9
1. října 2006, město Murakami,
prefektura Niigata
Alespoň vydržel běžet až do konce
Muselo mi být nějakých šestnáct let, když jsem si jednou vyhlédnul chvíli, kdy nikdo nebyl doma, stoupl si nahý před naše velké zrcadlo a dlouho se sám na sebe díval. A pak jsem si zkusil vytvořit seznam míst, ve kterých (jak mi alespoň připadalo) má mé tělo nedostatky oproti normálu. Ze mám například - rozumějte, opravdu jen například - moc husté obočí, příšerné nehty na rukou, a tak dále. Pamatuju se, že jsem se dostal až k číslu 27. V tu chvíli se mi to celé zprotivilo a zpytování jsem ukončil. A napadlo mě, že pokud jsem jen na viditelných místech svého těla shledal takové množství nedostatků, pustit se i do dalších oblastí - například charakteru, mozkové kapacity, vloh ke sportu - nebral by počet chyb nepochybně konce.
Šestnáct let je, jak je nejspíš většině z vás známo, samozřejmě věk krajně problematický. Člověku dělá starosti každá maličkost, nedokáže objektivně posuzovat svou pozici, je kdovíproč pyšný na naprosté hlouposti, a navíc zakomplexovaný. S přibývajícími roky pak prochází řadou pokusů a omylů, sbírá a zároveň i odhazuje, co je třeba, a nakonec dojde k následujícímu poznání (či vhledu): Slabostí a nedostatků mám nepočítané. Musím ale nutně mít i nějaké dobré stránky, a nezbývá mi, než abych se s tím, co mám k dispozici, nějak protloukl.
Vzpomínky na lehký pocit studu z doby, kdy jsem nahý před zrcadlem shledával své tělesné nedostatky, ve mně ale přetrvaly dodnes, jako jakýsi pevný bod. Nepříjemná účetní bilance mé bytosti s ohromnou spoustou položek „má dáti" a téměř neregistrovatelnou kolonkou „dal".
Tyhle vzpomínky se mi najednou vracejí, když teď po nějakých čtyřiceti letech stojím v černém plaveckém úboru s brýlemi na čele na břehu moře a čekám netrpělivě na start závodu v triatlonu. Má tělesná schrána mi opět začíná připadat jako vrchol zbědovanosti a nicotnosti. Jako nedostačující, plná všech možných chyb a nevkusná. Mám pocit, že v tuhle chvíli se s tím nedá už nic dělat. Za chvíli mě čeká plavání na jeden a půl kilometru, čtyřicet kilometrů jízdy na kole a deset kilometrů běhu. K čemu mi to vůbec všechno je? Vždyť je to jako lít ze všech sil vodu do starého hrnce s děravým dnem.
Přes to prese všechno je dnes alespoň nádherné počasí, jakému se nedá nic vytknout. Ideální počasí na triatlon. Nefouká vítr a na moři není jediná vlnka. Slunce zaplavuje teplými paprsky zemi a může být nějakých třiadvacet stupňů. Ani na teplotu vody si nemůžu stěžovat. Účastním se tu v niigatském Murakami triatlonu už počtvrté, a podmínky byly skoro vždycky hrozné. Jednou bylo moře tak rozbouřené (podzimní Japonské moře je velmi proměnlivé), že nás místo plavání nechali radši zaběhnout plážový běh. A i když to jindy třeba nedošlo tak daleko, ani studené, vlhké podzimní mžení, vlny veliké tak, že se při kraulu nedalo pořádně dýchat, nebo jet na kole celý rozklepaný zimou, nepředstavovaly žádnou procházku růžovou zahradou. A proto si, když jedu autem těch víc než 350 kilometrů z Tokia do Niigaty, vždycky v duchu představuju, že bude to nejhorší počasí, jaké může být. Neochvějně počítám s tím, že mě nic pěkného nečeká. Je to takový můj ideomotorický trénink. Při pohledu na podobně ztichlé, poklidné moře si proto připadám skoro podvedený. Pozor pozor, nesmíš se nechat napálit, říkám si. Tohle je jenom takové zdání, po cestě může ve skutečnosti číhat nějaká hrozná past. Moře se může hemžit agresivními, jedovatými medúzami. Nebo ti vběhne pod kolo vyhladovělý medvěd před zimním spánkem. Nebo do tebe při běhu uhodí nějaký zbloudilý hrom. Snese se na tebe hejno kdovíčím rozdrážděných sršňů. Manželka, která čeká v cíli, se dohmátne něčeho krajně nepříjemného z tvého osobního života (a že by se takových věcí našlo možná hned několik). Nemůžeš tušit, co přijde. Speciálně tomuhle Mezinárodnímu závodu v triatlonu, pořádanému městem Murakami, prostě raději nevěřím.
Momentálně je ale počasí v každém ohledu vynikající. Když stojím ve sv…
