6
Pan a paní Barlowovi kolem nás neustále poletovali, když jsme se s Brucem pustili do prohlídky domu jejich syna. Sledovali nás všude, kam jsme se hnuli, a pozorovali nás. Jakmile jsem si něco chtěl prohlédnout, hned mi to zase brali z ruky a dávali zpátky na místo.
Policejní forenzní tým dům již důkladně prošel a na každé hladké ploše zanechal jemný stříbřitý poprašek při hledání otisků prstů nepochybně v naději, že některé z nich budou patřit Stevu Mitchellovi. V příslušnou chvíli se při předběžném slyšení dozvíme, zda uspěli.
Podle televizních zpráv byl Scot, tedy vlastně Hamish, nalezen na podlaze kuchyně v kaluži krve s vidlemi zabodnutými do hrudi. Jestli tam skutečně byla kaluž krve, musel ji mezitím někdo odstranit. Na podlahu i na dvířka skříní nalepili policisté řadu malých žlutých lístečků s čísly. Ze zkušenosti jsem věděl, že označují místa, kde se našly stopy krve. Na rozdíl od starých příběhů o vraždách v americké televizi tu nebyl žádný bílý obrys, jenž by na podlaze označoval, v jaké poloze se našlo tělo.
Na kuchyňském stole ležel lícem dolů rozbitý rámeček na fotografii. Sklo ošklivě popraskalo, ale stříbrný okraj je stále ještě držel jakž takž pohromadě. V rámečku však žádná fotografie nebyla a zadní strana byla odchlípnutá. Tak jako všechno ostatní, i tento předmět byl zasypaný lepivým práškem.
„To by mě zajímalo, co v tom bylo,“ ukázal jsem rámeček Bruceovi.
„Obrázek naší Millie,“ řekla ode dveří paní Barlowová.
„Máte jej?“ zeptal jsem se.
„Ne, musel ho vzít on.“
Důraz, který položila na zájmeno ‚on‘, nenechával nikoho na pochybách, že má na mysli Steva Mitchella. Proč by ale fotografii bral? Rád bych věděl, zda policie fotografii našla v Mitchellově domě. Ani ten nejhloupější z vrahů by si takový důkaz z místa činu domů neodnesl, i když jsem věděl, že se našli i tací, co si nějaký předmět ponechali jako suvenýr či trofej.
„Byla to portrétní fotografie?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla mi. „Šlo o snímek z práce na koňské klinice. Byla na něm s koněm. Ta fotka patřila jí, ale Hamish ji pak, když…“ nedokázala pokračovat. Oči se jí zalily slzami.
„Je mi to moc líto, paní Barlowová.“ Až příliš dobře znám zoufalství, jaké smutek dokáže vyvolat.
„Děkuji.“ Otřela si tvář bílým kapesníkem, který zručně vytáhla z rukávu svých šatů. Říkal jsem si, že za své děti jistě prolila již mnoho slzí.
„Muselo ale jít o dost ceněnou fotografii, když byla ve stříbrném rámečku,“ prohodil jsem. „Nevzpomínáte si, s jakým koněm na ní Millie byla?“ pohlédl jsem na paní Barlowovou.
„Já nevím,“ přiznala. „Když se přestěhovali do Anglie, ztratili jsme s nimi oběma kontakt.“ Říkala to, jako kdyby Anglie ležela na jiné polokouli než Glasgow. „Vzpomínám si ale, že jsem ten obrázek viděla v jejím pokoji, když zemřela. Hamish si ho chtěl nechat. Aby na ni měl vzpomínku.“
„Kde bydlela?“ zeptal jsem se.
„Co? Jako když nebyla s tím chlapem?“ rozzlobila se najednou. Brzy se však vzpamatovala. „Bydlela v areálu koňské kliniky. Dělila se o byt s nějakou další veterinářkou.“
„Víte, která to byla?“
„Je mi líto, nemohu si vzpomenout na její jméno,“ odpověděla.
„Ale jste si jistá, že to byla žena?“
„Ach, myslím, že ano. Já jsem si aspoň vždycky myslela, že je to žena. Přece by se nedělila o byt s mužem! Ne moje Millie!“ Jenže její Millie se dělila o postel se Stevem Mitchellem.
Detektiv konstábl Hillier poslouchal, co si s Barlowovými povídáme, ale tvářil se nezúčastněně a nedával najevo žádný zájem. Byl příliš zaměstnaný koukáním na hodinky.
„Viděli jste všechno, co jste chtěli?“ připomenul se nám. „Musím už jet a potřebuju to tu zamknout.“
Bruce zaměstnal pozornost Barlowových v hale, zatímco já jsem rychle nakoukl do ložnic a koupelen v horním patře. Nenašel jsem nic neobvyklého a neočekávaného. Žádné stopy prozrazující trvalou ženskou přítomnost, jako tampony ve skříňce na léky či jiné ženské drobnosti v koupelně. Vcelku tu nebylo nic k vidění. Hamish Barlow si potrpěl na pořádek, měl skříň elegantního značkového …
