Hráči

16

Vypravování o dvou vojínech.

Vyvržen z domu Uliánova

A pan Bek takto počal: – Žili za vojny v roce šestašedesátém tři vojíni rakouského císaře, kteří se účastnili tažení proti pruskému králi, jenž se svým vojskem vpadl do země české.

Bylo před bitvou u Sadové. Modrá noc se sklonila nad krajinou, která zakrátko měla býti svědkem krvavého zápolení. Bylo ticho, jen tu a tam třeskly pušky předních stráží.

Vojsko, unavené dlouhými pochody, spalo těžkým spánkem. Jen táborové stráže bděly. A tu se sešli tři vojíni osmnáctého pěšího pluku, kteří byli pověřeni strážní službou, a svobodník Němeček pravil ke svým druhům: – Přátelé! Zítra budeme mít perný den. A nevíme, je-li nám souzena smrt v boji, či zdali se Prozřetelnosti zalíbilo nám život darovati. Proto navrhuji, abychom ještě tuto noc si v rychlosti hodili kartičky, neboť není mi známo, zdali hraní v karty jest v nebi dovoleno, aby rozmnožilo věčnou blaženost vyvolených božích.

Tato řeč setkala se se souhlasem jeho druhů. I usedli všichni kolem plukovního bubnu, jehož víření volá do zbraně, a použivše oslí kůže za zelené sukno hracího stolu, oddali se licitovanému mariáši. Můj děd, jenž byl tenkrát plukovním tamborem, účastnil se hry pouze jako divák. A podal mi zprávu, že tato hra rozdělila noc na sedmnáct durchů, nemenší počet betlů, rozsáhlou řadu stovek se sedmou. Hráči se vášnivě točili, snažíce se znásobiti prchající chvilky nejistého vojenského života.

Jeden z hráčů, jménem Houska, prohrál celý svůj žold a při záblesku růžového dne, kdy třeskná polnice budila tábor do boje, odcházel ze hry.

– Herštelt ten grif, – pravil svobodník Němeček, – neodejdeš, dokud mi nezaplatíš tři krejcary za moji hru se žaludskou malou.

– Rád bych, – odvětil vojín Houska, – ale musím ti zvěstovati, že v kapse nemám brďolu. Počkej do příštího lédunku, pak vše vyrovnám.

– Tvoje řeč je pošetilá, – odvětil svobodník Němeček, – vždyť nevíme, dožijeme-li se příštího dne. Slyš, kterak děla pruského krále duní. Bitva nám nastává a ty mi prcháš s třemi krejcary. Zaplať, cos dlužen. Dobře jsem viděl, že máš ještě šesták.

– Jsi krkoun a nenasyta, – odvětil vojín Houska hořce, – mám, pravda, ještě šesták. Avšak nemohu se jej vzdáti. Což, kdybych padl do pruského zajetí? Co by si pruský král pomyslil, kdyby seznal, že císařský vojín má kapsu prázdnou? Řekl by zajisté, že se domníval bojovati s vojskem, a ne se zástupem žebráků. Nechal jsem ti svých sedmdesát krejcarů, což je více než dosti. Spokoj se mým slovem, že o příštím lédunku zaplatím.

Avšak svobodník stál na svém právu a důtklivě se dožadoval zaplacení. Než jejich při ukončil rozkaz, který je volal pod prapor. Houska běžel ke své četě a Němečkovi bylo odejíti k sedmnácté kompanii, kde byl u druhé čety křídelní šarží.

A než se rozešli, volal za odcházejícím vojínem Houskou:

– Pamatuj si, bídný zloději, že ty tři krejcary ti nebudou darovány. Já je musím mít. Proklínám tě, proklínám tvoji kartu. Nechť ti sebelepší stovku zničí dvě plonkové desítky, které koupíš v talóně, každý tvůj betl nechť je zhuben nenápadnou osmou, kterou ti podebere protihráč, jenž má lajer sedmi karet, tvoje dvousedmí buďtež pustošena nenadálými mitlpunkty… Ať nemáš radosti z krásné karty, ať tvůj zrak je neustále unavován pohledem na smrdinu bez hlášek a bez desítek. Ať ti nic nepomůže od špatného listu, ani snímání levou rukou, ani otáčení židle, ani řezání karet, ani plivání na talon… Tak jsem děl. Nebesa vyslyší moji kletbu!

Zahřměla děla, zarachotily pušky. Bílé císařské kabáty se srazily s modrými pruskými bojovníky. A když se boj skončil, dvacet tisíc mrtvol pokrývalo bojiště, dvacet tisíc a mezi nimi svobodník Němeček…

Vojín Houska vyvázl životem. Avšak pruský kartáč mu utrhl pravou nohu. A když se pozdravil a rána se mu zahojila, pak obdržel od císaře pána válečný kříž a trafiku v Kostelci nad Orlicí. Prodával paklíčky tabáku, kuba, krátké, viržinky i uherky, a přitom pilně hrával se sousedy v karty.

Běda! Neměl štěstí ve hře. Všechny naděje vniveč se mu obracely; a výtěžek abaldy mizel v kapsách spoluhráčů. Stokráte přísahal, že karet do rukou nevezme, stokrát přísahu zrušil; jmění se mu tenčilo a on zřel před sebou žebráckou mošnu.

A jednou v noci stanul u jeho lože bledý stín. Bílý kabátec císařův měl potřísněný krví.

Stín pravil: – Infanteristo Housko! Pamatuješ na mou kletbu v ležení u Sadové? Hle, jak se naplnila slova má… Černý skutek byl po zásluze potrestán. Nebudeš míti štěstí, dokud nezaplatíš tři krejcary. Poslyš! Moje tělesné pozůstatky leží pod prostým k…