39. Popcorn. Lord Jim. zánik
Cestou do parku jsem se stavil v jedné prodejně alkoholu a koupil pivo v plechovkách. Když jsem se zeptal jí, jaké pivo by chtěla, řekla, že jakékoli, na kterém je pěna a chutná jako pivo. V čemž jsme se docela dobře shodli. Nebe bylo jasné a čisté, jako by ho vyrobili právě dnes ráno, a zrovna začínal říjen. Stačilo vážně cokoli, co pění a chutná po pivu.
Mě ale zbývaly ještě spousty peněz a tak jsem nakoupil balík šesti plechovek piva z dovozu. Zlaté plechovky Miller High Life se leskly, jako by je zbarvilo podzimní slunce. I hudba Duke Ellingtona sedla ke krásnému podzimnímu ránu jako ulitá. I když takový Duke Ellington by se snad podobně dokonale hodil i pro silvestry na antarktické základně.
Seděl jsem za volantem a pohvizdoval si spolu s jedinečným sólem pro trombón Lawrence Browna v Do Nothin Till You Hear From Me. A pak si vzal sólo Johnny Hodges v Sophisticated Lady.
Zaparkoval jsem u parku Hibija, pak se tam natáhl na trávník a popíjel pivo. V pondělí po ránu byl park prázdný a tichý jak paluba letadlové lodi, ze které odlétla všechna letadla. Jen hejno holubů chodilo sem tam po trávníku, jako by se tam rozcvičovali před startem.
„Nikde ani mráček,“ řekl jsem já.
„Támhle jeden je,“ poznamenala ona a ukázala kousek nad Hibijskou kulturní síň. Opravdu tam jeden obláček visel. Bylo ho vidět nad větvemi kafrovníků, bílý jako osamělý chomáček vaty.
„To přece není žádný mrak,“ namítl jsem já. „To se prostě nepočítá.“
Zastínila si rukou oči a dlouho ten mrak pozorovala. „To je fakt, to opravdu není žádný mrak.“
Dlouho jsme jen tak mlčeli a pozorovali bílý cár obláčku, pak jsme otevřeli a vypili dvě piva.
„Proč ses vlastně rozvedl?“ zeptala se mě.
„Nikdy mě nechtěla nechat ve vlaku sedět u okna, když jsme někam jeli,“ řekl jsem já.
„To si děláš legraci, ne?“
„To bylo v jednom románě od J. D. Salingera. Četl jsem to na střední.“
„A jak to bylo doopravdy?“
„Jednoduše. Před pěti nebo šesti lety najednou v létě odešla. A nikdy se už nevrátila.“
„A pak už jsi ji nikdy neviděl?“
„Přesně tak,“ řekl jsem já, nalil si plnou pusu piva a pomalu ho pil.
„Ono vlastně nebylo proč.“
„Ono vám to spolu neklapalo?“
„Ale klapalo, a jak,“ odpověděl jsem jí, pohled upřený na plechovku ve své ruce. „Jenže to je úplně jedno. I když spolu dva lidi spí v jedné posteli, nezaručí ti to, že nemůžou oba zavřít oči a najednou být každý sám. Jestli mi rozumíš.“
„No, myslím, že ano.“
„I když lidi obecně nejde moc typizovat, řekl bych, že jejich vize se stejně dají rozdělit do dvou typů. Na vize dokonalosti a na omezené vize. Já jsem nad všechnu pochybnost člověk, co žije ve světě omezených vizí. Nezáleží na tom, nakolik snad jsou ty vize omezené, nebo nakolik odpovídají pravdě. Prostě tu existuje dělicí čára, protože tu nějaká být musí. Jenže to si právě každý neuvědomuje.“
„A i ten, kdo o ní ví, se nejspíš pokouší ji posunout o něco dál, ne?“
„Nejspíš. Jenomže já ne. Na světě není jediný důvod, proč by všichni museli poslouchat hudbu právě ze sterea. Hudbu samotnou nijak neprohloubí, když se ti zleva linou do uší housle a zprava kontrabasy. Co získáš, bude jen zas o něco složitější prostředek, jak udělat dojem.“
„Nejsi ty náhodou tak trochu paličák?“
„To mi přesně říkala i ona.“
„Manželka?“
„Jo,“ kývl jsem. „Když je téma jasné, už toho nějakým uzpůsobováním moc nevylepšíš. Dáš si ještě pivo?“
„Děkuju,“ přikývla.
Zatáhl jsem za kroužek dalšího Millera High Life a pak jí plechovku podal.
„A co si o svém životě myslíš ty sám?“ zeptala se mě. Piva se nedotkla, jen mlčky pozorovala otvor v plechovce.
„Četla jsi Bratry Karamazovy?“ zeptal jsem se jí.
„To víš, že jo. Ale už dávno a jenom jednou.“
„Tak si je určitě přečti znova. V té knize stojí spousta věcí. Ke konci románu řekne Aljoša mladému studentovi Koljovi Krasotkinovi tohle: ‚Poslyšte, Koljo, vy budete jednou v budoucnu moc nešťastný. Celkem však přesto budete životu blahořečit’“
Dopil jsem druhé pivo a nakonec si otevřel i třetí.
„…
