Michelup a motocykl

30

Již delší dobu cítil v sobě dusný, neohraničený vztek, zlost, která proti ničemu neútočí a zahrnuje v sobě celý svět. Bylo mu, jako by byl zachvácen dosud neurčenou nemocí; nepozdraví se, dokud jeho nevraživost nenabude objektivní tvářnosti. Jeho nenávist zachvátila všechny zjevy, které tvořily jeho život. Díval se s nechutí na manželku, jež chodí po příbytku, obíhá kolem sporáku, hospodaří, velí služce a vychovává děti; neměl náklonnosti k příbytku, přeplněnému předměty, k nimž se pojí vzpomínky, k věcem, nakoupeným s výhodou, byl nepřítelem motocyklu, který se roztáhl v předsíni, a šatníku, jenž nejapně trčí uprostřed jídelny; děti mu byly nepokojny a svářily se mezi sebou.

Rodina i věci se spikly proti němu a učinily ho cizincem ve vlastní domácnosti. Nejhorší bylo, že všecko utichlo, když přišel domů z kanceláře. Manželka bdí nad tím, aby klid v domě nebyl ničím porušen. Děvče z Kašperských Hor opatrně zachází s nádobím; manželka chodí po špičkách; student se uklidí s knihou do kouta, aby nebyl otci na očích; Máňa krotí svou neposednost a tiše s ctnostnou tváří si vystřihuje panenky.

Jako většina lidí očekával ranní poštu s dychtivostí. Když u dveří zazvonil listonoš, spěchal otevřít dveře doufaje, že nyní konečně přichází ono osvěžující poselství, které změní jeho život. Poštovní zřízenec probírá se v deskách a účetní cítí, že mu srdce sladce trne. Snad bodrý a vždy veselý poslíček vyloví z desek psaní, které zvěstuje účetnímu nevídané štěstí. Avšak dopadlo to jako obvykle. Listonoš vtiskl mu do ruky dva tiskopisy, z nichž jeden se důrazně vyptával, zásobil-li se již uhlím na zimu; ve druhém oznamoval jistý holič, že si v místě otevřel kadeřnický závod pro pány i dámy a doufá, že mu obecenstvo věnuje svou přízeň. Třetí poselství byla šedá obsílka od berního úřadu; zvou ho, aby se dostavil do úřadovny za účelem výslechu. Michelup zchumlal oba tiskopisy a pak zuřivě přirazil dveře. Obsílku uložil do náprsní tobolky a několik dní se zaměstnával přemítáním, co od něho berní úřad chce. Má přece daně v pořádku; každého měsíce mu strhávají z platu ve prospěch eráru, jiných příjmů nemá.

„Co se chce ještě ode mne? Dejte mi pokoj! Což nemám jiných starostí? Já tam nepůjdu. Nemám s vámi co mluvit…“

Přece však v určený den a ustanovenou hodinu dostavil se do budovy berního úřadu. Bylo mu dlouho čekati v úzké předsíňce, naplněné lidmi s ustrašenými a skleslými tvářemi, jaké mívají pacienti v čekárně zubního lékaře.

Michelup pátral, neobjeví-li mezi těmito tvářemi jednu, které by se mohl svěřit se svou starostí. Avšak tváře byly naplněny svými starostmi a dávaly zřetelně najevo, že jim do cizích nic není. Pokusil se zavést rozmluvu a narazil na posupné mlčení. Vždycky, kdykoli stanul na půdě úřadu, byl naplněn jarou myslí a v hrudi nesl bojechtivé srdce. Tentokráte jeho mysl poklesla, i cítil, že půda mu pod nohama zakolísala.

Konečně ho zavolali. Účetní octl se tváří v tvář mladému ještě úředníkovi s tvrdými vlasy, rovně zastřiženými, s oblou, samolibou lící. Probádal jeho obličej a nenalezl na něm nic potěšitelného.

Úředník nahlédl do spisů, potom zabodl oči do čela účetního. Zeptal se ho, je-li pravda, že Michelup vlastní motocykl.

Účetní to připustil.

Úředník povýšil hlas. Není Michelupovi známo, že motorová vozidla podléhají zdanění?

Účetní odvětil, že na to nepomyslil.

„To je mně divné,“ vece úředník, „přece § 11 zákona ze dne 14. července 1927, č. 116 Sbírky zákonů a nařízení, pozměněný článkem VII., odstavcem 1. zákona ze dne 6. května roku 1931, č. 76 Sbírky zákonů a nařízení, výslovně ukládá tuto povinnost.“

Michelup odvětil, že o tomto zákonu neměl tušení.

„To by mohl říci každý,“ poznamenal úředník.

„Mluvím pravdu,“ odvětil účetní s nevolí, „můžete mně věřit…“

„Na berním úřadě nikdo nemluví pravdu,“ přeťal úředník vítězně jeho řeč. „Kam bychom přišli, kdybychom stranám věřili?“

Michelup zmalomyslněl a ptal se úředníka, kolik by měl platit.

„Sazby daně z …