Hráči

18

I podvodným hráčům náleží dovolená.

Praha a její pamětihodnosti.

O smutném muži

Avšak pan Fikejz nedovedl dlouho chovati hněv. Přimhouřil oko, usmál se a pravil: – Ten nás dostal! Tvářil se, jako kdyby hru neovládal a zatím…

– Můj nebožtík tatíček, – podotkl jsem v odpověď, – mne vždycky varoval, abych nehrál s neznámými… Ne snad, že bychom v každém cizinci měli tušiti podvodného hráče; avšak cizinec odnese výhru a již ti nedá příležitost k utkání. Zejména jest se varovati hry ve vlaku. Vlakoví hráči staví se nechápavými; lehkověrným předstírají, že jsou snadnou kořistí, ale obyčejně sezná jejich protivník ke své škodě, že se krutě mýlil.

– Máte pravdu. Leč bývají i jiné povahy. Já například jsem poznal ve vlaku pána, který vyzván, aby se zúčastnil hry, dlouho odmítal. – Pánové, – říkal, – hrát se mnou nemá cenu; já jsem podvodný hráč. Parlamentařina je moje živobytí. Nyní ale nechci o hře nic vědět. Jedu na dovolenou. Každý člověk má nárok na odpočinek.

Usmívali jsme se jeho řeči jako podařenému žertu. Ale onen pán tvrdil, že mu nic není vzdálenější než žertovat o tak vážné věci, jako je zaměstnání.

– Trvám na tom, co jsem řekl, – pravil. – Město živobytí zanechal jsem za zády a nyní hledám v lůně přírody oddech. Chcete, abych hrál. Já vím, že byste se neodvážili žádat učitele, aby vás v době prázdnin ve vlaku vyučoval čtení a psaní; ani poštovního úředníka na dovolené, aby vám expedoval doporučivo. A parlamentáře nutíte ke hře? To není hezké, pánové. To je, abych tak řekl, protisociální. Kromě toho jste mi tak sympatičtí, že nechci ve vás zanechati špatné vzpomínky. Pohleďte na můj malíček. To je moje jmění. Tímto malíčkem dovedu si namíchat jakoukoli hru. Nenaléhejte na mne. Rozmlouvejme o umění, písemnictví nebo o národním hospodářství; jsme ve vlaku, možná láti vládě. Vyměňujme si názory. Tak čas uteče –

– A co vy? – tázal jsem se.

Pan Fikejz vypustil zádumčivé kouř ze své viržinky.

– My? Hráli jsme –

– A vyhráli jste?

Pan Fikejz mávl rukou.

– Stálo nás to hodně peněz, – vzdychl.

– A onen parlamentář?

– Vyhrál, – řekl pan Fikejz po chvilce. – O všecko nás obral. Úplně nás zničil. Sebral výhru, pěstí hrozil a zlořečil: – Ani o dovolené nemá člověk pokoj! Styďte se, pánové! Varoval jsem vás a vy jste neposlechli. Pykáte za svoji lehkomyslnost. Uf, nadřel jsem se…

Pan Fikejz se odmlčel. A já myslil na to, že neznámý pán obral mne o poslední krejcar. Z čeho budu nyní v Praze živ? Starost brázdila mé čelo.

Pan Fikejz pozoroval, že jsem skleslé mysli, a tázal se, co mne souží. Pověděl jsem. Tu uchopil mne za ruku, pohlížel na mne svýma upřímnýma očima a pravil: – Netruďte se. Já vás nedám. Mám velký závod, ve kterém se zdatná síla uplatní. Nechtěl byste vstoupiti ke mně? Potřebuji čilého místního zástupce. Nebude to pro vás těžká práce, neboť jsem zavedený.

Dojat, uchopil jsem jej za ruku.

Ale dobrý pan Fikejz odmítal mé díky.

– Neděkujte mi, – pravil, – není zač. Jsme přece lidé a karbaníci. Karbaník karbaníkovi má pomáhat. Podívejte se… Praví se, že je karban neřest. Možná. Ale neřest lidi sdružuje. Mravně dokonalí lidé mají smysl pouze pro ideály; ale člověka nevidí. Nám však, neřestníkům, je člověk bližší než idea. Nemohu odepříti pomoci strádajícímu karbaníkovi…

Firma pana Fikejze byla v místě dobře zavedena. Byl to starý, solidní závod, který teprve loňského roku si zavedl záznamní pokladnu a telefon. Dlouho se vzpíral těmto novotám.

Moje zaměstnání pozůstávalo v tom, že jsem navštěvoval zákazníky a zaznamenával si objednávky. Nemusil jsem vybranými řečmi podněcovat koupěchtivost svých klientů. Sami učinili včas objednávku. Žádali pouze, abych s nimi rozprávěl o předmětu jejich zájmu. S jedním musil jsem si popovídat o půvabech rybolovu a musil jsem vyslechnout teorie o tom, jak se chytají štiky, jak kapři a jak možno uloviti karase. Jiný zajímal se o živé události na fotbalovém hřišti. V sobotu odpoledne zavíral krám a s rodinou spěchal na ohrazený zelený trávník. A následující týden bylo mi vyslechnouti líčení o napínavých zápasech, o skrumážích před brankou, o tom, kterak levá spojka nízkou přízemní ranou zahájila skóre a jak back jen s námahou odvrátil nebezpečí. Poprvé za mého života bylo se mi zajímati o dribling, o chytání míčů robinzonádou a střílení pod břevno. Tento sport byl m…