Hlavní přelíčení

3

Vladimír Podhorský nedal už delší dobu o sobě vědět a pomocnice v domácnosti vyzvala jej dopisem k dostaveníčku. Měli smluveno, že se budou dorozumívat prostřednictvím šifry „Máj“, poste restante, hlavní pošta. Alžbětě se líbila šifra „Máj“ i záhadné cizí slovo poste restante. Připadalo jí, že má tajnou lásku, a jako by omládla do těch let, kdy je dívka hloupá a žádoucí.

Přikvačil opět v tvrdém klobouku, který byl šikmo posazen; kadeř šikmo dělila čelo a dotýkala se pravého obočí. Nelíbil se jenom sám sobě, líbil se i Alžbětě Válové. Viděla se jej blížit pružnou, samolibou chůzí. Byla rozechvěna, neboť za tu dobu, co se neviděli, vzrostla její láska. Zapomněla na to, že jeho řeč je prudká a překotná a jeho žerty plytké. V jejích představách měl upřímné modré oči a lítostivou povahu. Každému by vydala svědectví, že blondýn Vladimír Podhorský je muž, který dovede učinit dívku šťastnou pro svoji pomalou a oddanou povahu. Jméno Vladimír nepřipadalo jí už povrchní a světácké. V myšlenkách mu říkala: „Vláďo, heleď se, koukni se, dej pozor, ať si nepomačkáš kabát.“ Podhorský je jméno jako každé jiné; jenom je lehce zkadeřené do snivých, rusých vln. Nikomu nedovolí, aby pohaněl Vladimíra Podhorského, nikdo jí nemůže vyrvat Vláďu; je souzeno, aby zůstal s ní na věčné časy. Pro něho si koupila klobouk s ještě pestřejší stuhou. Aby se mu zalíbila, oděla se v modrou plisovanou blůzu a rozprýskané, červené ruce ukryla v nitěných rukavicích.

Maršík byl překvapen, když vložila svou ruku do jeho ramene a opřela se o něho. Odtáhl ruku předstíraje, že si chce zapálit cigaretu. Kráčela chvíli vedle něho se svislýma rukama a pak se opět zavěsila do něho. Bál se dáti najevo svou nelibost a plaše se rozhlížel, nepotká-li nějakého známého. Uklidňoval se myšlenkou, že je ve vnitřním městě neznám. Kolik takových blondýnů s černým tvrdým kloboukem jde ulicemi! Je jich bezpočet a mnozí z nich se vedou s dívkou. Nicméně nejistý pocit seděl mu v týle, i přál si, aby se zmenšil, rozplynul, změnil se k nepoznání.

Na nábřeží plane bílé, žhoucí slunce a lidé po dávném zvyku stojí opřeni o zábradlí a dívají se na řeku. Parníčky houkají popuzeně a prudce, nesouce na palubě hrozny lidských těl. U jezu dumá rybářova loďka. Šťastní naháči se opékají na slunci. Od Střeleckého ostrova doléhá hudba. Plechové nástroje hrají směs z národních písní, jak tomu vždycky bývá, když je horko.

On mlčel, přemýšleje o cifře sedmnácti tisíc, ona pak byla ponořena v neurčitou, snivou blaženost a byla hrdá, že se vede s pánem. On věděl, že dnes mu bude pronésti rozhodné slovo, ona pak na to slovo čekala a věděla, co mu odpoví.

Přešli Palackého most a mířili na smíchovské náměstí, kde byla pouť. Maršík dumal o tom, že je tomu pouze několik let od té doby, kdy vedl svoji mladou manželku na pouť. Ona tenkráte byla plná, červená v tváři a nos měla stříknutý pihami. Slušelo jim to a Maršík byl hrd na svou družku. Byli nevědomi a šťastni a v prsou kolébali mnohé smělé naděje. Najedli se perníku a byli veselí a dováděli.

Jak se to všecko změnilo… Tenkrát si oba život představovali jinak. On nevěděl, že se té plné ženě prodlouží brada a že bude mít bledé, vykulené oči. Ona netušila, že jen pohled na ni bude jej popouzet k zuřivosti a že z toho veselého, galantního mladíka bude tyran, výtržník a vzteklík.

Nyní ona sedí doma a hněvivé kdáká na děti, které vřeští a fňukají. Nebo se hádá se svým otcem, kulhavým Barchánkem, jenž považuje rodinu své dcery za vetřelce a neužitečnou holotu, která zmenšuje cenu jeho reality. On pak se tu vede s onou ženštinou, o jejíž existenci donedávna nevěděl. Myslí úporně na to, jak by se zmocnil úspor té cizí ženštiny, aby zahanbil Barchánka a omráčil lidi svým bohatstvím. Zedníci oklepávají kladívkem cihly. Tyčí se lešení. U kádě stoji žena s bílým šátkem na hlavě a mísí dýmající vápno. Dlouho-li to bude trvat a na střeše bude stát smrček, ověšený pestrými fábory na znamení rovnosti. Až bude domek stát, vyjde Maršík na balkón. Rozhlédne se kolem dokola a lidé budou zdravit. A tu ženštinu vypustí z mysli, nebude ji znát, ona bude pro něho pouhá pára. Ona si popláče a zapomene. Možná, že to bude pro ni štěstí a najde člověka sobě rovného, který ji učiní šťastnou. Maršík jí to přeje, protože přeje každému. Je to velká lumpárna, kterou zde podniká, ale co je to platné, to svět dneska žádá.

Dospěli na náměstí, kde se zmítá pestrý dav kolem plátěných bud a stánků. Vřeštěl italský kolovrátek, ozdobený fantastickým obrazem a píšťalami jako u varhan. Pištivé dívky se vznášely v loďkách a sukně se jim vzdouvaly. Kudrnatý pán v námořnickém oděvu a s růží za uchem třepal zvoncem. Maršík vyzval Alžbětu na houpačky a ona to odmítla se stydlivým smíchem, odhalujíc vysedlé dásně a porcelánový chrup.

Zastavili se před stánkem, který věznil zeleného papouška, připoutaného řetízkem. Papoušek jim vytáhl planetu. Maršíkovi zjevil osud, že je suché povahy a že vyžení moc peněz. Osud jej ale varoval před nějakou černou ženou. Alžbětě pravila věštba, že se narodila ve znamení Saturna a že se vdá za vojenského pána. Alžběta se zamyslila, ale Maršík děl, že je to léčka a podvod; úřady by měly zakázat toto mámení peněz lidem z kapsy.

Škádlil j…