Rozednívalo se. Studeně a rezavě, očistně po noci prohýřené u ohňů, u dubových lavic. Před hradbami ještě plápolalo pár ohnišť, ale s úsvitem ztrácely jejich plameny sílu, spáči se choulili do houní, zpod stanů se ozývalo chrchlání, chrápání. Šel jsem pomalu, lehce přihrbený v dlouhém koženém kabátě, který pamatoval i lepší časy. Ale to koneckonců i já. Pan Lasička mě dostal do hradu a zařídil, aby pomocník kuchaře, tlustý pijan, teď vyspával opici posílenou odvarem z máku. Ten kabát pomocník koupil od jednoho Lasičkova člověka za babku a já si ho teď vzal zpět. Při zběžném pohledu jsme se v něm podobali jeden druhému. Při nezběžném by celý náš plán šel do háje. Došel jsem ke vchodu do věže, kde postával voják. Měl to být nováček, který ještě na hradě nesloužil a moc lidí osobně neznal.
„Jídlo pro Cvenga, jako každý den,“ řekl jsem mu.
„Nějak brzo, ne?“ opáčil podezíravě.
„Mně to povídej,“ pokrčil jsem rameny.
Nakoukl pod poklice a mlsně se olízl.
„Teda, na to, že je vězeň, si fakt nežije špatně,“ ocenil.
„Nevím, jestli je vězeň, ale tohle je přímo od baronova stolu,“ prozradil jsem mu. „Dost mu na něm záleží, a jestli si bude stěžovat, že mu přinesu studený vajíčka… nenechám to na sobě.“
„Tak jdi. Celou noc na stráži a nedostanu ani kus žvance,“ zanadával, ale otevřel mi dveře.
„Stav se v kuchyni,“ poradil jsem mu a vešel dovnitř. Pod tácem jsem nesl katzbalger a byl jsem rád, že jsem zmizel z volného prostranství.
V hlavním sále na lavicích sražených k sobě pospávali tři muži, další dva měli hlídat nahoře. Alespoň podle zpráv pana Lasičky. To bylo i s tím venku celkem šest chlapů, přes které jsem musel tiše přejít. Pak v klidu a beze spěchu přes nádvoří a otevřenou branou ven, kde bude čekat vůz. O něco později po našem odjezdu měli Lasičkovi záškodníci způsobit chaos, aby ztížili pronásledování. Odhadoval jsem, že založí požár nebo provedou něco podobného. Pokud to půjde, já chtěl navíc podpálit věž. Co si člověk neudělá sám, to nemá.
„Nesu snídani vězni,“ houkl jsem na vojáka, co se na půl oka probudil.
V rohu stály tři džbány vína. Prázdné, samozřejmě. Nevěděl jsem, zda je to práce Lasičky, ale koneckonců to nebylo důležité.
Kývl mi, že můžu jít dál, meč měl opřený o roh lavice, na které ležel. Další dva nahoře také pospávali a po ránu nevypadali moc čerstvě. Jeden zamžoural a ukázal mi, ať jdu dál.
Cveng nespal, kruhy pod očima ho proměnily v sovu a vypadal, že za sebou má bezesnou noc. Seděl zhroucený na židli, před sebou zmuchlané papíry.
„Přinesl jsem něco k jídlu,“ oznámil jsem mu a položil jsem tác.
Když zahlédl katzbalgr, celý se přikrčil, stáhl do sebe.
„Vy nejste z kuchyně,“ řekl tiše.
Strach ukapával z každého slova, pohybu, výdechu.
„Ne,“ přitakal jsem. „Nemáte hlad? Já teda jo, kousek si vezmu.“
Nabídl jsem si ze štědrého menu, ve stoje pohodlně žvýkal a přitom ho pozoroval.
„Ani nejste žádný z baronových lidí,“ pokračoval ve svém hodnocení.
„Ne, baron špatně platí,“ potvrdil jsem.
„Pokud mi budete chtít něco udělat, začnu křičet,“ varoval mě.
Hlas měl tak sevřený, že jsem o tom pochyboval.
„Můžete to zkusit. Co když jsem kat Jeho Excelence? Myslím lorda Varatchiho,“ nabídl jsem mu další variantu.
Chvěl se po celém těle, připadalo mi, že je na nejzazší hranici příčetnosti. A to měl být čaroděj. Ale asi se to nevylučovalo, i čarodějové zřejmě mohou být zbabělí.
„Ne,“ rozhodl se nakonec, „nejste.“
Po čele mu stékal pot.
„Bingo,“ zašklebil jsem se. „Kdybych pracoval pro Varatchiho, vypadal bych kapánek lépe, myslím lépe oblečen. Zaměstnává i takové zrůdy, jako jsem já.“
Po koláči jsem si přisunul misku s míchanými vejci. Stejně všechno odedřu já a potřeboval jsem se pořádně najíst.
„Přicházím od někoho jiného. Má zájem o vaše služby,“ přešel jsem k věci.
„A proč bych to měl chtít? Proč?“ vybuchl najednou, až jsem měl strach, že vzbudí zájem hlídačů.
To by celou věc uspíšilo až příliš a já chtěl dojíst svá vejce.
„No, ten člověk, pro kterého byste pracoval, by vás nenutil z…
