3
Příští sobotu mi Naoko zatelefonovala a na neděli jsme si dohodli rande - dá-li se to tak vůbec nazvat. Žádný vhodnější výraz mě ale nenapadá. Zase jsme chodili městem, v jednom podniku si dali kávu, pak pokračovali dál a po večeři se rozloučili. Naoko za celou dobu nepromluvila víc než několik málo slov jednou za čas, což ji ovšem nijak zvlášť neznepokojovalo. Ani mně nebylo dvakrát do řeči. Mluvili jsme o tom, jak jde život a jaké to je na univerzitě, ale všechny ty hovory byly jen takové kusé, nanicovaté a nesouvislé.
O minulosti nepadlo mezi námi jediné slovo. Většinu času jsme jen kráčeli městem. Naštěstí je Tokio veliké, takže jsme mohli pochodovat do sytosti.
Scházeli jsme se pak dál a chodili spolu po Tokiu skoro každý týden. Ona šla vpředu, já kousek za ní. Ve vlasech měla pokaždé jinou sponku, vždycky jí ale bylo vidět pravé ucho. Pamatuju si to tak dobře, protože jsem ji tehdy většinou neviděl jinak než zezadu.
Když byla Naoko nervózní, začala si vždycky pohrávat se sponkou a pak si otřela pusu bílým kapesníčkem. To obvykle znamenalo, že chce něco říci. Jak jsem si takových maličkostí všímal víc a víc, začínala mi být Naoko sympatická.
Chodila na nějakou menší ženskou univerzitu kousek od Musaši, která byla proslavena svou výukou angličtiny, a bydlela poblíž jednoho docela romantického vodního kanálu. Občas jsme k němu chodili na procházku. Někdy mě i pozvala k sobě na jídlo, ale jako by ani nevnímala, že jsme se spolu octli sami dva v jedné místnosti. V jejím pokoji nebyla jediná zbytečná věc. Kdyby se u okna nesušily její punčochy, ani bych si nevšiml, že jsme v dívčím pokojíku. Žila velice skromně a jednoduše a vypadalo to, že nemá ani žádné přátele. Tenhle její životní styl byl pro mě úplná novinka. Naoko, jak jsem ji znal ze střední školy, nosila pestré, barevné oblečení a obklopovala se spoustou přátel. Při pohledu na její pokojík jsem měl naráz pocit, že se i ona, podobně jako já, nejspíš rozhodla odejít z našeho města na univerzitu, aby začala vést nový život tam, kde ji nikdo nebude znát.
„Tuhle univerzitu jsem si vybrala, poněvadž sem od nás ze školy už nikdo další nešel,“ zasmála se Naoko. „Chápeš, ostatním nebyla dost dobrá.“
Nějaké pokroky ale náš vztah přece jen zaznamenal. Pomaloučku polehoučku jsme si na sebe s Naoko zvykli. Když po letních prázdninách začal nový semestr, začala i Naoko zase pochodovat vedle mě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Připadalo mi to od ní skoro jako jistá známka přátelství. A kromě toho mi samozřejmě vůbec nebylo proti mysli procházet se s takovou krasavicí vedle sebe. Dál jsme bez cíle bloumali Tokiem. Chodili jsme a chodili, přes řeky, přes kopce i přes koleje. Vůbec jsme neměli v plánu někam dojít. Stačilo nám, že prostě jdeme. Nehleděli jsme napravo nalevo a usilovně kráčeli, dočista jako při starém obřadu za uzdravení duše. Když pršelo, roztáhli jsme nad sebou deštník.
Přišel podzim a zem na dvoře se pokryla listím ohromné zelkovy. Čas svetrů už zase visel ve vzduchu. Boty se mi úplně rozpadaly, a tak jsem si koupil nové semišky.
Ani si příliš nepamatuju, o čem jsme spolu v té době vlastně mluvili. Myslím, že to ale nebylo nic důležitého. O tom, co bylo, mezi námi však stále nepadlo ani půl slova. Jméno Kizuki se v našich hovorech neobjevilo
snad ani jednou. A ani jinak jsme toho moc nenamluvili. Vysedávali jsme po čajovnách, dívali se na sebe a úplně si na to už zvykli.
Naoko pořád chtěla poslouchat moje vyprávění o Extrémovi, a tak jsem vyprávěl.
Extrém si dohodl rande s jednou spolužačkou ze třídy (studovala, jak už asi tušíte, geografii) a večer se vrátil strašně zklamaný. Byl tehdy zrovna červen. „H-hele, Watanabe, o-o čem se tak vlastně bavíváš s h-holkama?“ ptal se. Už se nepamatuju, co jsem mu tehdy vlastně odpověděl, ale u mě s tou otázkou rozhodně nebyl na správné adrese.
Když v červenci odjel, strhli mu sousedi ze zdi obrázek kanálu v Amsterodamu a na jeho místo nalepili Golden Gate v San Francisku. Chtěli vědět, j…
