Hlavní přelíčení

2

Tchán se zetěm se rozešli znepokojeni a rozhněváni. Kdyby byl zeť prohlásil, že si najde jiný byt, byl by stařec poněkud upokojen, neboť byt najít je možno. Avšak on pronesl výstřední a nesmyslné tvrzení, že sám si postaví domek. To naplnilo tchána nelibostí a hněvem, neboť on nemiloval slova pronášená do větru. I viděl počátky zmatků a nesvárů a klesal na mysli, když viděl, že naděje na zvětšení výnosu z jeho majetku se tenčí.

Stařec věděl, že jeho zeť není z lidí, jimž je usouzeno nabýt majetku. Je třeba zvláštní lstivosti k tomu, aby člověk přilákal peníze, a velbloudí trpělivosti a houževnatosti, aby je udržel. Peníze setrvávají jen u lidí mlčelivých. Majitel musí být skoupý na slovo, neboť majetek má mnoho nepřátel. Kdo chce být majitelem, musí složit slib, že nikdy neprozradí velikost svého majetku, že při zmínce o penězích bude temně vzdychat a zarytě mlčet. Majitel se musí vzdát přátelství a společnosti, odolávat svůdným radostem a neoddávat se pocitům, neboť to jsou vlci, kteří se snaží zadávit soukromé vlastnictví. Jen starý člověk udrží bohatství. A je-li ještě něco, co dovede vznítit starcovu obraznost, pak je to myšlenka na výhru, dědictví a zakopané poklady.

Jeho zeť nikdy nemůže nabýt majetku. Stařec cítil, že neměl nikdy svolit k tomu, aby si dcera vzala Maršíka. Měla si vzít muže, který by tchánův majetek zvětšil, nikoli aby ho ztenčil. Zeť nedovede udržet svého jazyka, nesmyslně plýtvá slovy, jimiž třeba šetřit jako penězi. Zdatný majitel zadrží svá slova, neboť zadržená slova nesou úroky. Majitel netouží po popularitě, neboť vzdal se své osobnosti a na jejím místě postavil oltář majetku. Avšak zeť vyhledává společnost, je hlučný a dává se slyšet, neboť je marnivý a lačný chvály. A tu starci přišla myšlenka na nebožku manželku. Jaká to byla hodná žena, která si nikdy nepřála nových šatů, která nikdy nejedla dosyta a byla tichá. Jenom v noci, když všecko spí a není nepřítele nablízku, šeptali si číslice, radovali se ze zisku a hýčkali naděje. Takových žen už dnes není.

Maršík se rozhodl, že půjde do hospody, aby se povyrazil. Když se rozptýlil jeho hněv, který zvířila rozmluva s tchánem, tu viděl, že pochybil, když lehkomyslně prohlásil, že o tchánův byt nestojí a že si postaví domek sám.

Seděl v hospodě nad sklenicí piva a oddával se myšlení. Pronesl ono slovo, a poněvadž je známo, že Maršík je muž slova, bude mu nyní postavit domek. Neboť nelze, aby byl Maršík zahanben tchánem, Jidášem se zlodějským okem. Dal slovo a již viděl tyčit se krásný dům zrovna naproti tchánově vlhké barabizně, kterou stařec pokládá za nejspolehlivější dům a za nejkrásnější stavbu, která je k tomu povolána, aby z ní plynuly zisky. Tchán nebude mít už jednu šťastnou chvíli v životě, jeho ctižádost bude zlomena, jeho marnivost zdeptána, neboť sezná, že Maršík se vyzná a dovede si postavit nádhernou vilu k úžasu všech. Hle, jaká to bude vila: Její střecha bude červená a bude ji zdobit věžička, která bude zakončena plechovým kohoutem. Přední stranu budou zdobit popínavé růže nebo raději něco užitečnějšího, například meruňky. Květiny jsou pouze pro oko, a proto se musejí spokojit odlehlými kouty, kde nelze sázet něco rozumnějšího. Nezapomeňme na balkón. Na ten balkón vstoupí Maršík, právě když bude stařec štípat dříví na dvorku, opře se o zábradlí a bude patřit na kulhavého tchána, který pozná, že vlastně nic nemá, ale Maršík má všechno. Pak se vrátí do pokoje, aby pojedl něco dobrého; a pak se zase vrátí na balkón, kamž mu žena přinese kávu.

Při vzpomínce na ženu sesula se mu půvabná stavba a všecko myšlení se uvedlo v nepořádek. Žena se špičatou bradou nehodí se do vysněné vily. K manželce se špičatou bradou pojí se představa necek, které dýmají mydlinkovou páru, špinavých a kňouravých děcek, která dlužno ustavičně napomínat a rozsuzovat.

Hostinský přinesl novou sklenici piva, přičemž podotkl, že dnes je středa, ale zítra je čtvrtek, načež šel a vyhnal z lokálu kachnu, která se vbatolila dovnitř. Maršík zase zapudil z mysli ženu se špičatou bradou a s vyschlými ňadry a místo toho vykouzlila mu obraznost jakousi ženštinu v červeném šatě, velmi veselou a říznou ve slovech, která v chůzi vrtí zadnicí a natřásá boky. To by byla ona manželka, která by mu připravila něco dobrého k snědku a která by mu přinesla na balkón kávu. Ta by nastoupila na místo oné ženy, která vykuluje bledé oči, když je urážena, a které se zduří nos, když nabírá k pláči. Opět vyrostla z ochotné fantazie vila, která je podobná oněm vilám v okolí, kde pánové s lebkou opálenou do ruda hrají tenis a kde pískají veselé a syté slečny, z jichž růžových těl je cítit svůdná vůně. Na jeho zahradě sice nebude tenisový kurt, ale besídka, v níž bude hrát gramofon.

Avšak jak získat peníze k postavení domku? To je to právě… Jak to, že někteří lidé dovedou k sobě přilákat peníze? Bohatí lidé střeží své tajemství a nikomu je nevydají. Snad znají ona slova, kterými se otvírají poklady. Maršík vraští čelo a usilovně přemítá, avšak ochotná obraznost, která ho před chvílí potěšila luznými obrazy, od něho odešla.

Do místnosti vešlo s hlukem několik zedníků, kteří dělali poblízku na novostavbě. Maršíkovi se ulevilo, že může odložit své starosti, a rozveselil se, že je najednou kolem něho plno. Mrkaje lstivě, přiťukl si s jedním zedníkem a zapředl ho do hovoru. Po chvíli bylo slyšet jenom Maršíka, o němž bylo známo, že je muž slova, který nikoho nezarmoutí a vždy dá něco k lepšímu. Protože byl účastník války, tedy stará vojna, vybral ze své paměti množství příhod, které se týkaly toho, že Maršík vždycky nalezl něco k snědku, i když byl hlad, a že se pokaždé vyznal. Vyjmenoval jména ruských osad, ve kterých užil a kde se nalezlo něco k přilepšení. Zedníci mají vědět, že se tamější obyvatelé dosud pamatují na Maršíka, před nímž se třásly slepice. Chechtal se při vzpomínce, jak jednomu popovi ukradl vepře a jak se celá setnina pak měla dobře. Pop si přišel stěžovat k veliteli setniny, ale nepořídil, neboť dědek na něho vyvalil oči a za…