KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Z RUKOPISU H
Chlapec nebyl nemocný. Mělo ji napadnout, že se jedná o lest. Stál s lehce rozkročenýma nohama, tělem se přizpůsoboval kymácení lodi. Prázdným výrazem v pohledném obličeji připomínal panenku na hraní.
„Chlemtala jste vodu jako pes?“ otázal se poněkud zvláštním tónem.
V Nefretině hlavě se rozezněly poplašné zvonky. Zkoušela promluvit, ale vyšlo z ní pouze jakési zakrákorání.
„Spraví to šálek čaje,“ pravil povzbudivě Justin. „Můžete chodit? Nebo vás má François odnést?“
Naděje se rozplynula. Hoch nebyl sám. Netušila, jakou roli v únosu hraje, přesto jí připadal neužitečný, neschopný porozumět závažnosti situace, příliš křehký, aby ji fyzicky bránil. François k nim určitě patří, přemítala. Natáhl se po ní, odporně se šklebil. Nefret zakolísala, přesto odvážně odstrčila chlupatou pracku stranou.
„Jak je libo,“ poznamenal Justin. „Následujte mě.“
Prošli chodbou do salonu. François jim supěl v patách. Justin se sladce zaculil a ukázal na židli. Lékařka na ni vděčně klesla. Na stolku trůnil stříbrný čajový servis. Kromě pomateného chlapce a jeho ošetřovatele však v místnosti nedlel nikdo jiný. Střelila očima k oknu. Venku panovala tma. A loď stála.
„Dejte si čaj,“ doporučil jí Justin a naplnil šálek. „Musíte mít strašlivou žízeň.“
Náhle něco upoutalo Nefretinu pozornost. Gesto, pohyb zápěstí. Sledovala, jak se chlapec uvelebil na polštářích divanu s jednou rukou za hlavou, druhou graciézně bezvládnou. „Kdo jste?“ vyhrkla.
Odpovědí jí byl srdečný smích o oktávu vyšší než Justinův. Pochopila. Bože, jak jsem mohla být tak slepá? divila se. „Hoch“ měl rozepnuté sáčko. Pod tenkou košilí se rýsovala ničím nespoutaná ňadra.
„Chcete znát moje jméno? Mám jich spoustu. Klidně mi říkejte Justino. Zní to podobně jako justice. A spravedlnost je to, oč tu běží.“
Nefret zmateně zavrtěla hlavou. „Proč to děláte? Co po nás chcete?“
„Spravedlnost. Pro jednu mrtvou ženu a její děti. Přestaňte si hrát na naivku,“ dodala netrpělivě. „Jste tak hloupá. Vaše rodina připravila o život mou matku. Nebýt jejích přátel a mého talentu, zemřela bych. Zneužívaná a ponižovaná.“
„Vaši matku,“ opakovala Nefret. Zvedla šálek k ústům a vzápětí si spálila rty o horký nápoj. „Koho tím myslíte?“
„Ale no tak! Kolik ženských zamordovala ta vaše počestná rodinka?“
„Žádnou. Dokonce ani… Ach, pane Bože.“ Nefret zalapala po dechu. „Bertha? Vy jste její dcera? Ale – ne, to není fér. Ani jsme netušili, že existujete. Otec s matkou by vám určitě pomohli. Ani teď vám jistě neodepřou pomoc.“
„O nic se vás neprosím. Když něco chci, vezmu si to. Nestojím o žádné milosrdenství.“
Nefret nevěděla, co na to říct. Tohle nečekala. Zvolna usrkávala čaj, pokoušela se zkrotit roztěkané myšlenky. Hrála o čas. „Co jste udělali s profesorem?“
„Zacházíme s ním lépe, než si zaslouží.“ François se uvelebil vedle své… milenky. Zkroutil zjizvený obličej. „Jenom jsme ho spoutali řetězem a strčili pod zámek. Nedovolila mi…“
„Nedala jsem ti zatím slovo.“ Jasný hlas byl ostrý jako břitva. François se stáhl, potom padl na kolena a začal drmolit omluvy.
„Jenom mu to prospěje,“ pokračovala Justina, ignorujíc prosebníka u svých nohou. „Zásadně nám narušil plány. Zajímá vás, o co šlo a co se nyní změnilo? Zapomněl jsi na dobré vychování, Françoisi? Nabídni hostu sušenky.“
„Nemám hlad,“ odsekla Nefret. „Povídejte.“
Justina se položila zpátky do polštářů, ruce založila pod hlavu. Schválně vystrčila dmoucí se ňadra.
„Hathor,“ ucedila ohromená Nefret.
„Přesně tak. Podezírala jste Maryam, že? Dělala jsem to pro ni. Chce vašeho manžela. Kdyby se do toho nezapletl profesor, dostala ho.“
„O tom si může nechat jen zdát,“ prorokovala lékařka.
„Osobně se domnívám, že má vysokou šanci uspět. Původně jsem vás chtěla vylákat na palubu, potom se zmocnit vašich šatů a klobouku a v náležitém převleku jednou provždy zmizet ve spletitých uličkách Luxoru. Přirozeně bych se vrátila jako Justin. Zatímco by vás přátelé hledali, Eset by v klidu zdvihla kotvy. Spousta s…
