Michelup a motocykl

Karel Poláček

3,17 $

Elektronická kniha: Karel Poláček – Michelup a motocykl (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek09 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Michelup a motocykl

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Michelup a motocykl“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19

Do lázeňského města vplížil se měkký soumrak; kolem svítilen tančily můry a na ulicích v prachu se popelily výskající děti. První hvězda zazářila na nebi. V chalupách štípají dříví a je slyšet, jak zvoní odskakující polínka. V zahrádkách s praskotem syčí voda z hadic; mužové, obnažení po pás, kropí pestré záhony růží a rozčepýřené hlavy pivoněk. Dělníci s unavenými dřevěnými tvářemi vracejí se na kolech z práce a lázeňští hosté v pestrých kabátcích a s pitvornými čepičkami na hlavě pohybují se směrem k hostincům.

Michelup s rodinou vydal se na večerní procházku. Šinou se podél plotů zahrad, z nichž sladce dýší fialy a rezeda. Účetní mhouří oči a nadšeně vzdychá: „Ten vzduch, ten vzduch… Děti, dýchejte zhluboka, takový vzduch v Praze nemáme…“

Brejlatý student stíná prutem hlavičky bodláku a pustoší kopřivy, které se přiživují u zahradních zídek. S bojovným výrazem mává prutem a pokřikuje: „Zahubím tě, botaniko!“

Máňa přemýšlí o tom, že se na pláži seznámila s jedním děvčátkem. Domluvila se s novou přítelkyní, že obě rády ananasovou zmrzlinu, ale přítelkyně nechodí na náboženství a desky její čítanky jsou růžové, kdežto Mániny jsou šedivé.

„A jmenuje se Sylva,“ zazpívala nahlas…

Potom dumá o tom, že až dospěje v slečnu, musí jí maminka koupit plážové pyžama s krátkými kalhotkami a v duchu si vybírá šátek, kterým si zakryje ňadra. Kalhoty musejí být ze surového hedvábí, k tomu si pořídí modré bolero.

„Mně také sluší béžová barva,“ a nahlas: „Maminko, koupíš mně tepláky? Všechny holky u nás mají tepláky.“

Matka ji příkře odbývá: „Nemusíš mít všechno, co vidíš.“

Avšak otec se usmívá, pohladí jí přistřižený, chlapecký účes a praví: „Možná… až jak, podle toho… možná, že budou tepláky.“

Paní Michelupová zahučela po německu: „Neměl bys ty děti tak rozmazlovat…“

Účetní mávl rukou a utrousil: „Děti jsou děti, co se dá dělat.“

Pod verandami, v zahrádkách u cukrářství, za okny hostinců žvýká sto párů čelistí. Mezi stoly krouží číšníci s hlavou na stranu a pokřikují: „Momang, meine Herrschaften.“ Pikolové v bílých kabátcích s vytahanými boltci učí se klanět a sbírat ze stolů mince. Odnášejí prázdné příbory, jeden pár čelistí po druhém přestává žvýkat. Letní hosté přehazují párátko v ústech a tesklivě přemítají: „Jídlo je snědeno, a co teď? V Praze tuto dobu vyšly již noviny. A tady není nic ke čtení.“

Jako každý večer, i nyní berou do ruky rozedrané a ušpiněné obrázkové časopisy, myslivecký věstník, lázeňské prospekty, místní týdeník a list hostinských; pasou se na tiskařské černi a se zamračenou, starostlivou tváří znovu a znovu pročítají známé články.

„Dlouhý čas! Předlouhý, mrzutý čas!“ praví jejich ustarané tváře.

Michelup pozoroval žvýkající čelisti a mračně pravil: „Jeden se musí divit, co ti lidé mají co pořád sedět v hospodě.“

„Za kávu tady čítají tři koruny a je špatná,“ prohodila manželka.

„Když někdo chce utrácet, já mu v tom nemůžu bránit,“ hučel účetní.

Na drátech telefonního vedení se usídlily vlaštovky k nočnímu odpočinku. Máňa zatahala otce za rukáv a upozorňovala: „Podívej se, já jsem si všimla, že vždycky dvě vlaštovičky sedí s hlavičkou obrácenou do ulice a druhé dvě naopak. Proč to?“

Účetní se podíval vzhůru a děl: „Opravdu! Ani jsem si nevšiml!“

„Proč je to?“ doráželo děvčátko.

„To je proto… hm… já sám nevím…“

Máňa se zamyslila a pak prohodila: „To je snad proto, aby snad dávaly pozor na obě strany, kdyby se blížilo nebezpečí.“

Otec zvolal: „Vida, to je možné.“ Hlasitě velebil dceru: „Podívejme se, co ona všechno vyzkoumá. Já bych na to nebyl přišel…“

„Nemám ráda, když se děti chválí,“ přidušeně a po německu zareptala paní Michelupová a nahlas se osopila na dceru: „Ty raději koukej na cestu, ať do něčeho nešlápneš!“

„Nech ji,“ mrzel se účetní. Vzal dceru za ruku a nabádal ji, aby se ve škole přihlásila a řekla slečně učitelce, čeho si povšimla.

„Moje děti,“ pravil, „mají být ve škole první.“

Vyšli z městečka, sešli ze silnice a brali se polní pěšinou. Za zubatým cimbuřím vyšel měsíc a ukazoval lesklou tvář se strnulým úsměvem. Ohlušivě zurčeli cvrčkové svou jednotvárnou píseň…

Mohlo by se Vám líbit…