3
Manželovi jsem neřekla nic ani o spánkové paralýze, ani o tom, že jsem do rána oka nezamhouřila. Ne že bych to snad před ním chtěla nějak skrývat. Jenom jsem měla dojem, že není zvlášť nutné, abych mu o tom říkala. Jednak tím ničemu nepomůžu a jednak přece není žádná velká tragédie, že člověk jednu noc nemůže spát. To se občas stane každému.
Stejně jako vždycky jsem dala manželovi kávu a dítěti horké mléko. Manžel posnídal toust a dítě kukuřičné lupínky. Manžel přelétl očima noviny a dítě si potichu prozpěvovalo nějakou nově naučenou písničku. Pak oba nasedli do bluebirdu a odjeli pryč. Buď opatrný, řekla jsem já. Žádný strach, řekl manžel. Oba mi zamávali rukou. Docela stejně jako vždycky.
Poté, co odjeli, jsem se posadila na pohovku a přemýšlela, co dál. Co bych teď měla udělat? A co budu muset udělat? Šla jsem do kuchyně, otevřela lednici a zkontrolovala obsah. A zjistila jsem, že se vcelku nic nestane, když se dnes vůbec nevydám na nákupy. Máme chleba. Máme mléko. Máme i vajíčka. I mražené maso. I zeleninu. Máme prostě všechno, abychom vystačili až do zítřejšího oběda.
Potřebovala jsem kvůli něčemu zajít do banky, ne ovšem tak naléhavě, abych to musela udělat hned dneska. Můžu to klidně nechat i na zítřek.
Usazená na pohovce jsem si zas začala číst v Anně Kareninové. Po tak dlouhé době od prvního přečtení jsem si teď znovu uvědomila, že si z obsahu té knihy skoro vůbec nic nepamatuju. Na většinu z postav a výjevů jsem si vůbec nevzpomínala. Měla jsem dokonce dojem, že snad musím číst úplně jinou knihu. Připadalo mi to zvláštní. Když jsem ten román četla tenkrát, docela určitě mě dojal, nakonec mi z něj ale v hlavě nezůstalo vůbec nic. Vzpomínky na citové rozechvění a vytržení, které jsem tehdy určitě musela zažívat, se mi do jedné vykouřily beze stopy z mysli, ani jsem nevěděla jak.
Nač pak ale byla celá ta ohromná spousta času, kterou jsem tenkrát strávila čtením?
Odložila jsem knihu a chvíli o tom uvažovala. Příliš jsem to však nechápala a navíc mi zanedlouho přestalo být jasné i to, o čem to vlastně vůbec přemýšlím. Než jsem se nadála, přistihla jsem se, že jenom naprázdno pozoruju stromy za oknem. Potřásla jsem hlavou a dala se zase do čtení.
Někde za polovinou prvního svazku byl mezi stránkami přichycený úlomek čokolády. Byla celá vysušená a rozpadlá na drobky, přilepené k papíru. To jsem určitě tenkrát na vyšší střední musela jíst při čtení čokoládu, napadlo mě. Hrozně ráda jsem se tehdy při četbě knih něčím živila. Když už jsme tak u toho, vždyť já jsem od doby, co jsem se vdala, přestala úplně jíst čokoládu. Protože můj manžel nerad viděl, když jím sladkosti. Ani dítěti je skoro nedáváme. A proto je taky vůbec nemáme doma.
Jak jsem tak pozorovala ty vybělené kousky čokolády z doby před víc než deseti lety, najednou jsem na čokoládu dostala strašnou chuť. Hrozně se mi zachtělo ládovat se tak jako dřív čokoládou a číst k tomu Annu Kareninovou. Úplně jsem cítila, jak každičká buňka v mém těle samou touhou po čokoládě tají dech a smršťuje se.
Přehodila jsem si přes ramena pletenou vestu, nastoupila do výtahu a sjela do přízemí. A zašla jsem kousek od nás do cukrárny a koupila si dvě mléčné čokolády, už od pohledu hodně sladké. A jen jsem vyšla z obchodu, okamžitě jsem roztrhla obal a rovnou za chůze jedla. Pusu mi naplnilo mléčně čokoládové aroma. Zřetelně jsem cítila, jak mi její naprosto bezprostřední sladkost prostupuje do celého těla. Cestou výtahem jsem si strčila do úst druhý kousek. Vůně čokolády zaplavila i výtah.
Usazená na pohovce jsem jedla čokoládu a dál u toho četla Annu Kareninovou. Nechtělo se mi ani trochu spát. Nebyla jsem ani unavená. Mohla jsem číst a číst třeba donekonečna. Když jsem zkonzumovala celou jednu čokoládu, rozbalila jsem další a polovinu jí snědla. Ve chvíli, kdy jsem dočetla první díl knihy někam do dvou třetin, podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly jedenáct hodin čtyřicet minut.
Jedenáct hodin čtyřicet minut?
Co nevidět se vrátí manžel. Honem jsem zavřela knihu a…
