Na sotnách (Vladimír Holan)

Když odcházeli

Vášeň, zvědavá na sebe, a tedy na smrt
až do krvesmilství...
A proč by tedy ti dva dbali,
že sníh, roztálý tam, kde se milovali,
bude chybět jarní setbě?
A že když odcházeli,
svítila jim k tomu
vrata otevřená do zapálené stodoly?

— 1 —

A znovu vám – Karle Hynku Mácho!

I

Jak málo o něm víme... Proto snad,
že byl příliš blízký, abychom se vzdálili?
A že se stále obnovoval, aniž se měnil?
Že jeho skryté pohnutky jsme měli
za netrvalé a jen náhodné šílenství?
Říkával, že je třeba omezit
svobodu žalářních zdí,
neboť začínají být už všude.
A my jsme myslili, že ve výhodě je,
když – od dětství už ve vězení –
směl sám za sebou zavřít dveře
a klíče potom hodit oknem
katovi...

— 2 —