Jako kdyby se v jediném okamžiku roztříštilo růžové sklo a odhalilo ošklivý svět ukrytý za ním. Smích plynule přechází v jek, dlažbu skrápí krev a skutečný dým nahrazuje zvláštní filmařské efekty.
Zaduní druhá exploze, po které mi ještě chvíli zvoní v uších.
Nedokážu ani určit, odkud zazněla.
Dobíhám k Boggsovi jako první a snažím se pochopit, co se děje.
Vidím potrhanou tkáň i chybějící končetiny a hledám něco, čím bych zastavila výtrysky krve z Boggsových pahýlů. Homes mě odstrkuje stranou a otvírá příruční lékárničku. Boggs mi svírá zápěstí. Jeho tvář, zešedlá blízkou smrtí jako popel, se stahuje bolestí. Vzápětí vydává jasný pokyn. „Holoň.“
Holoň. Šátrám kolem sebe, přehrabuji úlomky dlažby kluzké od krve a ucukávám, když nahmatám kousky teplé tkáně. Nacházím holoň u schodiště spolu s jednou Boggsovou botou. Otírám ho holýma rukama a vracím ho veliteli.
Homes mezitím ošetřil pahýl Boggsova levého stehna nějakým tlakovým obvazem, ale ten už je promáčený skrz naskrz. Právě se pokouší stáhnout druhý pahýl, který končí kolenem. Zbytek oddílu zaujal obranné postavení kolem televizního štábu a nás. Finnick křísí Messallu, jehož exploze odhodila proti zdi. Jacksonová něco úsečně hlásí do vysílačky a snaží se z tábora přivolat zdravotníky. Vím však, že je příliš pozdě. Už jako dítě jsem se od matky naučila, že jakmile kaluž krve dosáhne určité velikosti, neexistuje cesta zpět.
Klečím vedle Boggse a jsem připravená zopakovat roli, kterou jsem sehrála v případě Routy i té morfionové narkomanky ze Šestého kraje – držet umírajícího v posledních okamžicích života za ruku a dělat mu společnost. Boggs ale oběma rukama manipuluje s holoněm. Vyťukává nějaký pokyn, tiskne k displeji palec kvůli ověření otisku a po výzvě recituje sérii písmen a čísel. Z holoně vyšlehne paprsek zeleného světla a ozařuje mu tvář. Boggs říká: „Jsem neschopen dalšího velení. Předávám bezpečnostní zplnomocnění vojákovi Katniss Everdeenové z oddílu čtyři pět jedna.“ Z posledních sil natáčí holoň směrem ke mně. „Řekni svoje jméno.“
„Katniss Everdeenová,“ pronáším do zeleného paprsku, který mi náhle zalévá obličej. Nemohu se pohnout ani mrknout a na displeji přede mnou se rychle střídají obrázky. Skenuje mě? Ukládá si mě do paměti? Oslepuje mě? Pak světlo zhasíná a já potřásám hlavou, abych se vzpamatovala. „Co jste to udělal?“
„Připravte se k ústupu!“ křičí Jacksonová.
Finnick jí hlasitě odpovídá a ukazuje ke konci bloku, odkud jsme přišli. Z ulice tryská černá, olejovitá hmota jako gejzír a během několika vteřin vytváří mezi budovami neproniknutelnou černou stěnu. Nepřipomíná tekutinu ani plyn a nezdá se být umělá ani přírodní. V každém případě je určitě smrtící. Zpátky se vrátit nemůžeme.
Zní ohlušující palba. Hurikán a Leegová začínají kropit ulici před námi kulkami. Nechápu, proč to dělají, dokud deset kroků od nás neexploduje další bomba a nevyhloubí v dlažbě kráter. Dochází mi, že jde o primitivní, ale účinný způsob, jak vyčistit cestu od min.
Já s Homesem zůstáváme u Boggse a táhneme ho za Hurikánem.
Boggs řičí bolestí, ale nemůžeme zastavit a hledat lepší metodu transportu, protože černá stěna za námi stále stoupá, nadýmá se a valí se k nám jako obrovská vlna.
Najednou mě někdo strhává zpátky. Pouštím Boggse a tvrdě dopadám na zem. Nade mnou se tyčí Peeta. Opět propadl šílenství, je zpátky v zemi stínů a zvedá pušku nad hlavu, aby mi úderem roztříštil lebku. Uhýbám ke straně a v dalším zlomku vteřiny slyším, jak pažba dopadá na dlažbu v místě, kde jsem ještě před chvílí měla hlavu. Koutkem oka vidím, jak Mitchell sráží Peetu k zemi. Peeta byl ale vždycky nadprůměrně silný a teď ho ještě pohánějí hrůzy ze sršáního jedu. Odstrkuje Mitchella nohou a odhazuje ho dál do ulice.
Ozývá se hlasité klapnutí a aktivuje se další past. Z kamenů vystřelují čtyři kabely připojené k okolním budovám, chytají Mitchella do sítě a vytahují ho vzhůru. Mitchell je vmžiku pokrytý krví. Nedává mi to smysl, dokud si nevšímám, že z drátěné sítě vyčnívají ostré…
