Michelup a motocykl

Karel Poláček

69 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Michelup a motocykl (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek09 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Michelup a motocykl

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Michelup a motocykl“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11

Myšlenka, kterou nejčastěji pronáší malý muž, je, že ten čas utíká. Střídání času vzbuzuje v malém muži ustavičně svěží, naivní podiv.

Michelup viděl z okna svého bytu, že v parku rozkvetly šeříky; potom povadly hrozny bezu a keře zrezivěly. Čas zažehl svíčky kaštanů; uvadly květy kaštanů a na nábřeží rozkvetly akáty a jejich květy dýchaly mdlou, starodávnou vůní. Slunce na své dráze stoupalo stále výše a výše. Dělníci rozkopali ulice a navršili stavební kostky. Z otevřených jam čpí odporný zápach svítiplynu. Před kavárnu vynesli číšníci bílý nábytek a pro ozdobu rozestavili kořenáče s oleandry. U stolků sedávají obyvatelé velkého města, pijí limonády, čtou večerníky a těžce oddychují. A když soumrak vystřídá těžký, dusný den, tehdy ze všech stran je slyšeti ševelení houslí a bečení saxofonu.

Příchod slunovratu oslavuje se v domácnosti malého muže hlomozným úklidem. Rozčilení lomcuje příbytkem. Paní Michelupová a děvče z Kašperských Hor s hlavou ovázanou šátkem pobíhají po schodech na dvůr, ze dvora na půdu a vynášejí předměty, které v domě navršil čas a ustavičná, bdělá shánivost účetního. Vyprazdňují se zásuvky, které odhalují svoje polozapomenuté zásoby. Chuchvalce vaty, prázdné krabičky od pilulek, trosky dětských hraček, manžety a kravaty s vyhaslým hedvábným leskem. Od žádného z předmětů, který tvořil jeho domácnost, nechtěl se účetní odloučiti. Malému muži nikdy nepřišlo na mysl, aby uvažoval o nesmrtelnosti duše; ale jistěže věřil v nesmrtelnost zboží. Nemohl pochopit, že šněrovačka, kterou zhotovil dovedný řemeslník z dobré látky, mohla by úplně pozbýti svou cenu.

Obnažené dráty slunečníku pokryjí se novým hedvábím a slunečník bude opět konat službu. V předsíni je kout, kde odpočívají krabice s rajčím peřím, celuloidovým ovocem, které zdobilo starodávné klobouky; zažloutlé časopisy, balicí papír, svazky motouzu a vysoké šněrovací botky. Na skříních se povaluje osleplé zrcadlo, pásky na vousy a vosk na knír, na němž lpí ještě štětiny předků.

Sní zboží v temných koutech, v zásuvkách a na skříních, před svátky pak se vytáhne na světlo, očistí se a opět uloží. Děvče z Kašperských Hor leští petrolejovou lampu a při tom zpívá: „Vaterland, deine Kinder weinen…“ Účetní se zálibou pozoruje její práci a myslí si: „Pěkná lampa. Solidní kousek práce. Takové se dnes nevyrábějí. Je vyvedená z broušeného skla a z bronzu. Má krásně růžové stínítko. Ať mi někdo řekne, že to nemá žádnou cenu…“

Manželka čistí stříbrné příbory, svatební dar, který po mnohé měsíce odpočívá nepovšimnut v sametovém pouzdře. Stříbra se v domácnosti malého muže nepoužívá, ale ctí se pro vzpomínky na významnou chvíli. Z vitríny vytáhne čajový příbor, dar šachového spolku. Konvice je v podobě hradu s cimbuřím a šálky jsou obrazem domečků. „Znamenitá práce,“ žasne Michelup, „může se ještě někdo pochlubit takovým kouskem?“ A nabádá manželku i děvče z Kašperských Hor, ať opatrně a jemně zacházejí s těmito poklady. Jest oddán onomu zboží, k němuž se víže historie rodu malého muže. Na denním světle objeví se starodávná hebrejská kniha s utrženými deskami. Paní Růžena nedovolí, aby se kniha zmařila, neboť z ní se modlíval dědeček při světle voskovic.

Nad městem zaplanul červenec a ukončil se školní rok. Michelup vydal se na návštěvy, aby se pochlubil vysvědčením svých dětí. Manželé Hájkovi blahopřejí účetnímu k šťastnému ukončení školního roku. Velebí Máňu, která si přinesla samé jedničky. Bystré dítě, znamenitá hlava! Michelup se zardívá a jeho srdce trne rozkoší. Věru, Máňa má dobrou hlavu, jenom je poněkud neposedná. Paní Hájková ji omlouvá: „Prosím vás, děti! My jsme nebyli v jejím věku lepší.“ Jiřík má také pěkné vysvědčení, jenom z přírodopisu má dostatečnou. Ten profesor nemá srdce, takhle zkazit chlapci radost. Hoch naříká a běduje.

„Neřekl bych nic,“ praví účetní, „kdybych neviděl, že se chlapec učí. Celé večery seděl nad příroďákem… nad přírodopisnou knihou. Opravdu, to nám ten profesor neměl udělat…“

Manželé Hájkovi ho chlácholí. Co se stalo, to se stalo – nevídáno. Však on se chlapec přičiní, aby udělal rodičům radost. Účetní ukládá školní zprávy do kapsy a jde ke Kafkovým. Tam dožil se Michelup zklamání a hoře. Kafka si dal předložit školní zprávu brejlatého studenta a pokrytecky pochválil vysvědčení. Pak zavolal svého syna a přiměl ho, aby i on ukázal svou školní zprávu. Výrostek s černým chmýřím se vzpouzel; Michelup se domníval, že se stydí za špatné známky. Objevilo se, že Kafkův student je s vyznamenáním. Obli…

Mohlo by se Vám líbit…