Hlavní přelíčení

Hlava čtrnáctá

1

A opět míjely dny ve věcném střídání. Listí řídlo i rezivěla tráva na mezích a pěstěných pažitech. Prejzové střechy se leskly deštěm a na mnohých věžičkách skřípěl plechový kohout, oznamuje směr větrů.

Besídky, pokryté popínavými rostlinami, olysaly a umlkl gramofon. Již nezazníval gong, zvoucí k obědu, osiřely tenisové kurty, neboť bíle oděné slečny se odstěhovaly do města, kde je tanec, společnost a naděje na sňatek. Páni s rozhalenými límci usedali za černé psací stoly a stisknutím elektrického kontaktu přivolávali podřízené úředníky, kteří jim přinášeli důležité listiny.

Z polí stoupal dým a nebe ronilo slzy. Lidé sváželi úrodu do stodol. V Barchánkově sadu uzrály nejprve hrušky, potom švestky a pak jablka i vlašský ořech poskytl mnohé ovoce.

Pan starosta Linda vládl obcí a dával uveřejňovati vyhlášky o kontumaci psů a o soupisu branců.

Pan strážmistr Cechmajster s panem závodčím Týcem vnikali do opuštěných cihelen, kde se ukrývali podezřelí nocležníci, a prohlíželi vandrovníkům písemnosti. Ale když nastal večer, tu se strážmistr nořil do četby cestopisů, studoval přírodovědecká díla nebo krmil rybičky, které pluly mezi vodními rostlinami, ševelíce ploutvemi.

Hostinský Odvárka měl pěkné obchody a rozděloval hosty mezi ty, kteří dělají velkou útratu, a ony, kteří dělají malou útratu. Někteří snesli mnoho, jiní snesli méně, byli i takoví, kteří dávali k lepšímu, aby rozmnožili svou popularitu.

Barchánek vyschl ještě více a žehral na Boha, kterého nazýval Největším Majetníkem, že na něho zanevřel, ačkoli majetníci mají držet dohromady. Bůh zabránil, aby se vkladní knížky Marie Rösslerové spojily s knížkami starého muže.

A obě sestry sedávaly v trafice, prodávaly tabák, pohlednice a potřeby pro kuřáky. Za významných dnů odívaly se v černé, šustivé hedvábí a na krk si zavěšovaly medailónky s podobiznami předků.

A lidé ve městě chodili do biografu, dívali se, jak v kancelářích zpívají písařky a břinkají do taktu na psací stroje. Písařky nepracovaly, ale ukazovaly nožky. Všecko zpívalo a tančilo; zpívaly komorné s koketními čepečky, zpívaly komické staré i pan generální ředitel, bezvousý a moderní švihák, zpíval a tančil. A ta slečna světlovlasá a štíhlá také tancovala a zpívala; i dotančila až k oltáři s tím bezvousým generálním ředitelem. Nevěsta byla bílá a měla věneček pomerančových květů. Lidé mávali kapesníky a také zpívali. A v závěru měli oni dva mladí lidé líc přižehnutou k líci a zpívali, až se obraz rozplynul.

Na to se dívaly slečny z kanceláří a snily o tom, že také udělají štěstí.

A zatím vrah Maršík byl ve věznici, která je chladná a obrovská jako pevnost. Jsou tam dlouhé koridory a galerie, samé dveře, samý zámek, samá mříž.

I obdržel trestaneckou čapku a přes ruku červenou pásku, která hlásala, že je vyšetřovanec. Trávil své chvíle v obílené kobce, která se podobá nemocniční světnici. Sedával na pryčně a naslouchal krokům stráže na chodbě. Někdy zarachotil klíč v zámku a dozorce jej vedl k vyšetřujícímu soudci. Na tuto chvíli čekal s napětím. Doufal, že úředník pronese takové slovo, které otevře všecky dveře, a Maršík vydechne ve volném prostoru. Nic takového se však nestalo. Vyšetřující soudce se neustále vyptával, kancelista popisoval archy a Maršík podepisoval protokoly.

Přišel také soudní lékař, kázal vrahovi, aby se svlékl, proklepal mu hruď a naslouchal, jak bije srdce. Pak přišel ještě jeden soudní lékař, zkoušel ho z násobilky, ptal se, jaký je rozdíl mezi r…