Hunger Games 1 – Aréna smrti (Suzanne Collinsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Nakonec balím jídlo na cestu a vracím se k potůčku, abych si doplnila zásoby vody. Znovu na mě však padá ranní stesk, a ačkoliv je teprve podvečer, šplhám na strom a připravuji se na noc. Mozek mi začíná přehrávat události ze včerejšího dne. Pořád vidím probodnutou Routu i to, jak můj šíp zasahuje toho kluka do krku. Nevím, proč na něj pořád vzpomínám.

Pak si uvědomuji…, že byl mou první obětí.

Kromě dalších statistických údajů, které tvůrci her udávají, aby pomohli lidem v rozhodování na koho si vsadit, doplňují i seznam jeho obětí. Patrně mi připsali Třpytku a tu ze Čtvrtého kraje, protože jsem na ně shodila hnízdo sršáňů, ale ten splátce z Prvního kraje byl prvním člověkem, o němž jsem věděla, že v důsledku mého jednání určitě zemře. Vlastnoručně jsem zabila bezpočet zvířat, ale jen jednoho člověka. V hlavě mi znějí Hurikánova slova: „Jaký v tom může být rozdíl?“ Samotný výstřel je až děsivě stejný. Natáhnete tětivu a vypustíte šíp. Následky jsou ale zásadně odlišné. Zabila jsem chlapce, jehož jméno ani neznám. Někde ho oplakává jeho rodina.

Jeho přátelé volají po mé krvi. Možná měl dívku, která skutečně věřila, že se vrátí…

Pak si ale vybavím Routino nehybné tělo a dokážu opět vytěsnit toho kluka z hlavy. Aspoň prozatím. Podle večerního promítání na obloze se jednalo o poklidný den. Nikdo nezemřel. Uvažuji, kolik času dostaneme, než nás další katastrofa svede dohromady. Pokud k ní dojde už dnes v noci, chci se předtím aspoň trochu vyspat.

Zakrývám si zdravé ucho, abych odstínila hymnu, ale vzápětí slyším fanfáru a vyčkávavě si sedám.

Jediné zprávy, které splátci dostávají, se obvykle týkají seznamu zabitých. Tu a tam se ale ozvou trumpety a následuje nějaké oznámení. Obvykle jde o pozvánku k hostině. Pokud na soutěžící doléhá nedostatek potravy, tvůrci her sezvou splátce na občerstvení někde v blízkosti Rohu hojnosti, aby vyprovokovali další boj. Někdy na soutěžící čeká skutečná hostina, ale občas jim poskytnou jen starý bochník chleba, o který se strhne hromadná bitka. Nešla bych tam kvůli jídlu, ale byla by to vynikající příležitost vyřídit pár konkurentů.

Z nebe k nám doléhá hlas Claudia Templesmithe, který gratuluje šesti zbývajícím splátcům. Nezve nás však na hostinu. Říká něco velice matoucího. Došlo ke změně pravidel her. Změna pravidel! Už to samo o sobě je naprosto nečekané, protože žádná pravidla nemáme, kromě toho, že nesmíme po šedesát vteřin sestoupit z kovové plošiny, a nevysloveného pravidla, že nemáme jíst jeden druhého. Novinkou je, že za vítěze mohou být prohlášeni oba splátci z jednoho kraje, zůstanou-li naživu jako poslední. Claudius se odmlčí, jako by věděl, že chvíli trvá, než jeho slova pochopíme, a vzápětí je opakuje ještě jednou.

Pomalu mi dochází význam jeho slov. Letos mohou vyhrát dva splátci. Pokud pocházejí z jednoho kraje. Oba mohou přežít. Oba můžeme žít.

Než se stačím zarazit, volám nahlas Peetovo jméno.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024