To, že jsem prošel výbuchem nastraženého granátu, Bratry trochu překvapilo. To, jak zemřeli rychle, překvapilo jen dva. Nebo to možná ani nestihli. Toho posledního budu potřebovat.
Ve studiu už nebyl kouř, ale přestože klimatizace divoce hučela, bylo doslova prosáklé puchem uškvařeného masa a acetonu.
„Jste v pořádku?“ klekl jsem si vedle Helen, která objímala plačící Magde.
„Pane Peytli, díky Bohu!“ Helen na okamžíček povolily nervy a vytryskly jí slzy. Rychle se opanovala: „Snad ano; ano jsme v pořádku, určitě.“ Sestra se snažila nedívat na černou věc uprostřed vypáleného kruhu na podlaze. Někdo v servisním velínu musel odpojit hasicí systém - jedna z trysek byla přímo ve středu očouzeného fleku na stropě.
Protože jsem přestal dávat pozor na posledního Bratra, vytrhl z rukávu pistoli a střelil mě do hlavy. Ještě než se odražená kulka zasekla do zdi, sesypali se na něj McCrackenovi muži a studio naplnilo praskání kostí.
„Ne, musí žít, potřebuju ho,“ řekl jsem docela tiše. Muži se přesto rozlétli, jako bych do nich práskl karabáčem. Můj modulovaný hlas získal nový rozměr; rozměr zla, řekl bych, být trochu patetičtější. Po oné bytosti, kterou jsem byl ještě dnes ráno - ať byla co byla -, už nezbývalo ani stopy. Zase jsem jen a jen Patejl - pouze její schopnosti mi zůstaly.
Vložil jsem na umírajícího Bratra ruku - když se zblázní, bude mi stačit i šílený. Informace, kde se ukrývají Otcové, vytáhnu i z poškozeného mozku. Před konečným účtováním ale musím udělat ještě něco.
Musím to udělat hned.
„Režie? Je druhé studio v pořádku?“ zvedl jsem hlas.
„Ano, pane,“ ozvalo se roztřesené zapraskání reproduktoru.
„Za pět minut vysílám.“
* * * * *
Dnes na programového vedoucího nikdo samopalem mířit nemusel. On se na televizi díval, a těžko se odporuje někomu, kdo porazil Armádu. I když, párkrát jsem se jeho směrem musel zamračit, aby mne neprostřihl reklamou - nabídky, které se hrnuly všemi linkami, byly nejlukrativnějšími nabídkami všech dob - byť i za jedno jediné textové okénko byly nabízeny sedmimístné sumy.
Od okamžiku mého vstupu do studia šlo všechno přímým přenosem, který měl vůbec nejvyšší sledovanost všech televizních pořadů všech dob. Dva mediální rekordy v jediném okamžiku - alespoň mám zaručenou náležitou pozornost.
To, co národům potřebuju říct, je totiž důležité: Už vím, co jsem, už vím, kdo jsem. Žádný Krvavý Patejl z klanu Pilotů, žádný alchymistický Velký Mistr, žádný svatý Peytl, nic takového. A potřebuju to lidstvu říct hned.
* * * * *
Můj proslov nebyl dlouhý. Jen jsem vnímal, že tentokrát si lidé bratrské sutany neschovávají do skříní, ale že je ještě během přenosu začali párat a pálit.
„... a proto na věčné časy pamatujte!“ postavil jsem se: „Bůh je berla pro malověrné!“
Opřel jsem modře zářící ruce o stůl:
„Já jsem bůh.“
* * * * *
Večer jsem seděl v konferenční místnosti a byl jsem tam sám. Seděl jsem v ředitelském křesle otočeném k oknu, nohy položené na silovém poli, a z výšky dvacátého patra pozoroval, jak nad Londýnem pádí mraky a jak se stmívá. Všichni, i přátelé, se mi vyhýbají. To kvůli mé poslední akci.
Ta začala čtvrt hodiny po projevu, potom, co jsem z teroristy vyždímal, kde se ukrývají Otcové.
* * * * *
Vzal jsem s sebou jen Hassila a dva kameramany WTV. Vzal bych jich víc, ale jen oni dva neobědvali ani nesvačili.
Terorista věděl o jedné základně, ale nakonec se ukázalo, že Otcové mají tři. Dvě byly mobilní - ve velkých atomových ponorkách, ta poslední, hlavní, v umělé jeskyni pod skalním masivem Trollefjell v Norsku. Terorista věděl o ponorce jménem Zářící, takže jsme postupovali po krocích:
Nejdřív jsem potopil jednu, pak druhou.
* * * * *
V ponorkách jsme natočili překvapené výrazy, kde jsme se tam tak najednou vzali, a vzápětí tonoucí těla vířící černou vodou. Není nad exteriéry.
Kameramané se v bublině silového pole hluboko pod hladinou necítili příliš dobře - obzvlášť, když museli brát, jak se rozervané trupy obrovských lodí zvoln…
