Jediný den v týdnu, kdy se s ním doopravdy vídám, je neděle. To se scházíme v lese, abychom spolu lovili. Pořád jde o zlatý hřeb týdne, jenže nic není takové jako dřív, kdy jsme si mohli říkat úplně všechno. Hry zkazily i tohle. Stále doufám, že se do našeho vztahu vrátí původní bezprostřednost, ale část mého já si uvědomuje, že v sobě hýčkám plané naděje. Minulost se nikdy nevrátí.
Dnes na mě čeká dobrý úlovek: osm králíků, dvě veverky a bobr, chycený do vodní drátěné pasti, kterou sestrojil sám Hurikán. On to s pastmi umí skvěle: připevňuje je k mladým ohnutým stromkům, které chycenou kořist zvednou mimo dosah šelem, maskuje jemně vyvážené našlápne pasti kmínky stromů a splétá proutěné koše na ryby, z nichž není úniku. Když procházím po obvyklém okruhu a nastražuji čerstvé pasti, uvědomuji si, že v tomhle se Hurikánovi nikdy nevyrovnám. Nikdy nebudu mít takovou instinktivní schopnost odhadnout, kudy bude zvěř přecházet stezku. Nejde jen o zkušenost, nýbrž o vrozený dar. Já zas dokážu střelit zvíře jediným šípem v téměř naprosté tmě.
Když se vracím k plotu, který je kolem celého Dvanáctého kraje, slunce už visí vysoko na obloze. Jako vždycky se na chvilku zaposlouchám, zda se z drátěného plotu neozývá hučení elektřiny.
Plot by měl být neustále pod proudem, ale ve skutečnosti ho do něj pouštějí velice zřídka. Prolézám mezerou těsně nad zemí na Louku.
Jsem co by kamenem dohodil od svého domova. Bývalého domova.
Dosud ho vlastníme, protože tu oficiálně bydlí matka s mou sestrou.
Kdybych zemřela, musely by se sem vrátit. Ve skutečnosti žijí ale se mnou v novém domě ve Vesnici vítězů a náš starý domek, kde jsem vyrostla, využívám pouze já. Vnímám ho jako svůj skutečný domov.
Chodím se sem převlékat z otcovy staré kožené vesty do kabátu z jemné vlny, který mi pořád připadá příliš těsný v ramenou.
Nechávám tu svoje měkké, obnošené lovecké boty a beru si drahou, strojově vyrobenou obuv, která se podle mé matky víc hodí pro člověka mého postavení. Luk a šípy jsem schovala do vykotlaného stromu v lese. Čas sice letí, ale několik minut ještě jen tak sedím v kuchyni. Kamna jsou studená, na stole chybí ubrus a celý dům působí opuštěně. Stýská se mi po starém životě. Sotva jsme se uživily, ale věděla jsem přesně, kde je moje místo. Přeju si, abych se mohla vrátit do minulosti, protože při zpětném pohledu se mi dřívější život jeví daleko bezpečnější než současnost, kdy jsem bohatá a slavná a kdy mě nenávidí oficiální představitelé Kapitolu.
U zadních dveří se ozývá mňoukání. Otvírám a vidím za nimi Pryskyřníka, sestřina starého kocoura. V novém domě se mu nelíbí o nic víc než mně, a když je Prim ve škole, vždycky z něj odchází.
Nikdy jsme se neměli příliš v lásce, ale teď nás spojuje toto nové pouto. Pouštím ho dovnitř, dávám mu kus bobřího tuku, a dokonce ho chvíli drbu za ušima. „Víš, že jsi strašně ošklivý, viď?“ ptám se ho. Pryskyřník se ke mně lísá, abych ho hladila dál, ale už musíme jít. „Tak pojď.“ Jednou rukou zvedám kocoura, do druhé beru pytel s úlovkem a vycházím na ulici. Kocour se mi vysmekává ze sevření a mizí pod keřem.
Boty mě tlačí do prstů. Jdu zkratkou zadními uličkami a za pár minut jsem u Hurikánova domku. Jeho matka, Hazelle, mě vidí oknem, za kterým se sklání ke kuchyňskému dřezu. Osušuje si ruce do zástěry a přechází ke dveřím.
Mám Hazelle ráda. Vážím si jí. Výbuch, při němž přišel o život můj otec, zabil i jejího manžela. Zůstala sama se třemi dětmi a byla tehdy navíc ve vysokém stupni těhotenství. Necelý týden po porodu už sháněla po okolí práci. Kvůli novorozeněti nemohla nastoupit do dolů, a tak začala prát prádlo několika obchodníkům ve městě. Ve čtrnácti letech se hlavním živitelem rodiny stal Hurikán, nejstarší z jejích dětí. Požádal si o oblázky, které ho opravňovaly k vyzvedávání skrovných přídělů obilí a oleje výměnou za to, že se jeho jméno ocitlo vícekrát v osudí, z něhož se losovali splátci pro další Hladové hry. Navíc už tehdy uměl skvěle klást pasti. Ani to však nestačilo k obživě …
