36
Když se Hošino vrátil do rjokanu, pan Nakata přesně podle očekávání ještě pořád spal. Sáček s koláčky a pomerančovým džusem u jeho hlavy zůstal úplně netknutý. Pan Nakata sám se během svého vyspávání evidentně také ani nehnul. Vypadalo to, že se za celou dobu jedinkrát neprobudil. Hošino odhadl čas. Jestli pan Nakata usnul včera ve dvě odpoledne, je teď už v limbu třicet hodin v kuse. Když už jsme tak u toho, copak to máme dneska vlastně za den? V poslední době mu dny začaly splývat dohromady. Vyndal ze své kabely notýsek, aby se přesvědčil. Takže, z Kóbe do Tokušimy jsme přijeli autobusem v sobotu a pak pan Nakata spal jako dřevo až do pondělka. V pondělí jsme dorazili do Takamacu, ve čtvrtek se konal ten virvál s kamenem a bouřkou a odpoledne pan Nakata usnul. Zatím spal jednu noc… to znamená, že dneska máme pátek. Teda, jeden by skoro řekl, že si děda vyjel na Šikoku vyspávat.
Stejně jako předchozího večera se Hošino nejprve vykoupal, chvíli se díval na televizi a pak zalezl do futonu. Pan Nakata vedle něj pořád stejně spokojeně oddychoval. Dobře, ať se teda děje, co chce, řekl si Hošino. Když si pan Nakata chce pospat, on mu bránit nebude. Jaképak s tím strachy. A usnul. Bylo půl jedenácté večer.
Když mu v pět hodin ráno začal v kabele vyzvánět mobil, Hošino se okamžitě probudil a vylovil jej. Pan Nakata dál spal jako dřevo.
„Haló?“
„Hošino, haló!“ ozvalo se z telefonu.
„Plukovník Sanders?“ polkl Hošino.
„Přesně ten. Jakpak se daří, kamaráde?“
„No copak vo to…“ pustil se Hošino do konverzace. „Ale dědo, hele, vodkud vlastně znáte moje číslo? Já vám ho teda na tuty neříkal. Mimoto jsem svůj mobil měl až doteď vypnutej. Jako aby mě nemohli prudit z práce. Takže, otázka zní, jak to, že jste se mi sem vůbec dovolal? To je teda vážně divný, heleďte. Fakt to nechápu.“
„Ale ale, Hošino, jako bych ti to už neříkal. Nejsem bůh, ani buddha, ani člověk. Já jsem něco onačejšího, abys věděl. Já jsem, chlapče milý, abstraktní koncept, rozumíš? Takovou maličkost jako prozvonit tvůj mobil, to zvládnu, kamaráde, levou zadní před snídaní, chápeš? A je mi docela jedno, jestli bude zapnutý, nebo vypnutý. Takže se netvař tak překvapeně. Mohl jsem se obtěžovat přijít osobně, uznávám, ale dovedu si představit, jak by tě mohlo vzít, kdyby ses vzbudil a uviděl mě zčistajasna dřepět u svého polštáře.“
„Jo, dědo, to jste na to teda káp.“
„Takže ti radši volám na mobil, kamaráde. Vidíš, jak jsem vychovaný?“
„To teda každopádně,“ utrousil Hošino. „Takže, dědo, co teď s tím našim slavným šutrem? S panem Nakatou jsme ho jakž takž zvládli obrátit a otevřít vchod. Byla pekelná buřina a ten kámen byl kurevsky těžkej. Jo vlastně, vždyť já vám zatím ani neřek, kdo je pan Nakata, co? Pan Nakata je jeden chlápek, co s ním teď cestuju a…“
„Já vím, kdo je pan Nakata,“ pravil plukovník Sanders. „Nemusíš se obtěžovat s vysvětlováním.“
„Aha?“ udělal Hošino do telefonu. „No neva. Jenom si vás teda dovoluju upozornit, že pan Nakata nejspíš momentálně usnul zimním spánkem, či co. Kámen má pořád u sebe. Teď je, řek bych, ta pravá chvíle, abysme ho zanesli nazpátek do svatyně. Von by na nás jinak fakt moh přijít ňákej ten boží hněv.“
„To tedy svět neviděl, jak jsi umíněný. Opakuju ti znovu: žádné boží hněvy nejsou,“ zlobil se plukovník Sanders. „Kámen si teď nějakou dobu necháš u sebe, rozumíš? Vy jste ho otevřeli. Co je jednou otevřené, to se taky musí znovu zavřít. Nazpátek ho vrátíme, až bude zavřený. Teď ještě nepřišel správný čas. Rozumíme si? OK?“
„OK,“ zopakoval Hošino. „Co je votevřený, to pěkně zavřem a kámen nazpátek vrátíme tak, jak jsme si ho vypůjčili. Dle rozkazu, pane plukovníku. Hurá do akce. Vodteďka už o ničem nepřemejšlím. Udělám, co chcete, i když tomu nerozumím. Včera večer jsem totiž pochopil jednu věc. Řešit jako smrtelně vážný, co vlastně neni tak vážný, je vážně ztráta času.“
„Moudrá teorie hochu. Nedovedné úvahy – spousta prázdné námahy, jak se říká, že.“
„To je dobrý.“
„Nejen to. Ono to má i hlubší smysl, víš?“
„…
