Hunger Games 1 – Aréna smrti (Suzanne Collinsová)

„Zabili ho kvůli brýlím?“ ujišťuji se.

„Ano, a to všichni přitom věděli, že není nijak nebezpečný. Martin byl nemocný na hlavu. Pořád se choval jako tříletý. Chtěl ty brýle jenom proto, aby si s nimi hrál,“ vypráví Routa.

Začínám mít pocit, že Dvanáctý kraj je něco jako bezpečný ráj.

Jistě, lidé se pořád hroutí hladem, ale nedokážu si představit, že by mírotvorci zavraždili prostomyslné dítě. Taky máme jednu takovou holčičku, vnučku Mastné Sae, která se prochází po černém trhu. Není úplně v pořádku, ale všichni se k ní chovají jako k domácímu mazlíčkovi. Házejí jí zbytky a různé další věci.

„A co tedy ty brýle dělají?“ ptám se Routy.

„Vidíš s nimi i potmě,“ říká Routa. „Zkus to večer po západu slunce.“

Dávám Routě několik zápalek a ona mi na oplátku věnuje další léčivé listy pro případ, že se mi opět zhorší bolest sršáních bodnutí.

Hasíme oheň a kráčíme téměř do soumraku proti proudu potůčku.

„Kde spáváš?“ ptám se jí. „V korunách?“ Přikyvuje. „Jenom v bundě?“

Kouta zvedá náhradní pár ponožek. „Ty si navlékám na ruce.“

Myslím na to, jaké chladno tu v noci bývá. „Můžeš spát se mnou ve spacáku, jestli chceš. Obě se tam snadno vejdeme.“ Rozjasňuje se jí tvář. Poznávám, že v to ani nedoufala.

Vybíráme si vidlici vysoko v koruně jednoho stromu a připravujeme se k přenocování, zrovna když začínají hrát hymnu.

Dnes nedošlo k žádným úmrtím.

„Routo, vzbudila jsem se až dneska. Kolik nocí jsem byla mimo?“

Hymna by měla přehlušit všechna slova, ale stejně šeptám a pro jistotu si i zakrývám ústa rukou. Nechci, aby diváci věděli, co jí mám v úmyslu říct o Peetovi. Routa mě napodobuje a taky si zakrývá rty dlaní.

„Dvě,“ odpovídá. „Holky z Prvního a Čtvrtého kraje jsou mrtvé.

Zbývá nás deset.“

„Stalo se něco divného. Nebo si to aspoň myslím. Možná jsem měla jenom halucinace ze sršáního jedu,“ začínám. „Znáš toho kluka z mého kraje? Peetu? Myslím, že mi zachránil život. Ale předtím chodil s profíky.“