Kladivo Boží (Arthur C. Clarke)

46. Finále

Napětí, alespoň na Goliáši, netrvalo dlouho. VESMÍRNÁ OCHRANA oznámila téměř okamžitě, že Kálí I. – o maloučko menší úlomek, na němž uvázla kosmická loď – se značnou rezervou mine Zemi. Kapitán Singh přijal tuto zprávu spíše s úlevou než naplněn radostí. Po všem, co vytrpěli, se to zdálo pouze fér. Je sice pravda, že Vesmír neví nic o spravedlnosti, ale člověk může vždy doufat.

Dráha Goliáše se promění jen nepatrně, když se kosmická loď přežene kolem Země několikrát větší rychlostí, než je úniková. Potom bude loď i její soukromé kosmické těleso neustále nabírat rychlost jako kometa, která dosáhla bodu nejbližšího ke Slunci. Tenhle bod bude ležet až uvnitř oběžné dráhy Merkuru. Torin Fletcher už dával dohromady pláty odrazové fólie, aby vytvořil obří stan, který je ochrání před teplotní zátěží desetkrát větší, než jaká panuje v poledne na Sahaře. Pokud si udrží svůj slunečník v dobrém stavu, nemají se kromě nudy čeho obávat. Bude trvat přes tři měsíce, než je Hercules dokáže dohonit.

Byli v bezpečí a už se zapsali do historie. Ale na Zemi stále ještě nikdo nevěděl, zda lidská historie bude pokračovat. Jediné, co teď dokázaly počítače VESMÍRNÉ OCHRANY zaručit, bylo to, že Kálí II. nezasáhne přímo žádnou velkou pevninu. To bylo jisté uklidnění, ale nikoli dostatečné k tomu, aby zabránilo hromadné panice, tisícům sebevražd a narušování zákona a pořádku. Světová rada zabránila nejhorším katastrofám jedině tím, že rázně, téměř diktátorsky, převzala všechny pravomoce.

Muži a ženy na palubě Goliáše sledovali dění na Zemi s účastí a soucitem, přesto však s pocitem odstupu, téměř jako by se dívali na události, které už patří k dávné minulosti. Věděli, že ať se na Zemi stane cokoliv, půjdou nyní jinými cestami na odlišných planetách – navždy poznamenáni vzpomínkami na Kálí.

 

Nyní se na obloze rozprostíral velký srpek Měsíce, rozeklané horské vrcholy podél terminátoru hořely silným světlem lunárního rozbřesku. Avšak prašné pláně ještě nedotčené sluncem nebyly úplně tmavé. Slabě zářily ve světle odraženém od oblak a kontinentů Země. A na kdysi mrtvé krajině jiskřily tu a tam rozptýlené žhnoucí světlušky, které označovaly první trvalá osídlení vybudovaná lidstvem mimo domovskou planetu. Kapitán Singh dokázal snadno lokalizovat Základnu Clavius, Port Armstrong, Platonovo město… Viděl dokonce i náhrdelník slabých světel podél Translunární železnice přivážející drahocenný náklad vody z ledových dolů na Jižním pólu. A byl tam Sinus Iridum, kde před dávným časem dosáhl svého prvního krátkého okamžiku slávy.

Země byla vzdálena pouhé dvě hodiny.

ČTVRTÁ SRÁŽKA

Kálí II. pronikla do atmosféry těsně před východem slunce, sto kilometrů nad Havají. Ohromná ohnivá koule okamžitě přinesla nad Tichý oceán falešný úsvit a probudila život v divočině na myriádách tichomořských ostrovů. Ale jen málo lidí tu noc spalo, kromě těch, kteří hledali zapomnění v drogách.

Na Novém Zélandu žár letící vysoké pece zapálil lesy, roztavil sníh na vrcholcích hor a spustil tak laviny do údolí pod nimi. Naštěstí směřoval hlavní teplotní dopad na Antarktidu – jediný světadíl, který jej mohl nejlépe absorbovat. Ani Kálí nedokázala odloupnout všechny kilometry polárního ledu, ale Velké tání změní linii pobřeží na celém světě.

Žádný z lidí, kteří přežili zvuk průletu Kálí, jej nedokázal nikdy popsat. Všechny záznamy nebyly ničím jiným než pouhou ozvěnou. Videozáznamy byly samozřejmě vynikající a následující generace je budou sledovat se zbožnou bázní. Ale nic se nikdy nedá porovnat se strašlivou skutečností.

Dvě minuty poté, co se Kálí zařízla do atmosféry, se opět vrátila do kosmického prostoru. K Zemi se přiblížila až na vzdálenost šedesáti kilometrů. V těch dvou minutách připravila o život sto tisíc lidí a nadělala škody za jeden bilion dolarů.

 

Lidstvo mělo velké, převeliké štěstí.

Příště bude mnohem lépe připraveno. Přestože srážka změnila oběžnou dráhu Kálí tak drasticky, že už nikdy nebude pro Zemi nebezpečím, kolem Slunce obíhají miliardy létajících hor.

A Shift-Tuttleyova kometa už zrychluje k perihéliu. Ještě jí zbývá spousta času, aby se rozhodla jinak.

Prameny a poděkování

Skutečnost, že se zabývám neustále otázkou asteroidů, mi teď začíná připomínat molekulu DNA: vlákna skutečnosti a fikce se stávají nerozlučitelně propletena. Dovolte mi, abych se je pokusil oddělit – a to chronologickým přístupem.

V roce 1973 začínalo Setkání s Rámou těmito slovy:

 

Dříve čí později k tomu dojít muselo. Třicátého června 1908 unikla Moskva zkáze o tři hodiny a čtyři tisíce kilometrů – podle kosmických měřítek o vlásek nepatrně tenoučký. Další ruské město vyvázlo ještě těsněji, dvanáctého února 1947, když druhý ohromný meteorit dvacátého století vybuchl blíže než čtyři sta kilometrů od Vladivostoku. S jeho explozí mohla soupeřit jenom nedávno vynalezená uranová bomba.

V těchto dobách nemělo lidstvo žádné prostředky, jež by je mohly ochránit před těmihle nevypočitatelnými střelami, jimiž je bombardoval vesmír a které kdysi zjizvily tvář Měsíce. Meteority z let 1908 a 1947 dopadly do neobydlených pustin; jenže koncem jedenadvacátého století už se na Zemi nerozkládala končina, již by nebesa mohla bezpečně použít jako cvičný terč. Lidstvo se rozlilo od pólu k pólu. A tak, nevyhnutelně…

Ráno v 9.46 světového času 11. září výjimečně nádherného léta roku 2077 spatřila většina obyvatel Evropy, jak se na východní obloze objevila oslnivě zářící koule. V několika sekundách se stala jasnější než slunce, a jak se pohybovala napříč nebem – nejprve za naprostého ticha – zanechávala za sebou vířící sloup prachu a kouře.

Kdesi nad Rakouskem se začala rozpadat a vyvolala celou řadu tak silných tlakových vln, že více než jednomu milionu lidí zůstal natrvalo poškozený sluch. To byli ti šťastnější.

Tisíc tun kovu a skály pohybující se rychlostí padesát kilometrů za sekundu dopadlo na rovinu severní Itálie a v několika žhnoucích okamžicích zničilo úsilí celých staletí. Města Padova a Verona byla smetena z povrchu zemského a zbytky Benátek navždy klesly do moře, když se vody Jadranu po úderu kosmického kladiva hřímavě vzduly proti pevnině. Zahynulo šest set tisíc lidí a celkové škody přesáhly jeden bilion dolarů. Avšak ztráty, jež utrpělo celé lidstvo na umění, historii a vědě – a to navždy – byly nevyčíslitelné. Vypadalo to, jako by vypukla veliká válka a ještě téhož jitra se prohrála; a jenom málokdo se dokázal upřímně radovat ze skutečnosti, že se celý svět stal svědkem těch nejúžasnějších východů a západů slunce od dob výbuchu sopky Krakatoa, poněvadž prach zvířený explozí usedal jen zvolna.

Po počátečním šoku reagovalo lidstvo s odhodláním a v jednotě, jakou neprokázalo za žádné dřívější éry. Taková katastrofa, uvědomovalo si, se nemusí přihodit dalších tisíc roků, ale stejně dobře k ní může dojít zítra znovu. A následky by příště mohly být dokonce ještě horší.

Tak dobře: žádné příště nebude.

O sto let dříve mnohem chudší svět, se zdroji daleko omezenějšími, plýtval svým bohatstvím při pokusech zničit už odpálené rakety, jež lidstvo zcela sebevražedně namířilo samo proti sobě. Tohle úsilí nikdy sice úspěch nemělo, avšak tehdy získané zkušenosti se nezapomněly. Nyní se daly využít k mnohem vznešenějšímu účelu a v měřítku daleko větším. Žádnému meteoritu, dost velkému na to, aby způsobil katastrofu, se nepovolí, aby prolomil obranu Země.

Tak začal Projekt VESMÍRNÁ OCHRANA.

 

Oproti obecně rozšířenému přesvědčení, když jsem končil román slovy „Rámané dělali všechno trojmo“, neměl jsem ani v nejmenším v úmyslu psát pokračování, tím méně tetralogii. Zdálo se mi, že je to hezké ukončení, a pokračovat ve psaní byl fakticky až dodatečný nápad. Své původní rozhodnutí jsem změnil až po té, když zasáhli Peter Gruber a Gentry Lee (viz úvod k románu Návrat Rámy), a nikdo nebyl více překvapen než já, když jsem v roce 1986 opět navštívil Rámu.

Ale tehdy se už stalo něco jiného, co přivedlo dopad asteroidů na první stránky novin. Nositel Nobelovy ceny Luis Alvarez a jeho syn doktor Walter Alvarez, geolog, přišli ve svém věhlasném článku („Extraterestriální příčina vyhynutí Cretaceous-Tertiary“, Science, 1980) s překvapivou teorií k vysvětlení záhadného vyhynutí dinosaurů – snad nejúspěšnější z forem života, které kdy na planetě Zemi vznikly, před žraloky a šváby. Jak nyní už vědí všichni, Alvarezové ukázali, že zhruba před pětašedesáti miliony let došlo k celosvětové katastrofické události, a shromáždili důkazy silně naznačující, že onu katastrofu způsobil asteroid. Dopad asteroidu a následná změna životního prostředí měly devastující vliv na veškerý pozemský život, obzvláště na větší suchozemská zvířata.

Podivnou náhodou měl Luis Alvarez také velký, ale naštěstí prospěšný dopad na můj život. V roce 1941 jako vedoucí týmu v laboratoři záření v MIT vynalezl a vyvinul radarový systém pro přistávání naslepo, později známý pod zkratkou GCA (Ground Controlled Approach).

Na Královské vojenské letectvo (RAF) – které tehdy ztrácelo více letadel v důsledku britského počasí než zásahy Luftwaffe – udělalo předvádění ohromný dojem a první experimentální zařízení bylo v roce 1943 převezeno do Anglie. Jako důstojník RAF sloužící u radaru jsem měl fascinující a často frustrující práci udržovat prototyp v provozu, dokud nevyšly z výrobní linky první tovární modely. Můj jediný román, který nespadá do science fiction, Glide Path (1963), je založen na této zkušenosti a je věnován „Luieovi“ a jeho kolegům.

Luie opustil GCA krátce předtím, než jsem tam dorazil, a letěl onoho osudového srpnového dne roku 1945 nad Hirošimou, aby pozoroval činnost bomby, při jejíž konstrukci pomáhal. Setkal jsem se s ním až o několik let později na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Naposled jsme se setkali při pětadvacátém srazu GCA v roce 1971 v Bostonu. Lituji, že jsem nikdy neměl příležitost diskutovat s ním o jeho teorii o vyhynutí dinosaurů. V jednom z posledních dopisů, které jsem od něho dostal, napsal, že už to není teorie, nýbrž fakt.

Necelý rok před svou smrtí, dne 1. září 1988, mne Luie požádal, abych napsal poutač, který bude otištěn na obálce jeho budoucího životopisu, Alvarez: Dobrodružství fyzika (1987). Velice rád jsem to udělal a rád bych zopakoval slova, která jsou nyní, bohužel, posmrtnou oslavou:

 

Zdá se, že Luis stál u většiny největších objevů moderní fyziky – a za mnoho z nich byl zodpovědný. Jeho zábavná kniha se zabývá takovou šíří otázek, že může přinést potěšení i těm, kteří nejsou vědci. Kdo jiný vyvinul životně důležité radarové systémy, pátral po magnetických monopólech na Jižním pólu, sestřeloval UFO a Kennedyho fanatické vražedné cvoky, pozoroval ze vzduchu první dva atomové výbuchy – a prokázal (překvapivě), že v Chefrenově pyramidě nejsou žádné tajné místnosti ani chodby?

A nyní se zabývá nejúžasnější kapitolou svého vědeckého bádání – vyhynutím dinosaurů. On a jeho syn Walter jsou si jisti, že nalezli vražednou zbraň, jíž byl spáchán největší zločin všech dob…

 

Od Luieho smrti byly shromážděny důkazy, které dokládají alespoň jeden dopad velkého meteoritu (nebo malého asteroidu). Bylo také identifikováno několik možných míst – současným favoritem je zasypaný kráter v Chicxulubu na poloostrově Yucatan, Střední Amerika, který měří v průměru 180 kilometrů.

Někteří geologové stále tvrdohlavě bojují za ryze terestriální vysvětlení vyhynutí dinosaurů (vše svádí například na sopky) a může se ukázat, že něco pravdy je na obou hypotézách. Zdá se však, že Meteorová mafie vítězí, byť pouze proto, že její scénář je daleko nejdramatičtější.

V každém případě nikdo nepochybuje, že v minulosti zasáhly Zemi velká kosmická tělesa – konec konců, pouze v tomto století došlo ke dvěma zásahům a jeden meteorit Zemi jen těsně minul (oblast povodí Podkamenné Tunguzky, 1908; Sichote-Alin, 1947; Oregon, 1972). Otázka, kterou je nutné rozhodnout, zní: Jak vážné je takové nebezpečí a co – pokud vůbec něco – lze proti němu podniknout?

V osmdesátých letech našeho století proběhla ve vědecké komunitě obšírná diskuse o problému a těsný průlet asteroidu 1989FC, (který minul Zemi o pouhých 650 000 kilometrů), vedl k vyvrcholení debat. Výsledkem bylo, že Výbor pro vědu, kosmický prostor a technologii Sněmovny reprezentantů zahrnul do Zplnomocňujícího zákona pro NASA z roku 1990 následující paragraf:

 

Výbor tudíž nařizuje NASA vypracovat dvě odborné studie. První bude definovat program pro výrazné zvýšení rychlosti detekce asteroidů protínajících oběžnou dráhu Země. Tato studie se bude zabývat výdaji, časovým rozvrhem, technikou a vybavením potřebným k přesnému stanovení drah těchto těles. Druhá studie bude definovat systémy a technické postupy ke změně oběžných drah takových asteroidů, nebo k jejich zničení, pokud by představovaly nebezpečí pro život na Zemi. Výbor doporučuje, aby studie byly provedeny s mezinárodní účastí, a to do jednoho roku od schválení tohoto zákona.

 

Tento dokument se možná zapíše do historie lidstva. Kdo by ještě před pouhými několika roky uvěřil, že výbor Kongresu vydá takové prohlášení?

Jak dostala nařízeno, NASA připravila mezinárodní pracovní konferenci pro detekci předmětů v blízkosti Země, která se v roce 1991 několikrát sešla. Výsledky byly shrnuty ve zprávě připravené Laboratoří tryskového pohonu v Pasadeně pod názvem „Mapování Vesmírné ochrany“ (25. ledna 1992). První odstavec její poslední kapitoly uvádí:

 

Znepokojení nad nebezpečím dopadu kosmických těles dalo Kongresu Spojených států popud požadovat od NASA organizování pracovních konferencí ke studiu způsobů, jak dosáhnout podstatného zrychlení rychlosti objevování asteroidů blízkých Zemi. Tato zpráva načrtává mezinárodní průzkumnou sít dalekohledů umístěných na souši, která by mohla zvýšit měsíční četnost objevu takových asteroidů z několika případů až na tisíc. Takový program by snížil časový údaj potřebný pro téměř úplné sčítání velkých asteroidů protínajících dráhu Země z několika století (při současné četnosti objevů) na asi 25 let. Nazýváme tento navrhovaný průzkumný program Mapování Vesmírné ochrany. Název jsme si vypůjčili z podobného projektu navrženého autorem science fiction téměř před 20 lety v románu Setkání s Rámou).

 

Kladivo boží by nemohlo být napsáno bez spousty informací obsažených v „Mapování Vesmírné ochrany“, ale přímá inspirace k románu přišla ze zcela jiného a velice neočekávaného zdroje.

V květnu 1992 mi polichotilo, když jsem dostal dopis od šéfredaktora časopisu Time Steve Koeppa, v němž mne žádal, abych napsal povídku o čtyřech tisících slovech, která by „dala čtenáři záběr ze života na Zemi v příštím tisíciletí“. Podmanivě dodal: „Domnívám se, že to bude poprvé, co náš časopis otiskne fikci (alespoň záměrně).“

Jak se ukázalo, tato informace nebyla zcela přesná. Redaktoři časopisu Time mne později informovali, s omluvami, že má práce není první fikcí, kterou si kdy objednali. V roce 1969 publikovali příběh od Alexandra Solženicyna. Bylo mi ctí následovat v takových vznešených šlépějích.

Návrh časopisu Time byl, netřeba dodávat, nabídkou, kterou jsem nemohl odmítnout. Představoval zajímavou výzvu a nevzpomínám si na zpoždění delší než pět milisekund, než jsem si uvědomil, že už mám po ruce bezvadný námět. A více než to: bylo mou povinností ukázat, co by se dalo udělat proti hrozícím asteroidům. Vytvořením proroctví, které se vyplní, bych mohl dokonce zachránit svět – i když bych se o tom nikdy nedozvěděl…

Proto jsem napsal Kladivo boží a povídku odeslal do časopisu Time, kde Steve Koepp prokázal svou existenci tím, že do textu udělal jisté velice důvtipné redakční návrhy. 90 procent z nich jsem (docela) s povděkem přijal. Kladivo boží se pak objevilo ve zvláštním vydání časopisu nazvaném Po roce 2000, publikovaném koncem září a datovaném Podzim 1992 (ročník 140, číslo 27).

Ještě předtím jsem však odjel do Anglie na poněkud předčasné oslavy svých pětasedmdesátých narozenin (po třech desítkách let života méně než tisíc kilometrů od rovníku mne nic nedostane do Spojeného království v prosinci). Mezi účastníky programu, který můj bratr Fred připravil v rodném městě, Mineheadu, byl jeden pracovník Mapování Vesmírné ochrany, doktor Duncan Steel. Přijel až z druhého konce světa, z anglo-australské observatoře v Coonabarabranu, Nový Jižní Wales, aby přednesl referát, který ukazoval, na děsivých barevných diapozitivech, co by se v případě dopadu velkého asteroidu na Zemi mohlo stát.

Tehdy jsem pravděpodobně akceptoval skutečnost, že Kladivo je vlastně komprimovaný román – a že nemám jinou možnost, než provést jeho dekomprimaci. Protože jsem však měl rozpracováno šest dalších knih a několik desítek televizních programů, zdráhal jsem se kousnout do tohoto kyselého jablka či ničivé střely, chcete-li, ale nakonec jsem se rozhodl podrobit se nevyhnutelnému.

První koncept byl téměř hotov, když jsem od doktora Steela, nyní už zase v Coonabarabranu, dostal dopis s jistými překvapivými zprávami:

Až do minulého čtvrtku, kdyby se mě někdo ptal, kdy se nějaký asteroid nebo kometa srazí se Zemí, bych mohl s klidem položit ruku na srdce a odpovědět, že žádné ze současných známých kosmických těles se v předvídatelné budoucnosti (což značí jedno či dvě století) se Zemí nesrazí. To už ale není pravda…

 

K dopisu doktora Steela byl připojen Oběžník Astronomické unie číslo 5636 s datem 15. října 1992. Oznamoval, že 26. září byla znovuobjevena Shift-Tuttleyova kometa, původně objevená dvěma americkými astronomy v roce 1862 a pak ztracená, nikoliv z nedbalosti, nýbrž z mnohem zajímavějšího důvodu.

Když se Shift-Tuttleyova kometa blíží ke Slunci, stejně jako mnoho dalších komet (včetně Halleyovy) zapne tryskový pohon napájený Sluncem, jehož činnost je zcela nepředpověditelná. Přestože vliv pohonu na orbitální dráhu komety je hodně malý, doktor Steel poznamenává:

 

Kdyby byly výpočty a modely jen maloučko nesprávné – a nedá se očekávat, že tato tryskající síla působí pořád stejně – pak kometa může 14. srpna 2126 zasáhnout Zemi. O datu není žádných pochyb, protože toho dne a roku se orbitální dráha komety protíná s dráhou Země. Podle dnešních výpočtů je nejisté pouze to, zda na jednom místě a ve stejném čase bude se Zemí i kometa, nebo jestli (jak doufáme) bude kometa na své dráze trošku vpředu nebo vzadu.

 

Oběžník Astronomické unie pochopitelně navrhuje: „Zdá se tudíž prozíravé pokusit se sledovat Shift-Tuttleyovu kometu po nynějším průchodu periheliem co nejdéle v naději, že bude možné… určit dostatečně přesně její oběžnou dráhu.“

 

Opět Duncan Steel:

 

Co když v roce 2126 kometa narazí do Země? Stane se to rychlostí 60 kilometrů za sekundu. Jádro komety má velikost asi pět km, takže uvolněná energie v kilotunách bude podle mých výpočtů ekvivalentní výbuchu 200 milionů megatun TNT, neboli 10 miliard krát bomba v Hirošimě. I kdyby bylo pět kilometrů průměr komety a ne poloměr, podělte tato čísla osmi. Pořád velká pecka pro každého. Všechno nejlepší – Duncan.

 

Proto jsem tedy zasadil přílet své hypotetické Kálí kolem roku 2100 – v době, kdy ve skutečném světě už může narůstat zděšení před příletem Shift-Tuttleyovy komety, vzdálené v té době jen šestnáct let. S velkou radostí jsem tedy použil tuto informaci, abych „dodal nádech pravděpodobnosti jinak holému a nepřesvědčivému příběhu“, jak to vtipně vyjádřil The Mikado.

 

A teď se dostáváme k něčemu, čemu neuvěří nikdo… Zatímco jsem neustále piloval tuto kapitolu, zapnul jsem CNN (přesný čas: 18:20, 6. listopadu 1992 – právě před dvěma hodinami). Představte si můj úžas, když jsem spatřil svého starého přítele, holandsko amerického astronoma Toma Gehrelse, experta na asteroidy a význačného člena týmu Vesmírná ochrana. Navštívil při několika příležitostech Srí Lanku, doufal, že tam postaví observatoř – jeho zajímavá autobiografie, Na skleněném moři (Americký fyzikální ústav, 1988) obsahuje kapitolu s nadpisem Dalekohled na Srí Lance a Arthur C.Clarke.

A co Tom dělal na CNN? Podával právě konečné potvrzení Alvarezovy teorie. Ještě dýmající vražedná zbraň byla nalezena – a místem zločinu je, jak jsem se zmínil již o pár stránek dříve, útvar Chicxulub v Yucatanu.

Děkuji ti, Tome. Jak bych si přál, aby Luie ještě žil a slyšel tuto zprávu.

 

K další podivné náhodě došlo právě dva týdny poté, co Kladivo vyšlo. Malý meteorit dopadl ze všech možných míst na světě právě do New Yorku, a poškodil – zaparkované auto! (Co jiného taky mohl zasáhnout v New Yorku?)

Tato příhoda mi bůhvíproč připomíná film Meteor, který se mi líbil víc než většině kritiků. (Mám velmi vysoký práh tolerance pro špatné sci–fi filmy. Když jsem Stanleye Kubricka přesvědčil, aby shlédl jeden klasický film – myslím, že to byly Věci, které přijdou, stěžoval si: „Co mi to děláš? Už nikdy nepůjdu na žádný film, který mi doporučíš!“)

Ve vrcholné scéně Meteoru je brilantní záměrně ledabyle pronesená poznámka. Po bombardování z vesmíru se ruský vědec a jeho americký protějšek právě probojují na povrch, když se předtím ukryli v podzemní dráze v New Yorku. Oba jsou od hlavy k patě pokryti bahnem. Rus se otočí ke svému kolegovi a praví: „Jednoho dne ti musím ukázat moskevské podzemí.“

Drsní řidiči tiráků s dobytkem vyzdobených sprostými nápisy a kresbami by takovou trefnou poznámku jistě ocenili.

 

Událost v tunguzské tajze, která se odehrála v roce 1908, byla popsána v televizním seriálu Tajemný svět Arthura C. Clarka a podrobnou diskusi s fotografiemi a mapami lze nalézt v 9. kapitole („Velký výbuch na Sibiři“) knihy, kterou napsali Simon Welfare a John Fairley.

 

Můj spoluautor Gregory Benford (Po příchodu noci, 1991) mi právě připomněl román, který napsali na téma odklonění asteroidu s Williamem Rotslerem, Šiva se snáší. Musím se přiznat, že jsem jej nečetl, ale byl jsem si určitě vědom jeho názvu, který mohl podvědomě ovlivnit výběr Kálí (Šivovy choti) jako jména pro můj asteroid. Napadlo mne to okamžitě, když jsem začal psát.

Další román na stejné téma, Luciferovo kladivo, napsali Larry Niven a Jerry Pournelle (1977). Ten jsem četl a právě Luciferovo kladivo ve mně probudilo slabou vzpomínku na drahé staré Astouding Stories. Spěchal jsem k nedocenitelnému Úplnému indexu Astouding/Analog a nalezl příčinu: „Kladivo Thorovo“ (Thor – skandinávský bůh hromu, války a zemědělství), krátkou povídku od Charlese Willarda Diffina (březen 1932).

Udivilo mne – přímo jsem užasl – že jsem si vzpomněl na tuto obskurní báji vesmírných vetřelců, zjevně však byla posledních šedesát let ukryta v mém podvědomí. A abych doplnil seznam, velice rád přiznávám, že jsem záměrně odcizil svůj vlastní titul od G. K. Chestertona. Jeho kněz – detektiv, Otec Brown, vyřešil záhadnou vraždu týkající se „Kladiva Božího“.

Měl bych také zmínit román „Záplava tváří“ od Jamese Blishe a Normana L. Knighta (1967), který se týká dopadu asteroidu na Zemi, kde v té době žije jeden bilion obyvatel, a pokusu odchýlit jej. Nemohu se zbavit dojmu, že takovému světu by se dopad asteroidu čas od času hodil.

 

Názvy míst na Marsu zmíněné ve 14. kapitole, jakkoliv nepravděpodobně znějí, jsou všechny převzaty z Atlasu Marsu vydaného NASA (1979). Abych ušetřil čtenáře hlodání zvědavosti, zde je jejich původ: Dank: město v Ománu; Dia-Can: město ve Vietnamu; Eil: město v Somálsku; Gagra: město v bývalé SSSR (Gruzie); Kagul: město v SSSR (Moldávie); Surt: město v Libyi; Tiwi: město v Ománu; Waspam: město v Nikaragui; Yat: město v Nigérii.

V současné době se snažím přesvědčit terminologický výbor Mezinárodní astronomické unie, aby podle Isaaca Asimova, Roberta Heinleina a Geneho Roddenberryho pojmenovala nějaké útvary na Marsu. Všem hlavním formacím byly už bohužel názvy přiděleny, tak se možná budeme muset spokojit s Merkurem – který, jak poznamenává můj kontakt v MAU, „možná ještě nějakou dobu osídlen nebude.“

 

Teoretický základ doktríny Znovuzrozených (20. kapitola) lze nalézt v článku Účinně kódované vzkazy mohou přenášet informační obsah lidstva přes mezihvězdný prostor, William A.Reupke, Acta Astronautica, Vol.26, No. 3/4, str. 273–6, březen / duben 1992.

Téměř neuvěřitelný příběh, načrtnutý v 44. kapitole o závadách na torpédech námořnictva Spojených států, jejichž vysvětlení trvalo téměř dva roky, lze nalézt ve spisu Operace ponorek Spojených států v II. světové válce od Theodora Roscoa (US Naval Institute, 1949), a snadněji dostupný v knize Korálové moře, Midway a akce ponorek od Samuela Eliota Morisona (Little, Brown, 1959). Citováno z druhého pramene: „Úderník, který měl fungovat při nárazu, se ukázal být příliš křehký, než aby vydržel dobrý zásah přesně pod úhlem devadesáti stupňů… Takže nejlepší střelba byla odměněna nevybuchlými střelami.“

 

Omlouvám se Bobovi Singhovi, vynikajícímu obchodníku s léčivy, že jsem si v záchvatu roztržitosti vypůjčil jeho jméno.

Děkuji Rayi Bradburymu za svolení použít citát z Marťánské kroniky (z epizody Noční setkání) ve 24. kapitole (český překlad Jarmila Emmerová). První díl tetralogie, z něhož rovněž cituji, přeložil do češtiny Zdeněk Volný.

 

Zvláštní poděkování si zaslouží princ Sultán AlSaud, astronaut z raketoplánu, za svou pohostinnost při Setkání asociace vesmírných průzkumníků v Riádu v listopadu 1989, které mi dalo první přímý styk s islámskou kulturou.

A Gentry Lee za to, že mi rozšířil technické a psychologické obzory.

Zvláštní díky bych chtěl vyjádřit Korporaci Summa za manganovou pecku vylovenou v roce 1972 z hloubky 16 500 stop, během příprav k operaci CIA s názvem JENNIFER. (Viz Duch z velkých břehů (1990).) Vypadá natolik jako Kálí, že mi stačilo držet ji v rukou a dostal jsem často v neplodných okamžicích inspiraci.

 

Pro psaní této knihy pro mne byly velmi cenné programy VISTAPRO a DISTANT SUNS (Laboratoř virtuální reality, 2341, Ganador Court, San Luis Obispo, Ca.93401) pro systém AMIGA a Sky (Software Bisque, 912, Twelfth Street, Suite A, Golden, Co. 80401), a Tanec planet (ARC vědecká simulace, PO Box 1955S, Loveland, Co. 80539) pro systém MS-DOS. Jsem také vděčný Simonu Tullochovi za výpočty oběžných drah, i když jsem se možná občas z dramatických účelů odvolával na zákon obrácených čtverců.