Podivná knihovna (Haruki Murakami)

6

Děda se obrátil ke mně a celý se narovnal. Když to udělal, vypadal najednou jak nějaký obr. Zablýskal očima zpod dlouhých bílých obočí – hotový kozel za soumraku.

„Ty prostě, jak se zdá, nesvedeš otevřít pusu, aby v tom nebyla nějaká hloupá poznámka, že ano?“

„Ale kdepak… Já prostě jenom…“

„Mlč, nezdvořáku!“ zarazil mě děda. „Takové pacholky mám nejradši: samé přemoudřelé řeči a dobré vůle si to neváží ani za mák.“

„Promiňte,“ omlouval jsem se. „Vždyť já vím. Už běžím dovnitř.“

Jak je to jenom možné, že naráz říkám a dělám něco úplně jiného, nežli si myslím?

„Hned za vraty jsou schody dolů,“ povídá děda. „Pořádně se přidrž zábradlí, ať se z nich neskutálíš.“ Vydal jsem se pomaličku napřed. Vzadu mezitím děda zavřel dveře a kolem se tudíž udělala totální, černočerná tma. A pak se ozvalo hlasité CVAK, jak děda otočil klíčem v zámku.

„Pročpak to zamykáte?“

„Tyhlety dveře se vždycky zamykají. To je pravidlo, víš?“

Scházel jsem chtě nechtě po schodech. Byly dlouhé, jako by vedly až někam do Brazílie. Na zdi se rozpadalo zrezivělé zábradlí. Kolem se nikde neukázal ani paprsek světla.

Když byly schody u konce, zasvitlo vepředu bledé světýlko. Jen docela slabá záře elektrické lampy, po tak dlouhé době ve tmě mě z ní ale stejné rozbolely oči. Zepředu z místnosti někdo přišel a vzal mě za ruku. Malý chlapík, nastrojený jako ovce. „Nazdar, vítám tě u nás,“ řekl ten ovčí mužík. „Dobrý den,“ řekl jsem já.