Čtrnáct dní na vojně

II. Rukování

Odvedení muže na vojnu možno přirovnati k svátosti křtu; je to také nesmazatelné znamení. Odvedenec zaznamená se do kmenové knihy a všecky úřady vedou jej v bedlivé patrnosti. Zvláště první instance politická bdí nad ním dnem i nocí a nedopustí, aby odvedenec zmizel nějakým způsobem ze světa.

Smrt jest vám v patách,

praví inzeráty, doporučující lék proti nervóze. A tak je vojna člověku, jenž byl jednou odveden, neustále v patách. A marný je boj proti, abychom tak řekli, hydře militarismu. Spíše zvítězíš, občane, v půtce s berními úřady, jakkoliv tento zápas vyžaduje muže celého, muže udatného, v boji zoceleného. Tak čas od času se stává, že najednou objeví se v tvém příbytku nějaký magistrátní kmet, který, nasadiv skřipec, táže se: „Bydlí tu nějaký Poláček Karel?“ Když členové domácnosti potvrdí tuto okolnost, tehdy magistrátní stařec udělá nehtem čáru na erární cedulce a praví: „Tak mi to tady podepište.“ To se vykoná. I doví se občan, že jest mu jeti přes Velký Osek do Hradce Králové třetí třídou a že jest mu jízdné posečkáno.

Když pak nadejde kritický den, tu ženské nabízejí občanu rukujícímu buchty, mazanec, salám, pokrývku, vajíčka na tvrdo, svetr, polštář na cestu. Občan Poláček Karel, četař v záloze, odmítá i pokrývku, i vajíčka na tvrdo; i pohrdá polštářem, i nechce ničeho slyšeti o salámu; i rozhořčí se, slyše hovořiti o buchtách. Neboť praví vojenská píseň:

– – doma pečou buchty,
to je pro rekruty,
my jsme starý mazáci.

A je potupno pro četaře v záloze býti považován za rekruta. Poněvadž ženské, od pradávných dob povahy romantické, jeví tendenci utvořiti při odjezdu záložníka četaře plačící skupinu, podobnou oné, jaká se učinila při odjezdu Karla Havlíčka do Brixenu, máme-li věřiti barvotisku, který věnuje svým p. t. zákazníkům firma dodávající uhlí, koks a antracit přímo do domu, ujíždí záložní četař nejrannějším vlakem, kdy civilní obyvatelstvo je ještě ponořeno v hluboký spánek.

O narukujících občanech budiž řečeno v podstatě toto: Rukující muž staví na odiv jarý pohled, který praví, že ve vojenských prsou je skryta veselost orlí; druhdy bylo možno tuto veselost přičísti nemírnému požití lihových nápojů. Valná většina rukujících mívá na hlavě placaté čepice; ostatek kryje se bouřkami. Límce se mezi narukujícími zpravidla nevyskytují; koštěný knoflík svírá na ohryzku košili.

Po ulicích shlukují se narukovaní ve valné houfce. Krok jejich je široký, junácký, a branec, nakřivený pod tíží černého vojenského kufříku, projevuje zpupnost vůči tlustým měšťanům, kteří se obracejí se zálibou za rukujícím houfem. K obřadu rukování náleží potom pokřikování na ženské a prozpěvování bujarých písní. Za pokřiku: „Vojno, povol – hej rup!“ vejdou branci do dvora kasáren. A nyní nastává takzvaná prezentýrka.