Povídky pana Kočkodana

Ukradený zimník

Někomu bývá osudem žena, jinému zimník.

Čeněk Švorc, jak již jméno ukazuje, povoláním učitel, byl stařičký přívětivý pán, jenž byl za války již na penzi, po převratě však opět reaktivován. Starý pán byl velmi známou osobností; aspoň ve čtvrti, kde bydlel, znal ho kdekdo. Příčinou této popularity byl zimník, opravdu umělecký výtvor mistra Šanty, krejčího z jeho rodné obce Zeleného Bůčku, jehož díla přežila jeho tělesnou existenci a hlásají ještě ve třetí generaci slávu tvůrce jakožto nejdovednějšího krejčího pod sluncem. Zimník srostl s osobností svého nositele, že stal se, abychom se vyjádřili řečí diplomatů, jeho integrující součástí a byl, jak se zdá, ušit za těchto předpokladů: že jeho majitel doroste velikosti Čurily Plenkoviče, mytické postavy ruských bylin; že prožije svůj věk v blahobytu, takže co do objemu bude se rovnati nejméně kapitolnímu proboštovi.

Nebylo jistě vinou slavného mistra zelenobůčského, že ani jedna jím předpokládaná okolnost nenastala. Čeněk Švorc nevynikl postavou Čurily Plenkoviče, ba možná že byl ještě menší než Duko Petkovič, prodavač orientálských cukrovinek, u kterého jsme si kupovávali „mejdlíčko“ a turecký med. A poněvadž zvolil si dráhu učitelskou, chápeme, že neměl žádného důvodu ke ztloustnutí.

Dokud Čeněk Švorc žil v Zeleném Bůčku, byl toho mínění, že zimník vyhovuje nejvybranějšímu vkusu; když však přijel na studie do Prahy, poznal, že požadavkům doby poněkud neodpovídá. Zimník byl také příčinou, že se pan učitel neoženil. Měl ovšem jako každý člověk mnoho „vážných známostí“, které však trvaly pouze přes léto. Na zimu pak nastalo nápadné ochlazení, jehož výsledkem býval dopis dotyčné dívky, že „lituje, ale poznala, že se k sobě nehodí, poněvadž neporozuměl záhadám jejího srdce…“ Proč by záhadám ženského srdce najednou nerozuměl, když jim rozuměl po celé léto, to Čeněk Švorc zprvu nechápal; když však se tato událost opakovala ještě několikrát, poznal, že kamenem úrazu v lásce byl jeho zimník. Maje však voliti mezi svým zimníkem a ženským srdcem, dal pan Švorc přece jenom přednost zimníku, u něhož cenil solidnost a trvanlivost, vlastnosti to, jichž ženy obyčejně postrádají.

Avšak stalo se jednoho dne, že byl zimník v kavárně ukraden. Tuto událost přijal Čeněk Švorc asi s takovými pocity, jako když umře v rodině osmdesátiletá babička, která věčně sedí na lavici u kamen a jen chrchlá a vede dlouhé monology; nikomu už nepotřebná, ale když ji mrtvou vynášejí z domu, tu vzdychají členové rodiny: „Chudák stará! Ještě si mohla hezkých pár let mezi námi pobýt!“ –

Jméno pana Františka Planýře bylo proslaveno v širých oblastech strmého Žižkova i přívětivých Košíř i pohostinné Michle. Výtečný tento mladík spojoval půvabnost zevnějšku s rytířskostí povahy. Oděvní součástky, jež tvořily jeho exteriér a pocházely většinou z demobilizační podstaty bývalé c. a k. armády, doplňoval vhodně široký tvrdý klobouk, jenž trůnil na hlavě, posunut laškovně k pravému uchu. Pan František Planýř byl náč…