VYŠETŘOVÁNÍ ZTRÁTY TŘÍDNÍ KNIHY
(Činohra)
Osoby:
UČITEL
ŘEDITEL
INSPEKTOR
ZEMSKÝ ŠKOLNÍ RADA
(Po zhasnutí světla v hledišti se na jevišti rozsvítí. Na jevišti katedra. Po delší pauze vejde učitel. Světlo v hledišti – symbolizující povstání třídy – se rozsvítí.
Učitel se rychle vrátí a ukryt zpola za portálem upraví si kalhoty. Pak se postaví za katedru a pohlédne do hlediště.)
UČITEL: Posaďte se! (Světlo v hledišti zhasne, učitel se posadí a zahledí do publika. Dlouhá, velmi dlouhá pauza.) No? Tak co? Hošek! No? Co nám povíme?
Nic nepovíme? Chyba, Hošek. Chyba. Chyba. Že Klásek? No, Klásek. Co o tom víte? Vy toho přece vždycky tolik víte. Že byste najednou nevěděl? To bych se divil, Klásek. Věříte, že bych se divil? Moc bych se divil. Ani nevíte, jak bych se divil. Víte, jak bych se divil? Divil bych se tak, že bych se snad ani víc divit nemoh. Divíte se tomu, Klásek? Víc už bych se ani divit nemoh. No vidíte. Leda, že by ani Klempera nevěděl. To bych se divil ještě víc. No tak. Copak ví Klempera? Nic neví? Neví nic. Podívejme se. On nic neví. Ano, on neví. Kdybyste ho zabili, on neví. Neví a neví. Že? Tady nikdo nic neví. Najednou nikdo nic neví.
To je zajímavé, to je neobyčejně zajímavé. Morávek, není to zajímavé? Že je to zajímavé? Ale to je všechno tím, mládenci, že já vám nastavuji pouze laskavou tvář. Ale nemyslete si! Já dokážu být také jiný! U loňských oktavánů jsem si vysloužil přiléhavou přezdívku. Nezná ji náhodou někdo? Nezná. No, možná že je to tak pro vás lepší. A teď mi to hezky, milánkové, povíte.
Chalupa!
Budil!
Nepevný!
Řezník!
No, jak chcete. Času máme dost. (Pohodlně se posadí a nehnutě zírá do hlediště.
Pauza je tak dlouhá, až to publiku začne být trapné.) Okrádáte sami sebe! Za deset minut přijde pan ředitel. Záleží na vás, co mu řeknu. Tak neblbněte, mezuláni. Každý vtip ztrácí časem na účinnosti. Ztratí se třídní kniha, prosím. Je to studentská legrace a já mám pro studentskou legraci pochopení. Také jsem býval student. Ale, chlapci, vždyť my už tu třídní knihu hledáme sedmý rok. A to už, nezlobte se, to už pomalu přestává být vtipné. Já vím, vy si říkáte: naštveme tříďasa – jen si nemyslete, já vím moc dobře, že mi říkáte „tříďas“. Tříďas bude mít vzteka, že si to říkáte, že jo? Ale jo. Říkáte. Jen nezapírejte. Tříďas ví všechno. Tříďas například ví, že nechcete naštvat jenom tříďase. Vy chcete naštvat taky „páprďu“! Že jo! Že jo!? Však já vím, komu říkáte „páprďa“. My mu tak také říkáme. Jenomže, chlapci, koho tím ještě dneska chcete štvát. Vždyť už je to každému putna. Zrovna dneska ráno mě zastavil na chodbě náš pápr… pan ředitel!… a povídá: „Tak co, pane kolego, ještě pořád myslíte na tu třídní knihu?“
„Ale, pane řediteli,“ povídám, „věříte, že si na ni kolikrát ani nevzpomenu?“
„To už jsem vám chtěl dávno říct,“ povídá pan ředitel. „Vykvajzněte se na ni!“
Slyšíte, chlapci? Vykvajzněte se na ni! No tak.
Myslíte si ještě, že tím někoho štvete? (Zvedne prst.) Jo! Víte, čím byste nás doopravdy naštvali? Kdybych jednou vešel do třídy a třídní kniha ležela zničehonic na stole. To vám tedy řeknu, to bych měl „vzteka“. Jenomže to by asi bylo na vás moc vtipné, že? No jo. Vy tak nejvýš – šups! – schovat někam třídní knihu. Ale dál už jste nedorostli. Nebo snad ano? Hošek, dej tady na třídu chvilku pozor, já si musím někam odskočit. (Odejde. Pauza. Učitel se vrátí a jde se pln očekávání podívat na katedru. Na katedře nic není. Učitel si uvědomí, že mu všechny pedagogické prostředky došly.) Vy jste tupá, odporná, deprivovaná hovada! A já nebudu brát ohledy! Nebudu! Ani mě nenapadne! (Otočí se zády k publiku a znovu si upraví kalhoty. Pak vyjme ze zásuvky list a tónem, který nedává světu žádnou naději, řekne:) Přečtu vám oběžník pana ředitele.
Oběžník pana ředitele.
Na vědomí všem kvartám, kvintám, sextám, septimám a oktávám. Oktávám přečíst nejméně tři dny před písemnými maturitními zkouškami. Ostatním třídám přečíst ihned, nejlépe na začátku první vyučovací hodiny, k…
