Hlavní přelíčení

Hlava druhá

1

Alžběta Válová, osmatřicetiletá služebná, svobodná, katolička, nyní bytem na Vinohradech, třída Spojeneckých armád. Slouží nyní u manželů Skrbkových, ale není spokojena s místem. Ne snad, že by páni na ni nebyli hodni. Bůh uchovej, pomlouvat nechce. Ostatně je nevidí celý den.

Pan Skrbek je obchodní cestující. Dodává laky, oleje, vosk, fermeže a barvy drogeriím. V sobotu přijíždí, večer jde s paní do biografu nebo tancovat; v neděli pak hraje na housle nebo poslouchá rádio. Je tichý, vzdělaný a docela hezký člověk, třebaže mu vlasy počínají řidnout a v obličeji je bledý. S paní se mají velice rádi.

Paní Růžena Skrbková také není celý den doma, neboť je zaměstnána jako účetní u americké půjčovny filmů. V úřadě ji mají rádi, protože je přesná a spolehlivá.

Alžběta si myslí: „Jaká je to služba u paní, která sama musí sloužit?“ To přece není žádná milostpaní. Kdyby ji aspoň někdy vyplísnila, ale ona ne. Jiné paničky jsou hněvivé a panovačné, rozkazují a hubují; ale člověk si aspoň nepřipadá tak opuštěným. V tomto místě, více než v předešlých službách, musí Alžběta Válová myslit na to, že je sirotek. Její matka odpočívá drahná léta na vesnickém hřbitově a její otec přišel o život neštěstím v továrně, když byla ještě školní dítě. Má ještě tetu z matčiny strany, která ji občas chodí navštěvovat. Ale jaká je s ní řeč? Teta je hluchá a mimo to vždycky něco chce. Pořád jí něco chybí a vyloudila by od Alžběty Válové její poslední. Měla přítelkyni, nějakou Bohumilu Noskovou, ale ta se strhla při nošení uhlí a nyní leží ve Všeobecné nemocnici.

Tak večer samotinká sedávala v kuchyni a myslila s tesknotou na svou dřívější zaměstnavatelku. Byla to opravdová paní, mrzutá a popudlivá, neboť byla velmi bohatá. Její manžel býval majitelem lihovaru a zanechal vdově několik domů v Praze. Paní nedělala nic jiného, než že chodila vybírat činži. Obě ženy žily spokojeně řadu let. Sedávaly spolu večer na plyšové pohovce a čítaly spolu román „Tajemství zločinného lékaře“, který Alžběta Válová v sešitech odbírala od jistého kolportéra. Byl to krásný román, žel, že příliš dlouhý. Kolportér nosil pořád nové a nové sešity, až to Alžbětu omrzelo a ona kolportéra vyhnala, že už nebude vyhazovat peníze. Paní se služebnou četly román znovu a znovu a vždycky došly k místu, jak Fred přikročil k té slečně a pravil: „Ty jsi to vskutku, krásná Šárko? Vskutku, již bych tě ani nepoznal, jsi ještě mnohem vnadnější od oné doby, kdy jsi u ‚Zeleného papouška‘ v mé náruči tančila. Víš ještě, jak hudba nám nejdivočejší valčík musila hrávati, ale místo onoho zeleného hávu odívá tě nyní drahocenné hedvábí. Ano, časy se mění – ze Šárky, královny tance, stala se Šárka Borovcová, vznešená choť bohatého velkostatkáře.“

„Ten bídník,“ pomyslila si Šárka, „úmyslně vyvolává ve mně všecky ty vzpomínky – připomíná mi onen divý rej, mou bídu i můj dřívější háv –, jen aby mě pokořil.“

Zde se končila kniha, a když paní došla k tomuto místu, vždycky plísnila Alžbětu, že nekoupila všecky sešity. A paní byla tolik žádostivá vědět, jak se ten román skončil.

Alžběta se domnívala, že už snad ani do jiného místa nepůjde a že ještě dlouhá léta bude se zaměstnavatelkou čítat román „Tajemství zločinného lékaře“. Avšak tu starou paní potkalo velké neštěstí. Když jednou vybírala činži, tu jí lupiči vykradli byt, při čemž poškodili nábytek a zničili perský koberec. Paní si to tak brala k srdci, že zmalomyslněla, pak chátrala, uzavřela se do sebe a jednoho dne ji nalezla Alžběta oběšenou. Byl to strašlivý pohled na ni, jak visela na okenním rámu a vedle ní byla převrhnutá židle. Alžběta na to nezapomene, co živa bude.

I vzpomíná si Alžběta, jak se ten večer před smrtí stará paní nějak tklivě loučila, jak jí dávala dobrou noc a pak se ještě jednou vrátila a pravila: „Alžběto, bylas ke mně vždycky hodná a já ti toho nikdy nezapomenu, uvidíš, že jsem na tebe v poslední vůli pamatovala.“ Pak se ještě na ni tak divně podívala, že Alžbětě bylo úzko, ale přece jenom si nepomyslila, že by došlo k takovým koncům.

Skutečně, nezapomněla ta dobrá paní na svou věrnou služku. Když otevřeli její závěť, tu se objevilo, že odkázala služebné Alžbětě Válové z uznalosti patnáct tisíc korun. Tak potkalo chudé děvče nenadále velké štěstí a ona sama pak počala ukládat na knížku, aby svoje jmění zvětšila.

Zabalena v hedvábném papíru, byla uložena spořitelní knížka v kufříku mezi všelijakými tretkami, od nichž se nelze odloučit…