ČÁST DRUHÁ
Mezitím, o kousek dál…
26
KROK DO TEMNOTY
30. října 1980
Craigh na Dun
Košili Williama Buccleigha zdobila mezi lopatkami skvrna od potu. Den byl chladný, ale cesta na vrchol Craigh na Dun byla strmá – a při myšlence na to, co ho na vrcholu čeká, by se zpotil každý.
„Nemusel jsi chodit,“ řekl Buccleighovým zádům Roger.
„Polib si,“ odpověděl stručně jeho praprapraprapradědeček. Buck však byl roztěkaný. Veškerá jeho pozornost, stejně jako ta Rogerova, se soustředila na vzdálený hřeben kopce.
Roger slyšel kameny až odsud. Tiché mrzuté bzučení, jako by tam byl úl plný nepřátelských včel. Cítil, jak se ten zvuk hýbe a zalézá mu pod kůži. Prudce se poškrábal na lokti, jako by ten pocit mohl vyhnat.
„Máš kameny, viď?“ Buck se zarazil a jednou rukou se přidržel mladé břízky, zatímco se ohlížel přes rameno.
„Mám,“ řekl stručně Roger. „Chceš ty svoje hned?“
Buck zavrtěl hlavou a hřbetem volné ruky si z čela odhrnul rozcuchané světlé vlasy. „Času dost,“ řekl a znovu začal stoupat.
Roger věděl, že tam diamanty jsou – a věděl, že Buck to ví také –, ale přesto si zastrčil ruku do kapsy saka. Dva hrubé kusy kovu o sebe zacinkaly, poloviny staré brože, kterou Brianna rozdělila nůžkami na kuře. Po každé polovině byly roztroušené drobné diamanty, stěží víc než úlomky. Modlil se k Bohu, aby to stačilo. Pokud ne…
Den byl jen chladný, ale jím projelo zachvění, které sahalo až do kostí. Dělal to už dvakrát – třikrát, pokud počítal i první pokus, ten, který ho téměř zabil. Pokaždé to bylo horší. Naposledy si cestou zpět na Ocracoke myslel, že to nezvládne. Jeho mysl a tělo se rvaly na kousíčky, tam na místě, které nebylo ani místem, ani cestou. Jen díky tomu, že v náručí cítil Jema, se držel, jen díky tomu prošel. A nyní to byla jen potřeba najít Jema, co ho mohlo přimět udělat to znovu.
Tunel vodní elektrárny
pod přehradou Loch Errochty
Musel se blížit ke konci tunelu. Jem to poznal podle toho, jak se mu vítr opíral do tváře. Neviděl nic kromě červeného světélka na palubní desce servisního vlaku – říká se tomu palubní deska, když je ve vlaku? pomyslel si. Nechtěl zastavovat, protože to by znamenalo, že bude muset vylézt ven, do tmy. Ale vlaku docházely koleje, takže mu nic jiného nezbývalo.
Mírně zatáhl za páku, kvůli které vlak jel, a ten zpomalil. Víc. Ještě víc a páka zapadla do určité pozice a vlak zastavil s drobným cuknutím, při kterém se Jem zapotácel a chytil se okraje kabiny.
Motor elektrického vlaku nedělal velký hluk, ale když se pohyboval, kola rachotila po kolejích a vlak skřípěl a bouchal. Když zastavil, ustal i zvuk. Bylo téměř naprosté ticho.
„Hej!“ řekl nahlas, protože nechtěl naslouchat tlukotu vlastního srdce. Jeho hlas zazněl ozvěnou a on polekaně vzhlédl. Máma říkala, že je ten tunel vážně vysoký, víc než třicet stop, ale Jem na to zapomněl. Myšlenka, že se nad ním vznáší taková spousta volného prostoru, který nevidí, ho soužila. Polkl a vystoupil z malé lokomotivy, přičemž se jednou rukou držel její konstrukce.
„Hej!“ křikl k neviditelnému stropu. „Jsou tam nahoře nějací netopýři?“
Ticho. Tak trochu doufal, že tam jsou netopýři. Nebál se jich – ve starém brochu netopýři byli a on rád sedával a díval se, jak za letních večerů vylétávají na lov. Ale byl sám. Až na tu tmu.
Ruce se mu potily. Pustil se kovové konstrukce a otřel si obě ruce o džíny. Teď slyšel i vlastní dech.
„Sakra,“ zašeptal si pod vousy. Ulevilo se mu, a tak to řekl ještě jednou. Možná by se měl raději modlit, ale na to se necítil, ještě ne.
Jsou tam dveře, říkala máma. Na konci tunelu. Vedou do servisní místnosti, kde jde z přehrady zvednout velké turbíny, když je potřeba je opravit. Budou dveře zamčené?
Náhle si uvědomil, že odstoupil od vlaku a netuší, jestli stojí čelem ke konci tunelu, nebo naopak ke směru, z nějž přijel. V panice se potácel sem a tam, s rukama nataženýma, a hledal vlak. Zakopl o část kolejí, spadl a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Chviličku tam ležel a opakoval „sakra-sakra-sak…
