Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách . . . I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje . . .
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
dítěte . . . A přece zlo stoupá
míchou lidstva krvavě poplivanou
jako schody k zubařovi . . . Je věkovité to zlo
a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech
světců a básníků vypnout proud -
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Ale ovšem . . . Můžeme také čekat,
až něco bouchne a spadne na nás láska . . .
Anebo že naděje je v trpělivosti
a v dlouhočekání . . . Představ si
konečnou stanici života . . .
Stál tam stařec, který se choulil
jako slovo v dešti.
,Já tady,` povídá, ,čekám na pána,
kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku,
což by mně vůbec nevadilo -`
Pršelo. A důvěřivost toho starce
byla tak slepá nebo tak velkomyslná,
že viděla útulnou budoucnost
a že jen okolostojící chápali,
že si z něho někdo vystřelil
při mezzo rilievo lůny . . . Znáte to přece:
pojednou nic, naprosto nic,
naprosto nic už naproti,
nic jako chvíle, kdy se zdá,
že i budoucnost je za námi.
Kdo miluje, měl by se radovat!
Jenomže vesmír, ač prý ukončený,
je i bezmezný. . . Muži je náhle teskno,
ženě zima, nezabili se tedy,
přicházejí k sobě a vděčni jsou,
že zase vidí něco z osudu,
i když je tím nestydatě přesná
cesta do chudobince . . ."
A Hamlet pokračoval:
"Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svou paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest . . . A teprve ve smrti
i jeho slova i jeho ruce jsou navždy zkřížené
a on mlčí . . . Ale je šťasten?
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím!
I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,
i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,
i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,
i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest . . .
Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes
pří středním reliéfu lůny
neboť dětem nestačí odpověď a dospělým otázka.
Když mne důvěřivě přijímá mé dětství,
dávám se do zpěvu.
Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista,
zmlkám úděsem.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Ale když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku . . .
Nářek a zpěv, a báseň a hudba . . .
Představ si někoho
kdo už dávno hledá svého přítele
a dozví se, že leží v té a té nemocnici . . .
Co udělá? Vezme s sebou hrst nejmilejších dárků
a pospíší si ho navštívit . . .
Ale když zjistí, že jde o omyl
a že jeho přítel je nadále nezvěstný,
zeptá se prvního chorého, kterého potká
na chodbě špitálu, zda neví o někom,
jehož nikdo nenavštěvuje . . .
,Ale to jsem já,` řekne nemocný, ,to jsem já,
mne už nenavštěvuje nikdo celých patnáct let!`
Návštěvník ho podaruje,
ale na špitální chodbě nestojí už sami dva,
neboť v téže chvíli byli i závistivě i lačně
obklopeni skoro všemi chorými,
kteří až s mstivou, ne-li pravdivou urputností tvrdí,
že také je už dávno nikdo nenavštěvuje . . .
Půl království a ruku princezninu!
Psala mi nedávno jedna dívka,
zda má chodit po obživě
nebo (jako neviditelný plod)
čekat na poslední strom světa ve výši jinocha . . .
Odepsal jsem jí do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách . . .
Odepsala mi: Já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy. . .
Odepsal jsem jí, že ke smrti
stačí nápěv klarinetu . . . Vím, byl jsem zlý,
ale ta dívka na to nic nedala
a žije a bude čekat,
zvědavě čekat, i když ví,
že lýko se dře za mízy . . .
Dítěti řekneš: Zavři dveře!
A ono: Co sem jde?
- Marsyova kůže, miláčku!
(str. 51-61)
