Povídky pana Kočkodana

Povídka neobyčejně mravná

Den byl to mlhavý a ponurý; nebe tesklivě mžilo rosnými krůpějemi. Do duše vkrádala se beznaděj, vtíravě a šedě. Žilo se pokradmu a zaleknutě. Lidé se potkávali, ale netázali se; slova opadávala nerozvita. Šli krokem plouživým, podobni jsouce vzpomínkám polozapomenutým. Spěchali k jakémusi cíli; avšak cíl byl nejist.

A přece tento den byl královským darem Ivanu Lesovi, bledému a štíhlému jinochovi s hlavou rusou, jakou mívají mladiství poslové, kteří přinášejí bohaté dary královským nevěstám, Ivanu Lesovi, jenž nedávno složil přísnou zkoušku z filozofické propedeutiky. Takový slavný den to byl, že přibledlý filozof si říkal se zajíkavou pokorou: Nejsem hoden… štěstí bolí…

Byl to onen den, kterého mu Soňa Šeborová, křehká a zarůžovělá jako květ magnolie, v jejíchž opalizujících očích tkvěla posud otázka, na kterou život váhal odpověděti – Soňa Šeborová se ho toho dne ptala, nemá-li knížky Immanuela Kanta Kritika čistého rozumu. Neměl onoho spisu, ale neodvažoval se raniti, neodvažoval se tvrdého záporu, jenž hořce chutná… a její oči volaly: Neubližuj a půjč mi knížku…! Tehdy prodal památnou skříň a hedvábný svatební šátek po nebožce matičce… cosi volalo: Svatokrádež…! Ale dívčí oči prosily: Neubližuj! A tak jí přinesl druhého dne Kanta.

Pak nastaly dny naplněné jiskřivým jásotem. Tehdy život chodil s nimi a šeptal jim laskavá slova. Slyšeli jeho zřetelný hlas: Lze věřiti v štěstí… A tehdy skvěl se Petřín senzacemi barev… kosi zpívali oddaně a pokorně. Potkávali milence příliš šťastné a nořící se v sebe; a neodsuzovali jich. Soňa rozhovořila se o Schopenhauerově Fyziologii lásky a byla ráda, že nalezla v této knize věty, které jasně vymezovaly vzájemný poměr milenců. Ivan Les kořil se Nietzschovi, poslednímu titánovi, jenž vzbouřil se proti bohu a chtěl přinésti oheň na zemi. Hovořil o velikém filozofovi a jeho bledé líce barvily se žákovským obdivem. Soňa se ho děsila. – Veliký, mračný, vydechla. Milovala pozitivisty, Augusta Comta zbožňovala a neodpírala ani Herbertu Spencerovi. Přiznala se však, že materialisté hovoří k ní zřetelnou mluvou, že věří v psychofyzický korelát, jehož matematickou formuli recitovala vroucně, polohlasem, s přivřenýma očima.

Chodili spolu, kde nebylo cest. Nebáli se bláta. Nemohlo je potřísniti. Opovrhovali dlažbou velkoměsta od té doby, co četli spolu v Tolstého románě Vzkříšení o ní slova nevrlá a odsuzující. Milovali Tolstého nihilismus a jásali s Walt Whitmanem vstříc supícím lokomotivám a opěvovali továrny, železobetonové stavby, dynama, mosty a turbíny. Četli Tol…