zápisky starého prasáka
28. PROSINCE 1973
1.
„Zavoláš mi zítra?“ zeptala se. Jasně,“ odpověděl a zavěsil. Vyprávěla mu, že v klubu mají nějakej novej přístroj, díky kterýmu se ženská může podívat do svý vagíny. Ženy už celá staletí chodí po světě, aniž by věděly, jak jejich vagíny vlastně vypadají. Chlap se na svoji výbavu může jednoduše podívat, má ji hezky na očích. Kdyby se ženy mohly se svou vagínou propojit, snížila by se rizikovost celého tohohle podnikání. Byla to vážně chytrá ženská. Nechal ji propojovat se svou vagínou, svlíknul se a šel do prázdný postele.
2.
Právě jsem spořádal malou chobotničku na másle, ale když se podívám do zrcadla, moje oči jsou pořád stejně šílený a pomatený jako srpnovej déšť. Možná by lidi neměli jíst chobotnice s máslem, ne když poslouchaj Rachmaninova. Možná existuje nějaká speciální omáčka. Jakožto americký občan bych se měl držet hamburgerů a rocku. Přemýšlení je nebezpečnější než šukání a vzorní američtí občané moc nepřemýšlejí.
To máslo možná bylo žluklý. Chapadýlka chutnaly jako provázky z mopu. A já jsem pořád blázen do Zsa Zsy Gáborovy.
3.
Ležíme spolu na posteli. „Musím jít čůrat,“ ozve se. „Tak běž,“ řeknu a pustím ji. Posadí se k šicímu stroji. ZRRRRRR! ZRRRRRR! ZRRRRRR! „Sakra práce!“ Upustí nůžky. ZRRRRRR! ZRRRRRR! Slyším, jak stříhá látku. Je čtvrtek večer, venku je zima, je prosinec. Teda měla by být zima. ZRRRRRR! ZRRRR! ZRRRRRRR! Pracuje už 20 minut. Na sobě má oranžověj svetr a zelený kalhoty. Znám se s ní asi tři roky. Většinou bydlíme spolu. ZRRR! ZRRRR! ZRRRRRR! Má různý látky, modrou se žlutýma kytičkama, zelenou s červenýma kytičkama. Vypadá to, že šije blůzičky. Kissinger je v Sýrii, chvíli cukruje a chvíli vyhrožuje. Pes pospává na červeným plášti, kterej se válí na podlaze. Teď už je to půl hodiny, co začala pracovat. ZRRRR! ZRRRRR! ZRRRRR! Zajímalo by mě, kdy konečně půjde čůrat…
4.
Koňský zadky v jednom německým baru kousek od Glendale Boulevard, páteční noc, jsou tady podivní Němčouři, neobstáli by ani jako psí chcanky pod botou mrtvýho nácka, jsou to američtí Němčouři z Glendale a Burbanku, kteří si na Němčoury jen hrajou… krkají a halekají, a přitom jsou to jen skladníci, prodavači ve výprodeji Searse & Roebucka.
Moje holka si objedná sendvič za dva dolary deset a černý pivo stojí padesát centů za škopek. Co se mě týče, vydělávám něco pod 3000 dolarů ročně – což není špatný, vzhledem k tomu, že se z pelechu obyčejně vyhrabu až kolem poledne.
Tenhle bar, tyhle zažloutlý německý ksichty páteční noci plný opotřebovanejch lidí a jukebox, kterej vyhrává jako ve středoškolský jídelně. Chlapi laškujou s číšnicema, ale jinak nemají do čeho píchnout. Posedávají v tomhle doupěti, kam ženský ani nepáchnou. Býval jsem stejnej jako oni, ale nikdy jsem se takhle nevtíral a ani nebudu. Zaplatím účet: $7.10. Nechám dolarový dýško jako nějakej ctihodnej občan, a pak se vydáme k parkovišti. Zítra se běží poslední dostih sezóny. Pincay má dištanc, Tejerica jezdí s nejvyšší váhou v poli, Valdez není po nedávným pádu ve formě a Rudy Campas jezdí nejlíp na Bay Meadows. A já teču o čtyřicet babek. Belmonte se nechal zavřít na klandru, i pytel sraček by to odrajtoval lip. Přitom měl favorita, od rána mu kurz klesnul o tři body. Belmonte, máš koně, říkal jsem si, tak snad budeš mít tu soudnost, že když je první čtvrtka pomalá, nebudeš se flákat někde vzadu a od půlky to prostě odkopneš domů.
No, čtyřicet dolarů mě nezabije, filozofové a toreadoři se taky občas spletou a Diamantovej Jim Brady zas míval děsivý vidiny. Zapnu světla a vyjedeme z parkoviště. Vytrvalost je někdy cennější než pravda.
5.
Názor, že utrpení je výsadou nadaných, vznešených, inteligentních, citlivých, odvážných a vynalézavých – to je ta největší kravina, jakou jsem kdy slyšel. Včera v noci udělali razii na všechny bary, v zadních kapsách měli příkaz Nejvyššího soudu; a pod záštitou nejvyššího soudu v zemi smetali holky z barů jako mrtvý mouchy, jako špinavý ubrousky, v…
