Oblouk (Vladimír Holan)

Slavnost

Samoten, sám a do váh víček hozen,
znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra,
bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen
na talíř jitra.

Sešit a orsej, broušený vliv číše,
věnec a šíp: pro všechny melodie
znej skládat do fontány, která v hudbu píše
přítomnost krásné šíje.

Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích,
zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny,
jež zde by minuly.

Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích
k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný,
abychom splynuli.

— 1 —

Někdy –

Když velký hořký hlas sluch výčitkami hostí
a z prázdnoty nás viní –
trvejme v zahálce! Snad víno budoucnosti,
plno příprav, pohár si z nás činí.

Když velký plný jas z přebytku viní nás a schází
jen malý stín, trhlina do děje –
veďme neopatrný náraz v křehkost vnitřní vázy
tak bezvadné, že kaz jí prospěje!

— 2 —

Podnebesí

Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete,
jak mají temnět před bohy,
když vpodvečer opravujete
výslovnost oblohy.

Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní
nad městem, které tone,
kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni
pro noci vonné.

Jeřábi, ach, plující ve větách
blankytu, jenž se loučí těžkým stylem
na stránce stinné,

vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah
jste, nebo spočinutí! – Ale člověk jde svým dílem,
jde? Ano i ne.

— 3 —