městským znakem v průčelí, úřady a šatlava. Městská spořitelna, obyčejně žlutě omítnutá, mívá ve výkladní skříni plakát s namalovaným včelím úlem. Je tu nesmírné množství hospod a největší z nich se nazývá hotel Koruna. Má taneční sál, kde se pořádají schůze lidu a divadelní představení. U vchodu je připevněna mapa okolí města pro potřeby turistů. Uprostřed náměstí je socha svátého se slepým zrakem, upřeným k nebi. Na podstavci sochy odpočívají starci, kteří přišli z okolních vesnic. Stoletá bába prodává jablka a zaprášené cukrovinky. Nad městem ční hraběcí zámek, barokní pivovar a kostel.

Je to město, jež nikoho nectí, nikoho neuznává kromě sebe, město nadité místním vlastenectvím, přezírající cizince, jemuž je lhostejný svět mimo hranice města. Leč události této nepokojné epochy převalily se i přes okresní město a zanechaly tu své stopy. Na náměstí vyrostla červená benzinová stanice, u níž cizinci napájejí svá auta. Místo okresní stravovny, kde vandrákům prohlíželi pracovní knížky a košile, nejsou-li v nich vši, vystavěli betonovou budovu okresní sociální pojišťovny. Před biografem postávají s rukama v kapsách řehoniví mladíci v pletených vestách, vedou řeči o výkonech, bodech, o času a rekordech; plivají v oblouku a jejich mluva je protkaná výrazy z laciných večerníků a pražské periferie. Obchody osvojují si název obchodních domů a ve štítech místo jmen mívají výstřední zkratky. Večer svítí nad hospodou neonový nápis Bar. Tam se učí rodáci moderním tancům, jenže místo koktejlů pijí slivovici. Ve výkladní skříni fotografově možno vidět podobenky stříbřitých slečen se zasněným výrazem filmových hereček. A konečně v každém z těchto měst je pomník padlým uprostřed improvizovaného parčíku. Pomník představuje obyčejně rozkročeného vojáka, třímajícího korouhev. O jeho nohy se otírá lev, jehož obličej připomíná rokokového aktuára. A konečně, čehož dříve nebývalo, stojí před okresní zprostředkovatelnou práce zástup unylých a ošumělých mužů.

Do tohoto města přivezl účetní Michelup svoji rodinu a motocykl. Každého roku trávila zde jeho rodina druhou část své dovolené u příbuzných. Neboť účetní si vypočítal, že by mu přišlo příliš draho, kdyby měl po celé prázdniny platit letní byt.

Teta účetního Michelupa s dcerou Irmou vlastnily starý, zjizvený dům na náměstí. Vpředu byl krám, kde stál pult s účetní knihou, decimálka, hromada mašlovaček a pytle s peřím. Kolem domu, v chodbě, na dvoře ustavičně poletovala pírka. V příbytku vířilo peří, když se otevřela skříň, tu vyletěl oblak peří. Teta Frony i dcera Irma, obě kulaté a tučné, měly vlasy plné peří, i na obočí i řasy se zachytila pírka. Obě měly obličej zarostlý a na vousiskách se jim neustále chvělo prachové peří.

Teta odmítala za pohostinství brát peněžitou odměnu a účetní ji ostatně příliš nenutil. Místo toho jim přinášel praktické dárky. Jednou jim přivezl sporák, neboť kamna se jim rozsypala, jindy zase příbory a nádobí. Kdysi dal jim na svůj náklad spravit pavlač, která se stářím hroutila. Obyčejně přivážel látku na šaty a různé pochoutky, jako jemný sýr, uherský salám a konzervy. Dámy spustily nad dárky licoměrný jásot a litovaly účetního, že se pustil do takových výdajů. Večer pak, když osaměly, zkoumaly dárky ze všech stran, pomluvily příbuzné za skoupost a pak zboží uzamkly. Když se jim naskytla příležitost, tehdy dárky prodaly, neboť dovedly ocenit pouze peníze a nic jiného na tomto světě nemělo pro ně půvab.

Teta s dcerou uvítaly Michelupa s příbuzenským pokřikem, který vyjadřoval radost ze shledání. Dlouze se objímali a celovali a peří vířilo kolem. Účetní se vykázal vysvědčeními svých dětí a dostalo se mu pochvaly. Přivezli příbuzným látku na zimní pláště. Teta vykřikovala: „Pro pánička, to snad nemuselo být. Nemáš si, Roberte, dělat takovou škodu. Pamatuj, že máš děti, a ulož raději pro ně groš stranou.“

„To nic není, tetičko,“ bránil se Michelup skromně.

„Mám z toho velkou radost,“ hučela teta, „ačkoli… (vzdychla) … ačkoli bych raději viděla, kdybys tadyhle Irmičce přivezl ženicha.“

„Ale maminko!“ zastyděla se …