Chodba byla ze začátku trochu zasypaná, dál už ne. Ne že bych nějak moc chtěl někomu pomáhat, ale měl bych se dozvědět, co se stalo se světem, a někde začít musím.
Pod podrážkami mi tiše skřípaly uvolněné dlaždice a sklo z rozbitých zářivek; po pár desítkách metrů se chodba zalomila dolů. Sestupoval jsem po dřevěném schodišti, které po tom zmaru venku vypadalo až nepřiměřeně normálně a uklizeně a snažil se vydávat co nejmenší hluk. Prkna pod mou vahou ale praštěla, a ani řemdih není nejvhodnější zbraň na tichý postup - nevyhnul jsem se několikerému slabému zařinčení. Volání o pomoc sílilo.
* * * * *
Chodba pod schody byla široká a na zdech visely dětské kresby.
Přestože v ní byla podstatně větší tma než nahoře, viděl jsem dobře.
Volání o pomoc opět zesílilo a ozývaly se do něj takové divné zvuky.
Nejdřív jsem myslel, že je to vrzání, jak si sedá poničená budova. Ale bylo to příliš pravidelné: spíš někdo něco páčil.
Došel jsem k ohybu chodby a opatrně vystrčil hlavu.
* * * * *
Zřejmě kvůli cinkání řemdihu už na mne čekali. Díval jsem s do očí... zařval jsem ... díval jsem se do očí obrovského Protivníka.
* * * * *
Tisíci souboji vypracovaný instinkt mne vymrštil jako pružinu. Řemdih už svištěl. Ještě než zubatá koule poslala Protivníkův mozek na poslední výlet, něco ve mně si uvědomilo jednu zásadní věc: Ty oči nebyly jasné a tmavé, byly zakalené a bílé jako oči Protivníků před Oponou.
* * * * *
Mrtvé tělo vytočilo piruetu, narazilo na zeď a skácelo se. Asi dvacítka Protivníků dosud stojících bez hnutí se obrátila; všichni se pohybovali pružinovitě a všichni měli kalné oči a bílošedou kůži.
Dva se neobrátili - dál se snažili vypáčit oplechované dveře na konci chodby - bylo na nich napsáno KRYT. Protivníci nepoužívali páčidla, ale své čyřprsté ruce. Zpoza dveří se ozývalo to volání o pomoc.
* * * * *
I kdybych chtěl, nemohl bych jinak. Instinkty jsou silnější než rozum.
„Pilóóót!“ zaječel jsem.
Protivníci sice neuhýbali, ale to neznamená, že nevytasili své oblíbené špičaté sekáčky. A přestože pružinovitě, sekali fest.
Prásk! Další mozek mezi námi. Loktem jsem odrazil pětikloubou ruku s ostřím. Švih! Koule vysekla zubatý otvor do dalšího obličeje. Ruka, kterou jsem zastavil ten sek, mne brněla až k rameni a nemohl jsem ji zvednout - tváří v tvář Protivníkům mé instinkty předpokládají, že mám bitevní kombinézu. Švih! Odrazil jsem další sek tentokrát jsem ho zachytil řetězem řemdihu. Stihl jsem to tak tak, mé instinkty také počítaly s bojovou rychlostí. Protivníci totiž mají docela sílu, zjišťuju. Švih! Na druhou stranu, protože neuhýbali, s řemdihem mi to celkem šlo. Vytrhl jsem kácející se mrtvole sekáček a přehodil si ho rukojetí do dlaně právě včas, abych na odražení dalšího útoku nemusel použít loket. Zbraně se srazily, vylétly jiskry a zavoněl hořící kov.
Kontra řemdihem a mozek mi cákl do obličeje. Na okamžik jsem byl oslepen, tak mne další sek zasáhl do hlavy.
* * * * *
Sklouzl, a čepel zbraně se mi zlomila o řetězy na rameni. Na zkoumání, jestli mi zůstalo ucho, bude čas jindy. Vyrazil jsem sekáčkem před sebe a zakroutil. Mlasklo to, a vytrhl jsem ho i s Protivníkovými střevy.
Byla strašně studená.
Prásk!
Další rána do téhož ramene mne srazila na kolena. Mlask. Střev přibylo. Švih řemdihem odspodu, a protivnické zuby se zasekaly do stropu jako dávka z kulometu. Na nohy, couvnout a mrštit sekáčkem obaleným vnitřnostmi po nejbližší hlavě. Hlava předvedla výkvět protivnické mysli, dá-li se to tak říci. Trhl jsem za střeva a sekáček mi skočil zpátky do ruky. Klika. A znovu řemdih. A sekáček. Křupání a svištění.
Konečně jsem se dostal do rytmu.
Pružinovitě útočící Protivníci se káceli jako tatrgelové stvoly.
* * * * *
Pak přede mnou byli už jen ti dva, co se pokoušeli vypáčit dveře. Než se stačili narovnat, už to ani nemuseli zkoušet.
Zastavil jsem se, řemdih opsal jedno kolo naprázdno, a dvakrát jsem se zhluboka nadechl. To abych setrvačností nezab…
