Skvělé. Teď se musím vrátit k Haymitchovi a říct mu, že chci za spojence osmdesátiletou stařenu, Voltu a Edisona. To se mu bude moc líbit.
Přestávám se tedy snažit hledat přátele a odcházím ke stanovišti lukostřelby, abych se trochu vzpamatovala. Střílení si užívám a postupně zkouším různé luky a šípy. Instruktor Tax vidí, že nehybné terče pro mě nejsou žádnou výzvou, a začíná mi vyhazovat vysoko do vzduchu směšné napodobeniny ptáků. Nejdřív si připadám hloupě, ale nakonec to je celkem zábava. Jako když lovím pohyblivá zvířata. Mám stoprocentní úspěšnost, a tak Tax postupně vyhazuje ke stropu tělocvičny naráz stále víc ptáků. Zapomínám na okolní svět, na ostatní vítěze i na to, jak mizerně se cítím, a soustředím se na střelbu. Když se mi daří sestřelit pět ptáků najednou, panuje v tělocvičně takové ticho, že slyším, jak všechny terče dopadají na zem. Otáčím se a zjišťuji, že většina vítězů přestala trénovat a pozoruje mě. V jejich tvářích se zračí celá škála emocí od závisti přes nenávist až po obdiv.
Po tréninku čekáme s Peetou na to, až se setkáme u večeře s Haymitchem a Cetkií. Volají nás do jídelny a Haymitch se okamžitě obrací na mě: „Nejméně polovina vítězů instruovala svoje trenéry, aby požádali o spojenectví s tebou. Určitě jsi je neoslnila laskavostí.“
„Viděli ji střílet,“ vysvětluje Peeta s úsměvem. „Já jsem ji vlastně viděl pořádně střílet taky poprvé a musím říct, že se sám chystám podat formální žádost.“
„To jsi tak dobrá?“ ptá se mě Haymitch. „Tak dobrá, že tě chce i Brutus?“
Krčím rameny. „Jenomže já ho nechci. Chci Mags a oba splátce z Trojky.“
„No jistě.“ Haymitch vzdychá a objednává si láhev vína. „Řeknu všem, že si to ještě rozmýšlíš.“
Po té střelecké exhibici si mě ostatní sice pořád mírně dobírají, ale už nemám dojem, že by se mi posmívali. Naopak mi připadá, že jsem byla konečně přijata za plnohodnotného člena kruhu vítězů.
Během následujících dvou dnů trávím čas téměř se všemi splátci, kteří se chystají do arény. I s oběma narkomany, kteří na mě s Peetovou pomocí malují louku žlutých květin. Dokonce i s Finnickem, který mě hodinu zaučuje v boji s trojzubcem výměnou za to, že ho hodinu trénuji v lukostřelbě. Čím víc však všechny poznávám, tím je to horší. Necítím k nim totiž žádnou nenávist.
Někteří jsou mi docela sympatičtí. A hodně z nich je na tom tak špatně, že mě přirozené instinkty nabádají k tomu, abych je chránila.
Všichni ale musejí zemřít, jestli mám zachránit Peetu.
Poslední den tréninku končí soukromým představením. Každý z nás má čtvrt hodiny, aby ohromil tvůrce her, a já netuším, co jim kdo z nás ukáže. Při obědě o tom řada vítězů žertuje – co bychom mohli dělat. Zpívat, tancovat, svlékat se, vyprávět vtipy. Mags, které už rozumím o trochu líp, říká, že si prostě zdřímne. Já vůbec netuším, co předvedu. Asi budu střílet z luku. Podle Haymitche je máme pokud možno překvapit, ale mě nic nenapadá.
Jako splátkyně z Dvanáctého kraje přijdu na řadu jako poslední.
Jídelna se zvolna vyprazdňuje a jednotliví vítězové odcházejí před tvůrce her. Čím víc nás je, tím je snazší uchovávat si navenek neuctivý přístup. Takhle musím pořád myslet na to, že nám všem zbývá posledních pár dní života.
Konečně zůstávám s Peetou o samotě. Natahuje se přes stůl a bere mě za ruku. „Už ses rozhodla, co tvůrcům her předvedeš?“
Vrtím hlavou. „Letos je nemohu použít jako cvičný terč, protože je chrání silové pole. Možná udělám pár háčků na ryby. A co předvedeš ty?“
„Nemám zdání. Kdybych tak mohl upéct koláč nebo něco takového,“ říká.
„Tak zkus maskování,“ radím mu.
„Jestli mi morfionici nechali nějaké barvy,“ odpovídá suše. „Ti se od toho stanoviště od začátku výcviku vůbec nehnuli.“
Chvíli sedíme v tichosti a posléze nahlas vyhrknu to, na co oba myslíme. „Jak zabijeme všechny tyhle lidi, Peeto?“
„Nevím.“ Opírá si čelo o naše propletené prsty. „Nechci je za spojence. Proč Haymitch chtěl, abychom je poznali blíž?“ ptám se.
„Tím to bude mnohem horší než posledně, snad s výjimkou Routy.
Jenže tu …
