Od piktogramů k dnešnímu písmu – stručná prehistorie psaní

Pergamen

Název dostal podle řeckého antického města Pergamon na území starověké Mýssie (dnešní Bergama v Turecku). Jeho výroba tam byla dovedena k dokonalosti kolem roku 190 př. n. l. Tehdejší král potřeboval vhodný materiál, na nějž by se dalo psát, protože chtěl vybudovat knihovnu, která by byla důstojným konkurentem proslulé knihovně v Alexandrii. Pergamen je vyčiněná oslí, kozí nebo ovčí kůže, hladce obroušená, nakřídovaná a hlazená. Jako psací látka se používal na Blízkém východě zejména v Persii v šestém až pátém století př. n. l. Odtud se rozšířil do antického Říma a od čtvrtého století n. l. i do dalších zemí Evropy. Od šestého století byl vytlačován levnějším papyrem. Od čtrnáctého století začal v Evropě oběma – pergamenu i papyru – úspěšně konkurovat levnější papír.  Rozlišoval se pergamen jihoevropský (italský), pečlivě opracovaný pouze po jedné straně, a pergamen středoevropský, opracovaný po obou stranách. I v pozdějších dobách se pergamen občas používal jako psací látka pro významné dokumenty a privilegia a tuto funkci má ve výjimečných případech dodnes.

Papyrus

K výrobě listů z papyru, na které psali, používali Egyťané rákos, jenž rostl u Nilu – šáchor papírodárný, Cyperus papyrus, z čeledi šáchorovitých. Rozřízli stvol odshora dolů a získali tak dva dlouhé křehké pruhy. Ty se sušily a navzájem spojovaly, aby vznikly širší listy, které se slepovaly po dvou křížem, aby byly pevnější. Lepidlo se vyrábělo z pšeničné mouky. Listy se pak vyklepávaly kladívkem, sušily a leštily cedrovým olejem. Popsané se uchovávaly v amforách. Jako materiál, na nějž se psalo, se papyrus používal zhruba od roku 2500 př. n. l., i když nepopsaný svitek papyru byl objeven v hrobě pocházejícím ze třetího tisíciletí př. n. l. Na papyrus se psalo zaostřeným rákosovým perem. Tento způsob psaní převzali staří Římané, odtud se rozšířil po celém Středomoří, kde pak od šestého století n. l. papyrus postupně vytlačoval drahý pergamen. V papežské kanceláři se papyrus používal do první poloviny jedenáctého století.

© časopis 100+1, 10.5.2000