Povídky pana Kočkodana

Oběť amerických filmů

Nedávno potkal svého přítele Jindřicha Křena, téhož, jenž v kvartě propadl, poněvadž nevěděl, jak je aorist od slovesa hathroidzomai. Jeho obličej stal se ještě stupidnějším a oči měl vypoulené; mimoto slintal.

Na otázku, jak se mu vede, zakryl si oči malebným posunkem a zaštkal: „Ach…! Tragédie mého života… zavilost pomstychtivých nepřátel… zločinné úklady –“

„Ale copak, copak,“ ptal se přítel znepokojeně, „zdravíčko neslouží? Máš ve službě nějaké nepříjemnosti?“

„O nikoliv… Slyš! Budu vypravovati historii svého života, příběhy plné nebezpečných dobrodružství a dojemné lásky… Jakožto nejstarší potomek starobylého rodu vévodů Crane

byl jsem poslán podle tradice svého rodu do Londýna, abych se vybouřil.

Automobily vozí mne po zábavních nočních místnostech, kde dámy z polosvěta tančí foxtrot, onestep i jazz a hudba hraje k tomu líbezné melodie z operety Der fliegende Rittmeister.

V hráčském doupěti.

Ve společnosti vévodů a lordů, uhelných a petrolejových králů hraje se jednadvacet o miliony.

Ranhojič Warwick

vsadí poslední milion liber šterlinků a prohraje. Je na mizině. Aby si opět pomohl k penězům, vymyslí si ďábelský plán. Telefonuje své sestřenici, hraběnce Daisy:

‚Budeš-li chytrá, můžeš se státi vévodkyní Crane.‘

Že je ranhojič Warwick intrikán, mohlo mne napadnouti, poněvadž nosí nakroucené knírky, kdežto šlechetníci mají obličeje hladce vyholené. Jeho sestřenice je také intrikánka, poněvadž má u uší zakroucené ‚barisonky‘.

Vévoda Crane vrací se na své statky.

Přifrčí auto a z něho vystoupí vévoda Crane s několika veselými přáteli. Poněvadž jsou mladiství hýřilové, mají límce ohrnuté a klobouky jim sedí v týle. Stařičký sluha John pláče radostí, že vidí opět svého pána, kterého maličkého nosil na rukou.

Ranhojič Warwick předstírá přátelství,

to jest pochechtává se líbezně a poplácává vévodu po zádech. Po straně však dělá zuřivé grimasy a zatíná pěsti.

Vévodkyně teta Ethelrida je hrdá na svůj rod.

Je to hubená dáma delší postavy a má tenké rty. Ukazuje vévodovi rodinný znak, na kterém je vyryto heslo:

‚Každý vévoda z Crane je povinen dáti svému rodu potomka.‘

Vévoda se bije hrdě do prsou a praví: ‚To je to nejmenší!‘ Vévodkyně teta se jedovatě ušklíbá a myslí si: ‚Jen aby!‘

Rodina Sealskinů je nejstarší selský rod v hrabství northumberlandském.

Starý Sealskin pokuřuje z krátké dýmky, pohlíží pyšně na svoje veliká stáda skotu a bravu a na svoji četnou rodinu.

Na počest vévody jsou uspořádány dostihy.

Celé město se na ně těší.

Nejnebezpečnější soupeř vévodův je čistokrevná klisna Kismet, na které pojede sličná dcera starého Sealskina Mavis. Slečna Mavis se táže:

‚Budu závoditi s vévodou, jehož rozmařilý živo…