V.
Když vešla, ležel oblečený na posteli, s rukama založenýma za hlavou. Tvářil se, že hledí do stropu. Díval se ale na ni.
Yennefer za sebou pomalu zavřela dveře. Byla krásná.
Jak je krásná, pomyslel si. Všechno na ní je krásné. A strašné. Ty její barvy, ten kontrast černé a bílé. Krása a hrůza. Její přirozeně havraní vlasy. Výrazné lícní kosti s rýhou, kterou úsměv - uzná-li za vhodné usmát se - vytvoří u úst, tak úžasně tenkých a světlých pod rtěnkou. Její obočí, tak krásně nepravidelné, když si smyje barvu, jíž si je ve dne zdůrazňuje. Její nos, tak božsky dlouhý. Její drobné ruce, tak krásně nervózní, neklidné a obratné. Postava, útlá a štíhlá, podtržená těsně utáhnutým páskem. Štíhlé nohy, tvořící při chůzi na sukni tak nádherně oblé tvary. Krása.
Beze slova usedla ke stolu a podepřela si rukama bradu. "Tak dobře, začněme," řekla. "To dlouhé, dramatické mlčení je na mě příliš banální. Vyřiďme to. Vstávej z té postele a nekoukej uraženě do stropu. Je to všechno dost pitomé a nemá cenu to ještě víc zhoršovat. Říkám ti, vstávej!"
Poslušně vstal, neprodlužoval to, posadil se na obrácenou židli proti ní. Nevyhýbala se jeho zraku. Mohl to čekat.
"Jak jsem už říkala, musíme to vyřídit. A to co nejrychleji. Abys nebyl na rozpacích, odpovím ti na všechny otázky, nemusíš je ani vyslovit. Ano, je pravda, že když jsem s tebou jela do Aedd Gynvaelu, jela jsem za Istreddem a věděla jsem, že když s ním budu, tak s ním půjdu i do postele. Nemyslela jsem si, že se to prozradí, že se budete jeden před druhým kasat. Dobře vím, jak se teď cítíš a moc mě to mrzí. Necítím se ale nijak provinile."
Mlčel. Yennefer potřásla hlavou a černé vlasy jí padly na ramena jako vodopád.
"Řekni něco, Geralte!" "
"On..." odkašlal si. "On ti říká Yenna."
"Ano." Nespustila z něj oči. "A já mu říkám Val. To je jeho jméno. Istredd je příjmení. Znám ho už léta, Geralte. Je mi velice blízký. Nedívej se na mě tak. Ty jsi mi taky blízký, v tom je celá ta potíž."
"Uvažuješ o tom, že bys přijala jeho návrh?"
"Abys věděl, tak ano. Říkala jsem ti, že se známe léta. Už... mnoho let. Máme společné zájmy, cíle, ambice. Rozumíme si beze slov. Může mi být oporou - a kdo ví, třeba přijde den, kdy oporu potřebovat budu. A navíc... On... On mě miluje. Věřím mu."
"Nebudu ti překážet, Yen."
Zvedla hlavu a její fialové oči se ohnivě zaleskly. "Překážet? Copak nic nechápeš, pitomče? Kdybys mi překážel, kdybys mi stál v cestě, zbavila bych se tě dřív než bys stačil mrknout. Teleportovala bych tě na konec mysu Bremervoord nebo bych tě vzdušným vírem odeslala do země Hann. Při troše námahy bych tě zaklela do kusu křemene a postavila si tě na zahrádku k pivoňkám. Mohla bych ti taky tak vyprat mozek, že bys dokonale zapomněl kdo jsem a jak se jmenuji. A to všechno pod podmínkou, že by se mi chtělo. Protože bych taky mohla jen jednoduše říct: ,Bylo to hezké, sbohem.' Mohla bych taky potichu zmizet, jak jsi to udělal kdysi ty, když ses ztratil z mého domu ve Vengerbergu."
"Nekřič, Yennefer, nebuď agresivní. A nevytahuj už tu vengerberskou historku, řekli jsme si, že o tom už nikdy nebudeme mluvit. Nezlobím se na tebe, Yen, nic ti přece nevyčítám. Vím, že na tebe nejde brát obyčejný metr. A to, že mi to je líto... To, že mě zabíjí vědomí, že tě ztrácím... To je jen buněčná paměť. Atavistické zbytky citů emocí pozbaveného mutanta..."
"Tyhle řeči nesnáším!" vybuchla. "Nesnáším to slovo! Víckrát už je přede mnou nesmíš vyslovit! Nikdy!"
"Copak to může něco změnit? Jsem přece mutant."
"Není žádné něco. Prostě přede mnou to slovo už nikdy neříkej."
Černá poštolka, sedící na paroží, mávla křídly a zaskřípala drápy. Geralt pohlédl na ptáka, na jeho žluté, nehybné oko. Yennefer si opět podepřela bradu.
"Yen?"
"Copak, Geralte?"
"Slíbila's mi odpovědět na moje otázky. Na otázky, které ani nemusím vyslovit. Zbyla jedna, nejdůležitější. Ta, kterou jsem ti nikdy nepoložil. Kterou jsem se bál vyslovit. Odpověz mi na ni."
"To nedokážu, Geralte," odpověděla neoblomně.
"Nev…
