Vanutí (Vladimír Holan)

Milostná píseň

Na obzoru své vůle chci teď zprohýbat
tvůj pohled na krajinu
a v horách nastalých o malbu dechu dbát,
bys lehce šla v jich stínu.

Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,
by krok se v propast zasnil,
a jako ztrátu tebe přijmouti,
jako bych všechno vlastnil.

Chci ruce rozsvítit, když únavou by snad
závěs tvých víček temněl,
a jako nález tebe odevzdat,
jako by Bůh nic neměl.

— 1 —

Píseň milenky

Splav lůny rozšuměl se v louce mraků
a mám tě milovat.
V sadařství těla svého studem ze zázraku
cítím tě tiše vát.

A někde uprostřed mne poznáváš jak okraj studně
a někde při okraji
obraz tvé krve tone ve mně vzestupně a bludně.
K tobě se vzdaluji.

Jediní nebo sami? Tmu jednu ležíme,
dvě noci šli jsme sem.
Není jich počet! Jsou jen mramory, zde ňadra, nohy mé;
nad nimi ty: křik ptáka nad městem.

Zvěř hledala se v našich pohybech a opony - - -
čím jsem ti přítomna,
že už mi jenom nasloucháš jako závěsu Dodony,
v který jsem složena? 

— 2 —

Touha

Josefu Palivcovi

Pod smíchem půlnoci, jež rosou klenotů
přítomnost svoji podvádí,
mé nitro žíznivé, leč prosté závitů,
zasvěcujíc mne v smutek, dí:

Na šípu letícím žádalas, aby rozvíjel
tvou touhu, zkušenosti mladá –
a byl to on, jenž o vítězství pěl
a zabil potřebného hada!

Teď jak sval porcelánu nehybná a němá,
zatímco nevraživě patříš na svůj luk,
jen o vítr měj péči sluchu tvého téma –
a potom plač, plač! Přísný nářek věří na souzvuk.

— 3 —

Smrt umírajícího na sadě

Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.

Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.

V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla –
k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.

— 4 —

Chorá láska

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.

A ještě odněkud ten rozmach kladiva
dopadá v srdce tvé a mé.
Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá,
kdy ale, nevíme.

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale už v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.
— 5 —