Podivná knihovna (Haruki Murakami)

3

Nechtělo se mi to ani trochu líbit. Nehledě na to, že po nějakých vědomostech o výběru daní v Osmanské říši jsem, upřímně řečeno, až tolik neprahl. Jen mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem sám nevěděl jak, jakpak ony se vlastně vybíraly daně v Osmanském impériu? A to víte, jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny.

„Zas tak moc mi na tom ale nesejde,“ řekl jsem dědovi. „Nepotřebuju to nijak nutně a navíc je to asi trochu moc odborný problém…“

Chtěl jsem se zkrátka z toho strašidelného kamrlíku vypařit tak rychle, jak to jen bude možné.

„Nežvaň hlouposti,“ obořil se na mne děda uraženě. „Knížek o výběru daní v Osmanské říši tu máme náhodou spousty, abys věděl. Máš snad naši knihovnu za nějaký krcálek, chlapečku?“

„To bych si nikdy nedovolil,“ řekl jsem honem. „Za něco takového bych vaši knihovnu jaktěživ nepovažoval.“

„Tak tu teď koukej hezky způsobně počkat.“

„Jistě,“ špitnul jsem.

Když se děda celý nahrbený vyhrabal ze židle, otevřel úplné vzadu železné dveře a zmizel za nimi. Nějakých deset minut jsem tam postával a čekal, až se vrátí. Na rubu stínidla lampy šustilo sem a tam hejno mrňavých černočerných much.

Děda se konečně vrátil, v náručí tři macaté svazky. Všechny tři byly ukrutně letité a v místnosti od nich zavanulo starožitným papírem.

„No jen se na to podívej,“ povídá mi. Berní poměry v Osmanském impériu, Zápisky výběrčího daní v říši Osmanů a Organizovaný odpor proti daním na území Osmanské říše a jeho potlačení. Vidíš, máme je, abys věděl.“

„Mockrát vám děkuju,“ poděkoval jsem slušně. Potom jsem ty tři bichle popadl a chystal se, že odtud zvednu kotvy.

„Kampak, kampak,“ ozval se za mými zády děda. „Tyhle tři knihy se nesmějí půjčovat domů.“