Michelup a motocykl

58

Večer se skláněl nad krajinou, na ztmavělém nebi se mihotala osamělá hvězda, ztracená v nesmírném prostoru. Po silnici pádil řetěz motorových vozů, unášeje lidi příjemně znavené výletem. A v tom věnci řítil se Michelupův motocykl s přívěsným vozíkem v podobě tureckého pantofle, jenž hostil dvě děti. Napřed seděl šofér Ludvík Marhan a za ním se usídlil účetní, rozjařený a v spokojené náladě. Byl hrd na mladého muže v čokoládovém stejnokroji, na zlatá písmena R M na okrouhlé čapce, i tím, že motocykl a obzvláště pan Ludvík budili všude pozornost.

„Užili jsme,“ říká si účetní, „porozprávěli jsme si s mnohými váženými lidmi, nadýchali se svěžího vzduchu, načerpali nových sil a zítra znovu do práce! Tak to má být. Celý týden se lopotíme, sháníme a staráme, a proto v neděli je nutno se trochu povyraziti…“

Mladý muž v hnědé uniformě sedí vzpřímeně, jeho oko je bystré a zkušené ruce obratně řídí stroj. Nepatří k oněm nerozvážným, ctižádostivým lidem, kteří se předhánějí, a rád dává přednost světáckým vozům, sportovním kabrioletům, ba i liknavým, ošumělým kárám, koupeným ze třetí ruky.

„Prosím, račte,“ praví Michelup, když se za nimi ozve netrpělivé houkání. „My máme dost času. Chce-li si někdo srazit vaz, nemohu mu bránit. My nejsme žádní nováčkové, kteří se rádi dávají vidět, jsme staří, zkušení motoristé…“

Michelup zaplatil na obvodu města poplatek za dlažebné a za chvíli hučel motocykl křivolakými ulicemi města Braníka.

„Haló, pane Ludvíku!“ zvolal účetní.

„Prosím, pane?“

„Tady musíte moc troubit,“ poučoval ho Michelup, „víte, moc dávat signály. V těchto místech panuje takový předpis.“

Zdálo se, že šofér nechápe. Účetní vysvětloval: „Jednou jsem zde musel platit pokutu, protože jsme netroubili. Stálo mne to pět korun. Po druhé bych se nerad spálil. Pět korun pro nic a za nic, to člověka bolí.“

Šofér stiskl klakson, který vyrazil dva stručné skřeky.

„To je málo,“ reptal Michelup, „hodně musíte troubit!“

Klakson zavyl.

„Víc, víc,“ povzbuzoval účetní, „chci, aby se vidělo, že poslouchám nařízení.“

Zdálo se, že mladý muž chce něco říci; avšak mlčel, neboť vrozená kázeň mu bránila, aby odporoval svému pánovi.

„Uá-uá!“ hulákala trubka.

Najednou se vynořil před nimi strážník. Zdvihl velebně ruku v bílé rukavici a velel stroji, aby zastavil.

„Co je?“ reptal Michelup. „Co se děje?“

Strážník si ho nevšiml a obrátil se na šoféra. Bylo na něm vidět, že se těší na obsáhlou a podrobnou diskusi s řidičem.

„Copak to je?“ hřímal „Co to slyším? Takové troubení jako při požáru. Jak si to vlastně představujete?“

„Ale, pane inspektore,“ promluvil účetní s údivem, „vždyť my podle předpisů…“

Uniformovaný muž se podíval s opovržením v ona místa, odkud vycházel ten zvuk, a opět se obořil na šoféra: „Tak páni tedy nevědí, co se patří. Páni se domnívají, že je dovoleno rušit noční klid. Páni si troubí a obyvatelstvo to má poslouchat. Páni si to divně představují.“

„Dovolte, pane inspektore,“ reptal Michelup, „nedávno jste mne pokutoval proto, že se netroubilo. Nyní nás káráte, že jsme troubili. Račte nás poučit, jaký zákon tedy platí: Troubit, či netroubit?“

Strážník ho nevzal na vědomí. S patrnou rozkoší vytáhl blok a skřípal: „Já teď pánům napařím pokutu, aby pánové věděli, co se smí a co ne.“

Michelup se rozčilil.

„Jak to, dovolte!“ vřískal. „Jak já bych k tomu přišel? Zase platit, pořád platit, jeden neví proč a zač, tohle přestává…“

Strážník se opřel mocným pohledem o obličej účetního.

„Varuji vás,“ vrčel, „dejte si pozor! Není dovoleno mísiti se do úředního výkonu. Já mám tadyhle nějaké řízení se šoférem a vy mlčte a odpovídejte, když jste tázán.“

„Se mnou máte mluvit!“ burácel účetní. „Já jsem tady od toho. Motocykl je můj a řidič je můj personál. Co se chce ode mne?“

Strážník naslinil tužku a pravil: „Platíte pět korun pokuty za rušení nočního klidu.“

„To by bylo pěkné!“ zaržál Michelup. „Netroubíš – platíš pokutu. Troubíš – zase …