Hráči

5

Točení U tří hvězdiček.

Kdo je Ábeles?

Zahájení důvěřivé, ochablý závěr.

Vstupuji do podniku pana Uliána

Pan Ulián mě zaujal na první pohled. Byl to vzor exaktního hráče starší školy. Při hře nemluvil a jen se omezoval na obvyklá rčení. Jeho hru bylo možno nazvati matematickou. Odhadoval střídmé své možnosti, počítaje se všemi možnými okolnostmi. Míchal a rozdával karty s rutinou, která svědčila o jeho dlouholetých zkušenostech. Byl veden ideou, aby hra kvačila rychle kupředu.

– Rychle, rychle, – napomínal své spoluhráče, – čas kvapí, ať něco uhrajem. – A dodával v popěvku:

– Život je krátký, nevrátí zpátky, co jsi užít zapomněl!

Pan Freudenfeld byl pravým opakem svého partnera. Nepokojný, vášnivý a stále exaltovaný. Ať obdržel kartu dobrou, či špatnou, vždy se obráží v jeho obličeji bezmezné zoufalství. Vynese a vzápětí se nazve hlupákem, že nenesl jinak. Dá kontra a táže se sám sebe, nebylo-li vhodnější mlčet.

– Máš vždycky moc řečí, kamaráde, – vyčítá si trpce, když prohrál flek.

Bral talón do rukou s nedůvěřivým výrazem, jsa přesvědčen, že mu osud uchystal nemilé překvapení. Špatný talón vítal s truchlivým úsměvem, jenž projevoval zklamání se životem. Ostatně, zdá se, že špatnou kartu měl raději než dobrou; uspokojovala jeho pesimistický temperament. Pan Freudenfeld byl romantik. Miloval neobvyklé hry, jichž průběh mu dával příležitost přinášeti heroické oběti.

– Jaké to zase úklady…, – vrčel zlobně, – ale hrát to musím. Jinak byl bych sketa. Jen do toho, pane Freudenfelde. Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Pronáším zelenou stovku se sedmou.

– No, to je přece hezké, – namítl tatíček, – proč té kartě spíláte?

– Ještě jsem ji nevyhrál, – chrochtal pan Freudenfeld, – a také nevyhraji. Do čeho se to pouštíte, pane Freudenfeld? Máte moc řečí, pane Freudenfeld. Copak je možno hrát takové vachrlaté stovky?

Vyhrál. Měl sto třicet.

– A to bylo řečí, – pokáral jej pan Ulián, – kdybych měl vždycky takový kart, to bych si výskal.

– Jaképak výskání? – přel se Freudenfeld, bera na se tvářnost hluboce uraženého člověka. – Měl jsem durcha v ruce a ten bídný talón mně všecko pokazil. Mohl jsem brát dva zlaté a takhle mám zlatý dvacet. Nemám štěstí, to je to. Ach, bídný je můj úděl…

Zrudl, žíla mu naběhla na čele a zlobně pokračoval:

– Zlatý dvacet za takový krásný list. Nu, co tomu říkáte, pane Freudenfelde? Tadyhle člověk měl takřka durcha v ruce. To jsou dva zlaté. Flek na toho durcha! Že flek? Já se točím, pánové. Nemohu mlčet. To byste mně mohli dát ta nejšpatnější jména, kdybych mlčel. Re, pánové! Re – to je osm zlatých od jednoho každého, hocha upřímného. Osm zlatých mohl jsem bráti a tak mám jenom zlatý dvacet. Za takový krásný list je to málo…

Tatíček se jemně usmál a pravil:

– V roce 1901 hráli v hostinci U tří hvězdiček páni mariáš. Jeden z nich vylicitoval durcha. To bylo asi v osm hodin. Durch byl potrestán. Onen pán se točil. Jeho protivníci se povýšili. Pán odporoval. Co vám budu dlouho povídati. Točili se až do rána. Rozbřesklo se kalné jitro. Do lokálu vstoupil jeden starší pán se skřipcem a prošedivělým plnovousem. Spatřil tři zdrcené muže s kartami v ruce. I tázal se: ‚Proč tu sedíte nečinně, pánové? Proč nehrajete?‘ – ‚Ach, neznámý cizinče,‘ odvětil jeden z nich, ‚kterak máme hráti? Celou noc trestáme durcha a nyní nemáme odvahy jej sehráti. Obáváme se, že nemáme dost peněz při sobě…‘

Pán s prošedivělým plnovousem pravil: ‚Jsem profesor matematiky. Vezmu tužku a počítám. Dáno jest: Durch rovná se dvěma zlatým. První flek se rozlehl v místnosti o osmi hodinách večer. Nyní je šest ráno. To máme deset hodin. Počítám-li na každou vteřinu jedno otočení, pak přicházím k číslici 36 000. Ježto pak poplatek za trestanou hru stoupá geometrickou řadou paralelně k poměru točení, pak… Lituji, že jsem si nevzal s sebou logaritmické tabulky. Pak bych vám mohl přesně pověděti, zač by přišla taková hra. Obávám se však, že by durch, povýšený na šestatřicetitisícátou, nemohly zaplatiti všecky státy evropské, včetně Spojených států severoamerických. Doporučoval bych vám tedy, abyste učinili spolu narovnání, které by vám vyhovovalo…‘

– No, a co je…? – tázal se Freudenfeld netrpělivě, – proč nám to vypravujete?

– Smysl té povídky je jasný, – děl pan Ulián. – Pan Kobosil nám chtěl říci tolik, že je pošetilé od vás čekati flek na vyloženého durcha. Ostatně dost řečí. Pan Freudenfeld dává.

– Já dávám? – rozčílil se pan Freudenfeld. – Já nedávám. Pořád budu dávat?

– Vy dáváte, – pravil tatíček mírně, – já jsem forhont.

– Já jsem forhont! – povykoval pan Freudenfeld. – Já nedávám. Já, prosím, nejsem žádný Abeles, abych pořád rozdával.

– Jaký Abeles? – tázal se pan Ulián.

– Žil kdysi, – vypravoval pan Freudenfeld, – v jednom městě jeden pán a ten se nazýva…