Čtrnáct dní na vojně

X. Ráno

Za Rakouska vtrhla inspekce za ranního šera do cimry a řvala děsným hlasem: „Auf! Auf! Tááágvach! Vstávat! Bude se to bourat! Pro kafe! Kdo se hlásí k raportu, kdo je marod?“

Za republiky, jejíž zřízení vojenské vykazuje, jak jsme již uvedli, pronikavé změny proti starému režimu, huláká za ranního šera inspekční vojín děsným hlasem: „Páni, dámy, beseda začíná! Vstávejte, žoldnéři! Bude se bourat! Pro kafe! Kdo se hlásí k raportu, kdo je nemocný?“

Ale společné má stará i nová vojna to, že inspekční vojín, chodě od lůžka k lůžku, stahuje pokrývky z vojínů, lomcuje jim nohou a pronáší odvěký vojenský žertík: „Franto, vstávej, jsou tady s kozou!“

Za Rakouska i za republiky jsou mezi desátníkem ode dne a velitelem světnice spory ohledně probouzení vojínů: Velitel světnice, odvolávaje se na ustanovení služebního řádu, žádá od služby, aby nejprve postavila se do pozoru u jeho lůžka, zasalutovala a hlásila: „Pane veliteli světnice, poslušně hlásím budíček!“ Načež velitel světnice měl povinnost vzbuditi podřízené mužstvo. Toto psané právo naráží však na právo zvykové. Tradice dovoluje veliteli světnice, aby pohověl si na kavalci o několik minut déle než ostatní mužstvo; a setrvá tak dlouho na lůžku, až mu jeho osobní služba přinese černou kávu.

Vojíni se probouzejí, poškrabují se ve vlasech, krkají, zívají žalostným hlasem, jenž rozléhá se jako houkání sýčka v českých lesích, chrchlají a umělecky odplivují do dálky. Pak sáhnou na věšák po čepici a vytáhnou odtud špačka cigarety. Odedávna byl záhyb na čepici zásobárnou pro nedopalky, ačkoli předpisy o výzbroji vojínů to nepřikazují.

Hned první den propuknou spory o to, kdo půjde pro kafe. Na „basu“ položí každý vojín svou misku ochotně; pak ale, jde-li o to, kdo půjde ke kuchyni, zatváří…