Musela jsem tam nějak dojít, ale vzpomínám si až na to, jak sedím na podlaze před kuchyňskou kredencí v našem domě a pečlivě skládám do krabice keramické nádoby i skleněné láhve. Omotávám je čistými bavlněnými obvazy, aby se nerozbily, a balím svazečky sušených květin.
Náhle si vybavuji růži na mém toaletním stolku. Byla skutečná?
A pokud ano, je pořád na svém místě? Odolávám pokušení jít se podívat. Jestli tam je, jen mě znovu vystraší. Pospíchám s balením, abych byla co nejrychleji hotová.
Když je kredenc prázdná, vstávám ze země a spatřím v kuchyni stát Hurikána. Je neuvěřitelné, jak potichu se umí pohybovat. Opírá se o stůl dlaní, s prsty roztaženými po kresbě dřeva. Pokládám mezi nás krabici. „Vzpomínáš?“ oslovuje mě. „Tady jsi mě políbila.“
Takže mu ta dávka morfionu, kterou po zbičování dostal, nezastřela vědomí. „Nečekala jsem, že si to budeš pamatovat,“
říkám.
„To bych musel být mrtvý, abych zapomněl. Možná by nestačilo ani to,“ odpovídá. „Třeba dopadnu jako ten vrah v Oběšencově stromu. Pořád budu čekat na odpověď.“ Hurikánovi, jehož jsem nikdy neviděla plakat, se v očích lesknou slzy. Aby se mu nepřelily na tvář, přistupuji k němu a líbám ho na rty. Chutnají po horku, popelu a bolesti. Překvapivá chuť na tak něžný polibek. Odtahuje se jako první a smutně se usmívá. „Já věděl, že mě políbíš.“
„Jak to?“ ptám se. Sama jsem to nevěděla.
„Protože trpím,“ odpovídá. „To je jediný způsob, jak si získat tvou pozornost.“ Zvedá krabici ze stolu. „Neboj, Katniss. Ono to přejde.“ Odchází, než stačím něco říct.
Jsem příliš unavená, než abych řešila oprávněnost jeho poslední výčitky. Krátký let do Třináctého kraje trávím schoulená na sedadle a snažím se nevnímat Plutarcha, který přednáší o svém oblíbeném tématu: o zbraních, jež už lidstvo nemá k dispozici. O letadlech s vysokou dráhou letu, vojenských družicích, buněčných anihilátorech, bezpilotních letounech a biologických zbraních. Zanikly kvůli zničené atmosféře, nedostatku zdrojů nebo morální přecitlivělosti. Za jeho slovy je slyšet lítost vrchního tvůrce her, který může o podobných hračkách jen snít a musí si vystačit se vznášedly, raketami typu země-země a starými dobrými střelnými zbraněmi.
Po návratu ze sebe shazuji kostým reprodrozda a jdu si rovnou lehnout. Vynechávám i večeři. Přesto se mnou Prim musí ráno třást, aby mě probudila. Po snídani kašlu na přidělený rozvrh a dřímám v komůrce na školní pomůcky. Když se probudím a vylezu zpoza krabic s křídami a tužkami, je opět čas na večeři. Po dvojité porci hrachové polévky mířím zpátky do naší ubikace, ale zastavuje mě Boggs.
„Na velitelství je porada. Zapomeň na svůj rozvrh,“ říká.
„Už se stalo,“ odpovídám.
„Řídila ses jím dneska aspoň v něčem?“ ptá se podrážděně.
„Kdo ví? Jsem duševně chorá.“ Zvedám zápěstí, abych mu ukázala náramek z nemocnice, a všímám si, že už ho nemám.
„Vidíte? Ani si nepamatuji, že mi ho sebrali. Proč mě chtějí na velitelství? Přišla jsem o něco?“
„Myslím, že Cressida chce předvést proklamy z Dvanáctého kraje, ale ty tak jako tak uvidíš, až se budou vysílat,“ krčí rameny.
„Takový rozvrh bych potřebovala. Vysílacích časů proklam,“
poznamenám. Boggs po mně vrhá přísný pohled, ale nijak to nekomentuje.
Velitelství je plné lidí, ale nechali mi prázdné místo mezi Finnickem a Plutarchem. Nad stůl už vyjely obrazovky, na nichž probíhá normální kapitolské vysílání.
„Co se děje? Neuvidíme proklamy z dvanáctky?“ ptám se.
„Ne,“ odpovídá Plutarch. „I když vlastně to nevím jistě. Nevím, co přesně chce Diod použít.“
„Diod si myslí, že přišel na to, jak se nabourat do vysílání v celém Panemu,“ vysvětluje Finnick. „Takže naše proklamy uvidí i obyvatelé Kapitolu. Právě na tom pracuje dole ve Speciální obranné sekci. Dnes večer Kapitol plánuje živé vysílání. Má vystoupit Snow.
Už to začíná.“
Objevuje se kapitolský erb a zní hymna. V další chvíli už hledím do hadích očí prezidenta Snowa, který zdraví národ. Stojí za řečnickým pultem, ale je jasně vidět, že má v klopě bílou růži. Pak kam…
