Žabák, zachránce Tokia
Když se Katagiri vrátil do svého bytu, čekala tam na něj ohromná žába. Vztyčená na zadních nohou měřila jistě přes dva metry. Byla to navíc žába dosti robustní. Hubeňour Katagiri se proti ní se svým metrem šedesáti cítil najednou takhle maličký.
„Říkejte mi Žabáku,“ přivítal ho tvor pronikavým hlasem.
Katagiri, neschopný slova, zkameněl ve dveřích s pusou dokořán.
„No no, jen se mě tak nebojte, já vás přece neukousnu. Pojďte laskavě dál a zavřete za sebou dveře,“ vyzval ho Žabák.
Katagiri tam dál stál jak solný sloup, v pravé ruce pracovní aktovku, v levé papírovou tašku se zeleninou a lososovou konzervou ze samoobsluhy.
„No tak, pane Katagiri. Zavřete rychle ty dveře a zujte se přece.“
Poté, co zaslechl své jméno, přišel Katagiri konečně trochu k sobě. Poslušně zavřel dveře, tašku položil na podlahu a s aktovkou pod paží si zul boty. A pak, opět podle Žabákových instrukcí, usedl na židli u kuchyňského stolu.
„Poslyšte, pane Katagiri,“ pronesl Žabák. „Velmi se omlouvám, že jsem k vám takhle nevychovaně vtrhnul, zatímco jste nebyl doma. Jistě jste se musel nemálo vyděsit, nemám pravdu? Bohužel, jinak to opravdu nešlo. Co říkáte, nedáte si čaj? Říkal jsem si, že se už pomalu musíte objevit, tak jsem mezitím dal vařit vodu.“
Katagiri dál svíral pod paží aktovku. Má to celé snad být nějaký hloupý vtip? Nahodil snad někdo na sebe nějaký pitomý reklamní převlek a přišel si ze mě utahovat? Žabák, který právě naléval horkou vodu do konvičky a pobrukoval si k tomu nějakou melodii, měl ale nepochybnou konstituci i pohyby opravdové žáby. Postavil jeden šálek před Katagiriho a druhý před sebe.
„Tak co, už jste se drobet uklidnil?“ otázal se ho Žabák, mezitím co usrkával zelený čaj.
Katagiri stále ještě nebyl schopný slova.
„Normálně bych se měl objevit až poté, co si s vámi sjednám schůzku,“ vysvětloval Žabák. „Jsem si toho velice dobře vědom, pane Katagiri. S kým by taky nezamávalo, když se vrátí domů a najde tam takovouhle žabí potvoru, viďte. Moje záležitost je ale velice vážná a nesnese odkladu. Promiňte mi tedy tuto mou nevychovanost.“
„Záležitost?“ zmohl se konečně Katagiri na cosi podobného verbálnímu projevu.
„Tak tak, pane Katagiri. Nikdy, slyšíte, za žádných okolností nevstupuji k cizím lidem do bytu, pokud v tom není nějaká záležitost. Za takového nezdvořáka byste mne přece nepokládal.“
„A týká se ta vaše záležitost nějak mé práce?“
„Má odpověď zní: Ano, a ne,“ naklonil Žabák rozpačitě hlavu na stranu. „Ne, a ano.“
Na Katagiriho toho bylo najednou trochu moc. „Nebude vám vadit, když si zapálím?“
„Ale samozřejmě že ne,“ rozzářil se Žabák. „Jsme přece u vás doma. Jakým právem bych vám tu měl co zakazovat? Jen si poslužte, jak vám bude libo, kuřivo, alkohol, cokoli. Sám ovšem nekouřím, to ale ještě neznamená, že se budu dopouštět nezákonného prosazování práv nekuřáků v cizích domácnostech, že ano.“
Katagiri vytáhl z kapsy pláště cigarety, škrtnul zápalkou. Jak si zapaloval, všiml si, že se mu klepou ruce. Žabák to všechno se zájmem pozoroval z protějšího místa.
„Poslechněte, nejste vy ještě náhodou od jakuzy?“ odvážil se Katagiri zeptat.
„Chachachachacha,“ rozesmál se Žabák. Hlasitým, radostným smíchem. Plácal se přitom do kolene ohromnou tlapou s plovacími blánami. „Poslyšte, pane Katagiri, vy máte ale smysl pro humor, to vám řeknu. No jen uvažte sám? Jistě, všude vládne chronický nedostatek pracovních sil, uznávám, ale který gang si podle vás bude najímat na práci žáby? Vždyť by se jim všichni leda vysmáli.“
„Pokud jste snad přišel smlouvat kvůli splátkám nějakého dluhu, přišel jste zbytečně,“ pravil Katagiri pevně. „Já sám nemám žádné rozhodovací právo. Dostávám pouze příkazy na základě rozhodnutí shora, a jednám podle nich. Nemohu vám nijak pomoci, opravdu žádným způsobem.“
„Poslyšte, pane Katagiri,“ pravil Žabák se vztyčeným prstem. „Kvůli podobným trivialitám tady dnes opravdu nejsem. Je mi známo, že račte být asistentem vedoucího oddělení správy úvěrů v jisté Tokijs…
