Kapitola 7 (Ušikawa)Už si pro tebe jdu
Ušikawa musel své shromažďování informací o staré paní z Azabu na čas přerušit. Pochopil, že ostraha, kterou se obklopila, je příliš důkladná, a že ať na to zkusí jít, z jakého chce směru, narazí dřív nebo později na vysokou zeď. Byl by si rád ještě trochu posvítil na ten azylový dům, bylo však příliš nebezpečné, aby se ještě dál potloukal v jeho okolí. Jednak tam měli nainstalované ty bezpečnostní kamery, jednak byl Ušikawův zjev už sám o sobě dost nápadný. Jakmile by jednou vzbudil podezření, už by se mu pak pracovalo jen hodně obtížně. Bude nejlepší nechat na chvíli Vrbovou vilu Vrbovou vilou a pokusit se najít nějakou jinou cestu.
Jedinou jinou cestou, na kterou dokázal přijít, byl nápad, aby ještě jednou zkusil proklepnout Aomame. Zatím o ní věděl to, co mu na vyžádání zjistila detektivní firma, s kterou byl v kontaktu, a co zjistil, když si ještě sám ledacos obešel a na všelicos se přeptal. Vytvořil si o Aomame podrobnou složku, prověřil tu holku ze všech stran a dospěl k závěru, že je neškodná. Coby trenérka ve sportovním klubu je opravdu hodně schopná i velmi uznávaná. V dětství sice patřila do Společenství svědků, jenže odtamtud ještě coby náctiletá vystoupila a přerušila s tou náboženskou společností všechny kontakty. S téměř nejlepším možným prospěchem absolvovala tělovýchovnou univerzitu, začala pracovat v jedné z klíčových potravinářských firem, co prodávala sportovní nápoje, a byla tam aktivní i jako ústřední hráčka softbalového klubu. Její kolegové uváděli, že vynikala jak v softbalu, tak v zaměstnání. Do všeho šla s nadšením a rychle jí to myslelo. Všichni ji chválili. Jen toho zrovna moc nenamluvila a nebyla příliš společenská.
Před pár lety pak najednou softbalu nechala, odešla z firmy a začala pracovat jako instruktorka v elitním sportovním klubu na Hiroo. Plat jí tím vzrostl asi tak na trojnásobek. Svobodná, žije sama. Přítele v tuto chvíli nejspíš nemá. Každopádně už od pohledu žádné podezřelé zázemí ani žádné nejasné okolnosti. Ušikawa se zamračil, hluboce si vzdychl a celou svou znovu pročtenou složku odhodil na stůl. Něco mi muselo uniknout. Jinak to není možné. Něco velice důležitého.
Ze stolní zásuvky vytáhl adresář a vytočil jisté telefonní číslo. Číslo, na které vždycky volal, když zrovna vyvstala nutnost získat informace způsobem, který se neslučoval se zákonem. Na druhém konci drátu seděl člověk pohybující se v ještě větším polosvětě než Ušikawa sám. Za peníze vám dokázal opatřit téměř jakoukoli informaci. Samozřejmě, že čím důkladnější ostrahu při tom bylo třeba překonávat, tím víc stoupala i taxa.
Ušikawa teď požadoval dvě informace. Za prvé osobní údaje Aomaminých rodičů, stále stejně horlivých členů Společenství svědků. Ušikawa byl přesvědčený, že Společenství údaje o svých věřících musí evidovat centrálně pro celý stát. Po Japonsku se jejich stoupenců pohybuje velké množství, a mezi jejich ústředím a místními pobočkami navíc panuje čilý koloběh lidí i materiálu. Pokud nejsou veškeré informace k dispozici centrálně, nemůže systém fungovat hladce. Ústředí Společenství se nacházelo na předměstí Odawary. Ohromný pozemek s výstavnými budovami, samostatný tiskařský závod na výrobu propagačních brožur, shromažďovací síň a ubytovna pro věřící, co se sem sjíždějí z celého Japonska. Není pochyb o tom, že veškeré informace budou sbírány a přísně evidovány právě zde.
Za druhé měl zájem o provozní záznamy sportovního klubu, v němž Aomame pracovala. Co tam přesně prováděla za práci, kdy a komu poskytovala soukromé hodiny. Tahle informace zřejmě nebude tak přísně střežená jako ta ze Společenství svědků. Ani ji ovšem nejde získat tak snadno, že by jeden přišel a řekl: „Promiňte, neukázali byste mi pracovní záznamy paní Aomame?“
Ušikawa zanechal na záznamníku své jméno a telefonní číslo. Za půl hodiny zazvonil telefon.
„Pan Ušikawa?“ ozval se chraplavý hlas.
Ušikawa hlasu sdělil podrobnosti stran požadovaných informací. S jeho nositelem se nikdy osobně n…
