Hráči

Karel Poláček

62 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Hráči (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek18 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Karel Poláček: Hráči

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu.Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní.Stal se redaktorem...

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hráči“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

23

O panu Martinovském, který bojoval a vítězil,

ale vzal špatný konec.

Zdá se, že se pan Lebeda nehodí za misionáře

– Představte si, – pokračoval pan Lebeda, – že pan Martinovský mladší odjel s rodinou na letní byt do Kostomlat. Vidím úžas na vašich tvářích. Jakže? Do Kostomlat?

Víte, v životě je leccos nevyzpytatelného. Jsou věci, které ohromí svou podivností. Tak je to s těmi Kostomlaty. Kdo by jezdil na letní byt do Kostomlat? Vždyť není to místo, které by bylo proslulé svými přírodními krásami. Není slyšet, že by skýtalo mnoho poučného pro toho, kdo dychtí poznati historické památky a jehož přitahují místa, jež v naší slavné minulosti proslula. Není známo, že by v okolí Kostomlat byla svedena krvavá bitva, v žádném průvodci není uvedeno, že cimbuří kostomlatské bylo dobyto a pobořeno cizáckými hordami a obyvatelstvo odvlečeno do otroctví. Není zde chrámu, jenž by byl světu znám svými architektonickými půvaby; ani hřbitova, kde odpočívá některý velikán našich dějin. Ba ani kláštera, plného zhýralých mnichů, o jichž neřestech šíří se zvěsti, tu není. Snad je tu vetchý zámek, po jehož ztichlých chodbách plíží se o půlnoci stín bílé paní, která kvílivě ohlašuje zkázu některého člena starobylého rodu? Běda! Ničeho takového tu není.

Kostomlaty jsou bídná ves v řepném kraji na trati severozápadní dráhy. Není tu nic ladného a potěšitelného. Všecko dýše zelenou nudou. Vidíte, a přece jel sem pan Martinovský mladší na letní byt. Snad měl zde příbuzné, u nichž doufal získati některé výhody při ubytování a stravování. Nic bližšího o tom není známo. Možná, že to byl jeho osud.

Pan Martinovský mladší se svou rodinou vstoupil do Kostomlat. První večer byl třpytný a přívětivý. Ale druhého dne uvítalo probouzející oči kalné ráno. Z nebes tiše a melancholicky kanul šedý déšť. Byl takový nečas, jenž je schopen nás přesvědčiti o marnosti žití více než kterýkoli zarputilý myslitel. Kroky čvachtají v měkkém blátě a sychravost láme kosti.

S kapucí na hlavě uchýlil se pan Martinovský mladší do místní hospody. Tam již seděli dva mužové, patrně obchodní cestující, kysele listujíce v jízdním řádě. Hostinský seděl u nálevního stolku, přilepen na svém místě jako podzimní moucha na okenní tabuli. Byl naplněn neláskou k všehomíru; a proto jej ani nenapadlo obsluhovati hosty, kteří ostatně si přáli buď opustiti Kostomlaty, nebo zemříti.

Déšť kanul bez přestání a minuty se vlekly krokem neduživců. Hostinský zachrochtal ze svého místa:

– To je čas!

Nikdo mu neodpověděl.

Hostinský navazoval svou řeč, jako když sytá doga převaluje kůrku chleba v hubě.

– To je čas, – tvrdil neústupně, – a ono, jak se zdá, to vydrží, protože to je lezavý déšť.

Pan Martinovský mladší ožil. Bylť natolik zdatným úředníkem, že hovor o počasí nemohl nevzbuditi jeho zájem.

Přisvědčil a mínil, že je velký marast a že by bylo lépe pro zemědělce i letní hosty, aby se počasí obrátilo.

– Ačkoli, – zakončil svou řeč, – déšť je dobrý na brambory a vlhkost způsobuje, že rostou houby.

Hostinský žalně zazíval jako lačná šelma a povstal, hrabal se chvilku pod pultem a pak šouravým krokem přistoupil ke stolu, kde seděl úředník Martinovský mladší. Držel v ruce karty, které byly nabubřelé vlhkem, že byly dužnaté jako zelené lupeny.

– Libo kartičky si hodit? – zašveholil. – Čas je mrzutý a je třeba se povzbudit.

– Souhlasím, – odvětil Martinovský mladší, – ačkoli doznávám, že příliš kartám nehovím.

– Není ani třeba, – mínil hostinský, – zahrajeme si komando. Tuto hru může hrát i nejnevzdělanější mezek. Navrhuji hráti o šestáčky, ale bez limitu.

Oba obchodní cestující byli získáni pro tuto ideu. Hráči usedli kolem stolu, jenž se viklal. Podložili kratší nohu pivním táckem a ponořili se do hry.

Zanítil je karbanický oheň do té míry, že ani nezpozorovali, kterak se slunce vyhouplo z mraků. Paní hostinská musela obsluhovati hosty, neboť šenkýř byl úplně v zajetí hry.

Od té doby sedávali oni čtyři pánové od bílého poledne do černé noci a plnili lokál stereotypními výkřiky:

– Komando! – Pas! – Pomůžu! – Mám rabáka! – Všecko žije! – Solit znova jako doma!

Tak hrávali den ze dne a čas plynul. Úředník Martinovský mladší pohrdal osvěžením ve volné přírodě a šenkýř zanedbával svou živnost.

A když z posečených polí zaválo chladem a vlaštovky usedaly na telegrafní dráty, …