IV.
Mooney podřimoval na židli. Nohy měl vyložené na stole a obličej měl napjatý a znepokojený. Ponořil se do snů a kdykoliv se Mooneymu něco zdálo, vždycky to mělo co dělat s jeho osobními problémy.
Důrazné zabušení na hlavní dveře ho vytrhlo z dřímot. Narovnal se na židli a mžoural po malé kancelářičce, stále ještě ne zcela probuzený a nejistý, jestli vůbec něco slyšel.
Zaklepání se ozvalo znovu, takže spustil nohy na zem.
„To bude Harry,“ pomyslel si a zívl. Hrabal se ke dveřím. „Teď se ukáže, jestli byl ten jeho nápad k něčemu dobrej. Nepřekvapilo by mě, kdyby jo. Ten kluk to má v hlavě srovnaný.“
Když otevřel dveře obchodu, polekalo ho, že na schodě stojí policista.
„Pan Mooney?“ zeptal se policista.
„To jsem já,“ přisvědčil Mooney uctivě. Vždycky se k policistům choval uctivě. „Co se děje?“
„Pracuje u vás mládenec jménem Harry Ricks?“
Mooney zasténal.
„Neříkejte mi, že jste ho zabásli. Nemám prachy, abych za něho zaplatil kauci, jestli jde o tohle.“
„Utrpěl zranění,“ oznámil mu policista. „Máte přijít na stanici.“
Mooney zbledl – měl pro Harryho slabost, bral ho jako syna.
„Zranění?“ opakoval. „Je na tom zle?“
„Ne, není. Utrpěl trochu otřes, to víte,“ odpověděl policista. Byl to udělaný chlapík, s tváří jak měsíček, svěží pletí a pískovými vlasy. Vystupoval vyrovnaně a zkormouceně; má způsoby, pomyslel si Mooney s lehkou nevolností, že by se za ně funebrák nemusel stydět. „Chce domů a říkal, že vy se o něho postaráte.“
„Jasně, že se o něho postarám,“ řekl Mooney. Překvapilo ho, že je tak rozčilený. „Počkejte vteřinku, než si obleču kabát a zamknu.“ Uháněl zpátky do kanceláře. Kolena se mu podlamovala a ruce třásly.
„Se mnou je ta potíž, že stárnu,“ pomyslel si, když se cpal do kabátu. „Jsem z toho vedle jako nějaká zpropadená stará bába. To ale dělá ten šok. Mám toho kluka rád. Kdybych tady tak měl flašku něčeho. Frťánek by bodnul.“
Vytáhl zásuvku psacího stolu, ale láhev, kterou vydoloval zpod hromady papírů, byla prázdná, a to už celý rok. Povzdechl si, zhasl, vrátil se do krámu, zavřel dveře a zamkl.
„Můžeme jít,“ řekl. „Co se mu stalo?“
„Dostal ránu do hlavy. Našel jsem ho ležet na ulici kousek odtud. Nechtěl do nemocnice, tak jsme mu to ošetřili na stanici.“
„Ránu do hlavy?“ opakoval Mooney tupě. „Chcete říct, že ho někdo praštil?“
„Přesně tak.“
„Kdo mu to udělal?“ naléhal Mooney. „Doufám, že jste ho chytli.“
„Já nikoho nechytl,“ odvětil policista. „Teďka s Ricksem mluví inspektor.“
Mooney se najednou zastavil a popadl policistu za paži. „Neříkejte, že mu štípli foťák? Před válkou mě přišel na čtyrycet liber a nesehnal bych další za třikrát větší částku.“
„O foťáku nic nevím,“ řekl policista a vyprostil se z jeho sevření. „Kdybyste přidal do kroku, byli bysme tam tím dřív.“
Ačkoliv se Mooney na nějakou rychlou chůzi necítil, dělal co mohl, aby se neloudal. Najednou se cítil sklíčený a poražený.
„Když je chlap tak starej jako já a nemůže si dát skleničku, když má na ni chuť,“ pomyslel si ponuře, „je to jasný znamení. Nemá to vejšku, Mooney, starej brachu, už máš dohráno. Šestapadesát a nezmůžeš se ani na flašku whisky. Tos to pěkně dopracoval. Jestli je někdo zralej pro chudobinec, pak jseš to ty.“
Když dorazili na policejní stanici, viděl všechno úplně černě. Dopracoval se k tomu, že je nejen bankrotář, ale že Harry nebude schopen dál pracovat a že přišel o fotoaparát.
„Už žádný další prima nápady,“ pomyslel si, když stoupal do schodů a kráčel za policistovými širokými zády po chodbě. „A je to. Neměl jsem Harrymu dovolit, aby pracoval v noci. Měl jsem vědět, že se nějakej ochlasta rozparádí a praští ho. Každýmu nehoví, aby mu někdo pouštěl blesk do obličeje. Mělo mi to napadnout.“
Zavedli ho do prostorné kanceláře. Dva policisté v civilu stáli před prázdným krbem, kouřili a Harry tam seděl na židli.
„To mě podrž, chlapče,“ hnal se k němu Mooney. „Jak ti je? Co ti to udělali?“
Harry se na něho s přemáháním zazubil. Přes čelo měl široký pruh leukoplasti a byl otřesený a bledý.
…
