Hlavní přelíčení

Karel Poláček

69 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Hlavní přelíčení (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek03 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Hlavní přelíčení

Anotace

Román Hlavní přelíčení je první literární prací, v níž se humorista K. Poláček vydal do oblasti tzv. vážné prózy. Za námět pro svůj román si zvolil skutečný soudní proces, vraždu služebné, který už před časem jako soudní zpravodaj popsal v Českém slově.

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hlavní přelíčení“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Hlava devátá

1

Když došel domů a otevřel dveře svého příbytku, tu uzřel obraz, který způsobil, že se zapotácel.

Manželka stojí uprostřed světnice a v ruce drží peníze. Maršík postřehl dvě fialové bankovky, modré bankovky a přehršli zelených. Žena zírá na ně strnule a nechápavě a chvěje se po celém těle.

Spatřila jej a natáhla ruku, ve které byly ony papíry. Skokem vrhl se na ni a zacloumal jí.

Z hrdla se mu vydral skřek: „Kdes to vzala? Jak ses mohla opovážit?“

Ona mlčky ukázala na rozházenou postel.

„Mluv, mluv!“ řádil Maršík.

„Uklízela jsem…,“ zamumlala žena, „peřiny jsem dala vyvětrat a slamník jsem prášila… koukám se, vidím rozparek, myslím si, co to je… a našla jsem tam tohle…“

Maršík těžce dýchal.

Po chvíli mlčení se ona tiše ptala: „Čí jsou ty peníze?“

Vzpamatoval se a odpověděli: „Čí by byly? Moje jsou, to se ví.“

Vyrval jí bankovky a vložil je do zápisníku.

Nato se obořil na manželku: „Co stojíš? Proč koukáš?“

„Odkud máš ty peníze?“ ozvala se tiše.

„Odkud je mám? To ti nemusím vykládat. Ani bys tomu nerozuměla. Je to taková věc… ženské tomu nerozumějí…“

Ona však se mu dívá do očí a opakuje svéhlavě: „Odkud jsou ty peníze?“

Poulí na něho své bledé oči a protáhlá brada se chvěje. Cítil, že se musí na ni vrhnout, rukou sevřít to tenké hrdlo a rdousit tak dlouho, až by se přestala ptát. Prokletý osud! Tak se to pěkně počalo urovnávat a najednou se zjeví nové svědectví. Bylo by třeba to svědectví zdolat a zahladit.

Ovládl se a pravil: „Odkud jsou ty peníze? Já ti řeknu, když to chceš vědět. Vyhrál jsem je na burze.“

Ona uslyšela poprvé v životě slovo „burza“. Neznámé a cizí slovo ji poděsilo. Ona cítila, že obsahuje hoře, veliké, nesmírné a neslýchané hoře, které se znenadání přivalilo a jež zahubí ji i děti.

Ústa se jí zkřivila a po tvářích prýštily slzy.

Uchopil ji za rameno a třásl jí.

„Co je ti?“ sípěl. „Co máš pořád! Já se tadyhle starám, opatřím peníze, aby bylo na stěhování, a ona spouští. Tohle mám za všechno, to je to poděkování…“

Manželka však vzlyká a nelze ji upokojit.

„Mlč už,“ hučel Maršík, „povídám – mlč! A poslouchej, co ti řeknu. Posloucháš? Heleď se: Nikomu ani slova, rozumíš? Nikdo o tom nesmí vědět. Já bych měl možná z toho polízanici…“

Osušila si oči a pravila tiše: „Já budu mlčet, to se můžeš spolehnout. Jen jestli ti to bude něco platný –“

A v mysli se jí ozvalo: „Já to věděla, já to vždycky říkala, že do něčeho přijde…“

Klesla do židle. Zvenčí přiběhly děti s křikem; překotně chtěly něco vypravovat. Zarazily se, když spatřily plačící matku. Otec nad ní stojí bled se zaťatými pěstmi. Děvče vypuklo v nářek a vrhlo se k matce. Chlapec zírá na otce svýma velkýma, pátravýma očima.

Maršík se rozlítil.

„Jestlipak já můžu chvilku bejt doma jako jiný. Pořád samej křik a povyk. Tady není žití, tady není bytí!“

A práskl dveřmi.

„Opravdu, to jste, lidi, neviděli,“ hučel hněvivě. „Jestli to člověk vidí u jiných! Jinde drží jeden ke druhému a panuje svornost. Tohle mám za všechno.“

Litoval sebe, až jej slzy zaštípaly v očích. Myslil to dobře a nyní má být trestán, nevěda zač.

Někdo mu zacupital po boku. Maršík se nemusí ani podívat a ví, kdo to je. Ona je to, ta krotká, co žere z ruky. Pořád dolézá. Jistě má ruce oděny v nitěné rukavičky, aby nebylo vidět, že je má od prádla červené a rozprýskané. Slyší, jak jí tluče srdce pod plisovanou blůzou.

„Co je?“ utrhl se.

„Měl bys něco užít,“ šveholí stín.

„Teď není čas na užívání. Měl bych sedět doma jako jiní.“

„Nemůžeš sedět doma jako jiní, teď, když jseš… v tom novém stavu. Takoví jako ty nemají nikde stání. Kdekoli usednou, vyrůstají kopřivy.“

„Co mám tedy dělat?“ táže se Maršík žalostně.

„Užívat bys měl.“

„Ale mně není do užívání… Já nic nechci, nechte mě být!“

Stín odhalil vysedlé dásně a porcelánový chrup. Vytřel si rukou koutky úst a ševelí dále: „Měla jsem sedmnáct …