5
O čtyřech letech strávených na vysoké škole skoro nemám co říct.
První rok jsem se zúčastnil několika demonstrací, dokonce se i popral s policií. Podporoval jsem studentské stávky, účastnil se i politických shromáždění. Poznal jsem tak několik hodně zajímavých lidí. Naplnit mě ty politické tahanice ale nedokázaly. Nebylo mi příjemné držet při demonstracích za ruce úplně cizí lidi, a když se házelo kamením po policistech, měl jsem pocit, že to už ani nejsem já. Vážně chci dělat právě tohle? Přestal jsem mít pocit sounáležitosti s ostatními lidmi. Pach násilí, který visel v ulicích i silné výrazy, které létaly vzduchem, pro mě už ztrácely kouzlo. Pozvolna jsem začal vzpomínat na chvíle strávené s Izumi a bylo mi smutno. Už jsem se ale nemohl vrátit. To, co bylo, jsem už přece dávno hodil za hlavu.
Ke všemu mě skoro vůbec nebavilo studovat. Přednášky byly napůl zbytečné, napůl nudné. Žádná mě nedokázala zaujmout. A tak jsem většinu času trávil na brigádách, a ve škole se skoro neukazoval. Že jsem ve čtvrtém roce studia přesto absolvoval, byla spíš šťastná náhoda. Znovu jsem si taky našel holku. Ve třetím roce školy jsme spolu dokonce půl roku bydleli. Nakonec se to ale zase pokazilo. Neměl jsem jasno v tom, co vlastně chci od života.
Pak, než jsem se nadál, časy nepokojů najednou minuly. Všechny ty vlny, které v jednu chvíli hýbaly světem jako veliké porodní bolesti, najednou splaskly jako plachta lodi, když přestane foukat vítr a zmizely v naprosté šedi všedního života.
Po škole jsem začal pracovat v jednom nakladatelství, které vydávalo učebnice. Doporučil mě tam jeden známý. Ostříhal jsem si vlasy a začal nosit oblek a vyleštěné boty. Práce to nebyla kdovíjaká, jenže ten rok si absolventi literatury nemohli práci moc vybírat, a s mými známkami a konexemi by mě stejně v zajímavějších zaměstnáních ani nechtěli. Takže jsem to vzal.
Práce tam byla opravdu přesně tak nudná, jak jsem si myslel. Atmosféra na pracovišti sama o sobě nebyla špatná, ale příprava učebnic mě bohužel ani trochu nebavila. Přesto jsem se asi půl roku opravdu snažil pracovat, jak jsem uměl nejlíp, ve snaze najít v té práci něco aspoň trochu zajímavého. Zkusil jsem ve všem zabrat opravdu naplno, a čekal jsem, co to udělá. Nakonec jsem toho nechal. S konečnou platností jsem dospěl k názoru, že tahle práce opravdu není nic pro mě. Byl jsem dost zklamaný. Měl jsem dojem, že můj život už vlastně skončil. Zbývající čas jsem měl strávit tupou dřinou s učebnicemi, které mě nezajímaly. Když se nestane nic neočekávaného, budu tu těch třiatřicet let, co mi zbývají do důchodu, den za dnem vysedávat za stolem, pročítat korektury, počítat řádky a opravovat překlepy. Pak si najdu nějakou ženu, vezmu si ji, budeme mít děti, a jediná moje radost budou prémie dvakrát do roka. Vzpomněl jsem si, co mi před časem říkala Izumi: „Určitě z tebe bude skvělý člověk. Máš v sobě něco nádherného.“ Bylo mi na zvracení. Vidíš, Izumi, spletla ses ve mně. Ale nic si z toho nedělej, to se prostě stává.
Od té chvíle jsem v zaměstnání už jen úplně mechanicky dělal, co mi řekli, a ve zbylém čase jsem si buď četl, nebo poslouchal hudbu. Práce už pro mě neznamenala víc, než nudnou povinnost, volný čas jsem si vyhradil sám pro sebe jako jedinou šanci, jak mít něco ze života. Známí z práce mě nikdy nezlákali, abych s nimi šel pít. Ne, že by se ze mě stal nějaký asociál, co se straní lidí. Prostě jsem jen neměl rád to takzvané pěstování dobrých pracovních vztahů s kolegy v jiné než pracovní době a jinde, než na pracovišti. Své volno jsem si opravdu chtěl užít jen a pouze podle svých představ.
Takovým způsobem mi asi čtyři nebo pět uběhlo let jako voda. Vystřídal jsem za tu dobu několik přítelkyň. S žádnou jsem ale nevydržel moc dlouho. Pokaždé jsme spolu chodili několik měsíců, a pak jsem si řekl, že to není ono. V žádné jsem nenašel, co jsem hledal. S několika z nich jsem se vyspal, ale vůbec nic jsem přitom necítil. Takové tedy bylo další, v pořadí už třetí stadium mého života. Trv…
