Děti z Bullerbynu

Astrid Lindgrenová

59 

Elektronická kniha: Astrid Lindgrenová – Děti z Bullerbynu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: lindgrenova06 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu

Anotace

Nestárnoucí klasika dětské literatury od Astrid Lindgrenové, nositelky Ceny H. Ch. Andersena a jednu z nejoblíbenějších dětské autorek nejen u nás.
V této milé knize prožijte dobrodružství šesti kamarádů na švédském venkově. Strávíte prostřednictvím příběhů vyprávěných jedním z nich (sedmiletou Lisou) s touto partou dětí celý rok: jaro s koťátky, léto s prázdninami, podzim se školou, zimu s vánočními svátky. Hrají si spolu na Indiány, tráví spolu Vánoce, chodí spolu bruslit. Prožívají společně různá dobrodružství jako například uvíznutí ve sněhové bouři cestou ze školy, hledání ztraceného pokladu, koupání na ostrově, hledání hastrmana u mlýna. Chodí často navštěvovat dědečka Anny a Britty, kterého i ostatní děti považují za dědečka vlastního.

Astrid Lindgrenová – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Alla vi barn i Bullerbyn

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Děti z Bullerbynu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kluci nedokážou mít nějaké tajemství

Když jsme byli hotovi s jednocením řepy, netrvalo dlouho a začali jsme svážet seno.

„Letos mi děti nesmějí na seník, protože by tam zdupaly seno,“ řekl tatínek. Tohle říká každý rok, ale nikdo nevěří, že to myslí vážně.

Jezdili jsme celý den se žebřiňáky a skákali jsme do sena na patře v seníku. Lasse chtěl, abychom spolu závodili, kdo dokáže skočit nejvýš. Shora dolů, ne zdola nahoru, to se rozumí. Lezli jsme v seníku po trámech až nahoře u stropu a skákali jsme dolů do sena. Panečku, to to lechtalo v žaludku!

Lasse říkal, že ten, kdo závod vyhraje, dostane cenu. Velké lízátko. Koupil je ten den, co byl dole ve Storbynu mamince pro kvasnice. A tak jsme skákali a závodili a závodili a skákali, ale nakonec vyšplhal Lasse co mohl nejvýš a skočil dolů do malinké hromádečky sena, jen to žuchlo, a dlouhou chvíli ležel a nemohl se ani pohnout. Potom nám říkal, že si dočista myslel, že mu srdce spadlo do žaludku a že je tam bude muset mít celý život. Nikdo jiný se neodvážil ten skok po něm opakovat, a tak Lasse strčil lízátko do pusy a řekl:

„Předává se Lassovi za odvážné výkony na seníku!“

Jednoho dne jsme Britta a Anna a já svážely seno s čeledínem z Norrgaerdenu, a u palouku, odkud jsme to seno sváželi, jsme objevily jahodiště. Rostlo tam tolik jahod, že jsem jich nikdy tolik pohromadě neviděla. Ujednaly jsme si, že nikdy, ale opravdu nikdy o tom jahodišti neřekneme klukům ani nikomu jinému. Jahody jsme vysbíraly a navlékly jsme je na stébla trávy a bylo jich třináct plných stébel. Večer jsme je snědly s cukrem a smetanou, ale když chtěli vědět, kde jsme ty jahody nasbíraly, řekly jsme jim:

„To neřekneme za nic na světě, protože to je tajemství!“

Pak jsme Britta a Anna a já celé dny běhaly a hledaly nová jahodiště a nebavilo nás být na seníku. Ale kluci tam byli a my jsme nedovedly pochopit, že je to už nakonec jednou neomrzí.

Jednoho dne jsme našly moc a moc jahod a řekly jsme klukům, že už máme sedm jahodišť, která nikdy neprozradíme, protože je to tajemství. Tu řekl Olle:

„Haha, to bude asi pěkně ubohý tajemství proti tomu našemu!“

„A co vy máte za tajemství?“ zeptala se Britta.

„Neříkej to, Lasse,“ řekl Olle. Ale Lasse řekl:

„A proč ne? Ať si holky poslechnou, že naše tajemství není tak hloupý jako jejich.“

„A co je to tedy?“ ptaly jsme se.

„Jestli teda chcete něco vědět, tak jsme udělali na patře v seně devět jeskyní,“ řekl Lasse.

„Ale neřeknem, kde,“ řekl Bosse a skákal po jedné noze.

„Však my je stejně brzo najdeme,“ řekly jsme a hned jsme utíkaly na seník, abychom je hledaly. Hledaly jsme celý ten den a ještě druhý den, ale žádné jeskyně jsme nenašly. Kluci byli hrozně důležití a Lasse řekl:

„Nenajdete je nikdy! Jednak to nejde, najít je bez mapy, a za druhý nenajdete mapu, kde jsou zakreslený!“

„Jaká je to mapa?“ ptaly jsme se.

„Mapa, co jsme si sami udělali,“ řekl Lasse. „Ale tu jsme skovali.“

A tak jsme tedy Britta a Anna a já začaly hledat mapu.

Myslely jsme si, že bude určitě někde v Mellangardenu, protože

Lasse by se nedal přemluvit, aby ji schovali někam jinam. Celé hodiny jsme hledaly v Lassově a Bossově pokoji, v jejich postelích a v jejich zásuvkách i v šatníku a všude. A řekly jsme Lassovi:

„Aspoň bys nám mohl říct, jestli to je pták, ryba nebo něco mezi tím.“

To je, jako když se hraje na „schovaný klíč“.

A tu se začali Lasse a Bosse a Olle strašně smát a Lasse řekl:

„Je to pták! Na mou duši, je to pták!“

A pak na sebe mrkali a vypadali lišácky. Hledaly jsme nahoře ve visací lampě a koukly jsme se, jestli není nějaká mapa zastrčená za tapetou u stropu, protože to přece muselo být někde nahoře, když to byl „pták“. Ale Lasse řekl:

„Uděláte líp, když se vzdáte, protože stejně nikdy žádnou mapu nenajdete.“

Tak už jsme se pak o to nestaraly. Ale druhý den jsem se chtěla zeptat Olla, jestli by mi nepůjčil „Tisíc a jednu noc“, protože venku pršelo a já chtěla zůstat doma a číst si. Lasse a Bosse byli někde venku a já jsem šla do jejich pokoje, abych po lípě přelezla k Ollovi.

V lípě bydlel kdysi malý ptáček a měl hnízdo v díře, která byla přímo ve kmeni. Teď už tam nebydlel. Ale když jsem lezla kolem hnízda, všimla jsem si, že z něho čouhá provázek.

„Nač tady, propána, měl ten provázek?“ řekla jsem si a zatáhla jsem za něj. Na konci provázku byl pevně přivázaný papír, svinutý do roličky. A představte si, ona to byla ta mapa! Myslela jsem, že spadnu se stromu, tak jsem byla překvapena. Na „Tisíc a jednu noc“ jsem si ani nevzpomněla a vlezla jsem nazpátek do klukovského pokoje a utíkala jsem jako splašená k Brittě a Anně. Měla jsem tak naspěch, že jsem zakopla na schodech a rozbila si koleno.

Ach, jakou měly Britta a Anna radost! Hned jsme se rozběhly na seník a netrvalo dlouho a všechny jeskyně jsme našly. Kluci vyhrabali v seně dlouhé chodby, ale všechno bylo pěkně na mapě. Když se leze takovou chodbou a je tam tma tmoucí a kolem je tolik sena, tak člověka někdy napadne:

„Co když se teď nedostanu ven!“

Je to příšerné a ohromně napínavé. Ale člověk se vždycky zase ven dostane.

Tma byla ale jenom v chodbách. V jeskyních bylo světlo, protože ty byly všechny u stěn, a světlo se tam dostalo skulinami mezi trámy. Byly to velké krásné jeskyně a viděly jsme, že se kluci hodně nadřeli, než je udělali. K poslední jeskyni vedla tak dlouhá, dlouhatánská chodba, že jsme myslely, že nikdy nebude mít konec. Já jsem lezla napřed a pak

Britta a za ní Anna.

„Uvidíte, že jsme se dostaly do bludiště, které nemá žádný konec,“ řekla Britta.

Ale tu jsem viděla, že se to přede mnou jasní, a to byla jeskyně. A - tumáš! - tam seděli Lasse a Bosse a Olle. Ti byli ale překvapeni, když jsme k nim do jeskyně strčily hlavu!

„Jak jste to mohly najít?“ řekl Lasse.

„Haha, našly jsme si napřed mapu, samozřejmě,“ řekla jsem.

„Nebylo to ostatně nic těžkého. Taková obyčejná skrýš!“

Tentokrát byl Lasse přece jen trochu zaražený. Chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Vzal to čert! Ať jsou tu holky s náma!“

Potom jsme si v jeskyních hráli celý den a užili hodně legrace, zatímco venku pršelo. Ale druhý den řekl Lasse:

„Teď, když znáte naše tajemství, tak by bylo správný, abysme se dověděli o všech vašich jahodištích.“

„To určitě!“ řekly jsme. „Najděte si je sami, zrovna tak jako my jsme si našly jeskyně.“

Ale aby jim to šlo lehčeji, šly jsme Britta a Anna a já napřed a označily jsme cestu šipkami z třísek. Od jedné šipky k druhé bylo ovšem hodně daleko, takže to přece jen trvalo dlouho, než kluci jahodiště našli. Ale k našemu nejlepšímu místu jsme cestu neoznačily. To je naše tajemství a o tom neřekneme nikomu nikdy, ale nikdy v životě.