Děti z Bullerbynu

Dostanu jehňátko

Nejzábavnější je to snad opravdu na jaře. Anna a já se někdy snažíme rozhodnout, kdy vlastně užijeme nejvíc zábavy.

Anna myslí, že v létě, a já myslím, že nejzábavnější je to na jaře. A samozřejmě o vánocích, to myslí Anna taky.

Teď vám budu vyprávět o něčem, co se stalo letos na jaře. V Bullerbynu máme spoustu ovcí a tym mají každý rok jehňátka.

Jehňátka, to je to nejroztomilejší na světě. Jsou rozkošnější než koťata a šťěňata a selata. Dokonce myslím, že jsou rozkošnější než Kerstin, Ollova sestřička, ale před ním si to netroufám říci.

V té době, kdy ovce mají jehňátka, běháme každé ráno do ovčína, podívat se, kolik nových jehňátek se v noci narodilo.

Když se otevřou dveře ovčína, bečí ovce ze všech sil. A jehňátka bečí tak roztomile a pěkně, vůbec ne tak hrubě jako ovce a berani. Skoro každá ovce má dvě jehňátka.

Jednou v neděli ráno, když jsem přišla do ovčína, leželo na slámě mrtvé jehňátko. Hned jsem utíkala k tatínkovi a všechno jsem mu to vypověděla. A tatínek šel zjistit, proč je jehňátko mrtvé. Bylo to proto, že jeho maminka neměla ve svém vemenu žádné mléko. Ubohé malé jehňátko, umřelo, protože nedostalo žádné jídlo! Posadila jsem se na práh ovčína a dala jsem se do breku. Za chvíli přišla Anna, a když to všechno uslyšela, začala brečet taky.

„Nechci, aby jehňátka umírala,“ řekla jsem tatínkovi.

„To nechce žádný z nás,“ řekl tatínek. „Ale bohužel bude muset umřít ještě jedno. A ukázal mi malé jehňátko, které držel v náručí a které vypadalo strašně zuboženě. Byl to bratříček toho mrtvého jehňátka. Nemohl samozřejmě také dostat žádné mléko od své maminky. A mléko, to je to jediné, co jehňátka právě narozená mohou jíst. Proto řekl tatínek, že musíme zabít bratříčka toho mrtvého jehňátka, aby nemusel umřít hlady. Když jsme to uslyšely, začaly jsme, Anna a já, brečet ještě víc. Brečely jsme hrozně.

„Nechci, aby jehňátka umírala,“ křičela jsem a praštila jsem sebou na zem.

Tatínek mě zvedl a řekl:

„Neplač, Liso!“ A pak dodal:

„Můžeš zkusit krmit tohle jehňátko z láhve, když chceš.

Zrovna tak jako miminko.“

Ach, byla jsem tak šťastná, že ani nevím, jestli jsem někdy předtím byla šťastnější. Nevěděla jsem, že se jehňátka mohou krmit jako miminka. Jenomže tatínek řekl, abych se neradovala předčastně. Myslel totiž, že jehňátko stejně umře, ale směly jsme to přece jen zkusit.

Anna a já jsme běžely k tetě Lise, Ollově mamince, vypůjčily jsme si sací láhev s dudlíkem, ze které Kerstin dostávala mléko, když ještě byla hodně malinká. Potom jsme zase běžely k tatínkovi.

„Tati, nemohly bychom mu dát trochu smetany, chudáčkovi,“ řekla jsem.

Ale tatínek řekl, že kdybych dala jehňátku smetanu, že by bylo nemocné. Jeho žaludek že snese jenom mléko, a to ještě smíchané s vodou. Tatínek mi s tím mícháním pomohl a pak jsme ohřáli láhev v teplé vodě. Potom jsme strčila dudlíček jehněti do pusy. A představte si, že hned začalo sát. To mělo panečku asi hlad!

„Tak ty se teď budeš starat o tohle jehňátko,“ řekl tatínek. „Ale musíš je krmit několikrát denně, tak aby tě to neomrzelo!“ Anna řekla, že když by se mi zrovna nechtělo jít jehňátko krmit, že stačí, když ji to řeknu, a ona že mi ho ráda nakrmí. Ale já jsem řekla:

„Jo, jo, jen si nemysli, že člověka někdy omrzí krmit jehňátka!“

Dala jsem jehňátku jméno Pontus a tatínek řekl, že jehňátko bude jenom moje. Tak se to toho nedělního rána dohodlo, naštěstí dřív než se Lasse a Bosse probudili, protože myslím, že jinak by byla o Pon tuse veliká hádka.

„To je ale k vzt…