28. Hudební nástroje
Mladý Správce elektrárny nás vede do svého domku. Zkontroluje, jak hoří oheň v kamnech, pak zvedne konvici s vroucí vodou, zanese ji do kuchyně a nalije nám čaj. Jsme už celí prokřehlí zimou, co vládne v Lesích, a horký čaj je přesně to, co jsme potřebovali. Hukot větru pokračuje po celou dobu, co pijeme.
„Tenhle čaj vyrostl v Lesích,“ vysvětluje Správce. „V létě ho vždycky nasuším ve stínu. Pak mám po celou zimu co pít. Je ohromně zdravý a člověk se i zahřeje.“
„Je i moc dobrý,“ chválí dívka.
Čaj voní a má v sobě nevtíravou sladkost.
„Z čehopak jste to uvařil?“ vyptávám se ho.
„Jméno té rostliny vám přesně neřeknu,“ omlouvá se Správce. „Objevil jsem ji v Lese. Hezky voněla a tak jsem z ní zkusil připravit čaj. Je nízká a zelená a v červenci vyhání do květu. Tehdy trhám a suším nejkratší lístky. Její květy moc chutnají zvířatům.“
„Zvířata chodí až sem?“ ptám se překvapeně.
„No jistě, až do začátku podzimu. Jak se přiblíží zima, ze dne na den se najednou vytratí. Když je teplo, chodí sem ve skupinkách po několika a dělají mi společnost. Dělím se totiž s nimi vždycky o jídlo. V zimě je to ale jiná. To se k Lesům nepřiblíží, i když dobře vědí, že bych jim něco k snědku dal. Proto bývám v zimě vždycky sám.“
„Pokud by vám to nevadilo, nepoobědval byste s námi?“ ptá se dívka. „Přinesli jsme nějaké sendviče a ovoce, ale jen pro nás dva je jich nějak moc. Mohli bychom vám nabídnout?“
„To bych vám byl moc vděčný,“ říká Správce. „Už si ani nepamatuju, kdy mi takhle někdo naposledy nabízel jídlo. Já mám uchystaný vývar s lesními houbami. Nedáte si?“
„Rádi,“ ujišťuju ho.
Ve třech sníme dívčiny sendviče, správcovu houbovou směs, a po jídle přikusujeme k čaji ovoce. Během jídla skoro nepromluvíme. Za takového mlčení se do pokoje vplíží jako průzračná voda hukot větru a ticho mezi námi dočista pohltí. Když se do hučení vmísí ještě zvuky vidliček a nožů ťukajících o talíře, zní to všechno najednou jako z nějakého jiného světa.
„Vycházíte někdy z Lesů?“ vyptávám se Správce.
„Nikdy,“ vrtí Správce klidně hlavou. „Protože je to tak dáno. Musím být pořád tady a starat se o elektrárnu. Jednou možná přijde někdo, kdo mě v té práci vystřídá. Kdy to bude, nevím, ale jestli se to stane, budu i já moci opustit Lesy a vrátit se do Města. Do té doby ovšem musím zůstat tady. Nesmím z Lesů vyjít ani na krok. Musím tu čekat na vítr, co vane jednou za tři dny.“
Přikyvuju a dopíjím zbytek čaje. Od doby, co se začal hukot ozývat, ještě tolik času neuběhlo. Ty zvuky trvají tak nejvýš dvě hodiny, nebo dvě a půl. Jak je tak stále poslouchám, mám dojem, že mě celého silou strhávají k sobě. Dokážu si představit, jak smutno asi musí být člověku, co je tu na kraji Lesů v prázdnotou zející elektrárně samojediný poslouchá.
„Mimochodem, vy tu asi nebudete jen kvůli návštěvě elektrárny, viďte?“ vyptává se mladý Správce. „Jak už jsem řekl, sem totiž lidi z Města skoro nechodí.“
„Přišli jsme se sem poohlédnout po hudebních nástrojích,“ odpovídám mu. „Řekli mi, že když se vás na ně zeptám, budete už vědět, kde je najít.“
Několikrát přikývne a pak se zadívá na nože a vidličky, navršené na talířích.
„Nějaké hudební nástroje by tu opravdu byly. Jsou už staré a nevím, jestli ještě budou k použití, ale jestli se vám nějaký bude hodit, beze všeho si ho vemte. Já stejně na žádný hrát nedovedu. Jen si je tu přerovnávám a prohlížím. Chcete se podívat?“
„Kdybyste byl tak hodný,“ kývnu.
Odtáhne židli a vstane, já udělám to samé. „Tak prosím pojďte za mnou. Mám je vystavené v ložnici,“ zve mě.
„Já zůstanu tady, sklidím nádobí a uvařím třeba kávu,“ říká dívka.
Správce otevře dveře do ložnice, rozsvítí světlo a zavede mě dál. „Tady jsou,“ pokyne mi.
U zdi ložnice jsou nástrojů seřazené nejrůznější druhy. Všechny jsou tak staré, že vypadají jako z vetešnictví, a většina jich je strunných. Mandolína, kytara, cello, nějaká menší harfa. Struny jsou povětšinou rudé rzí, zpřetrhané, nebo úplně chybí. V tomhle Městě nejspíš nejde sehnat náhrad…
