Tim netušil, jak dlouho stál uhranutý těma nádhernýma smaragdovýma očima nebo jak dlouho ještě by do nich byl schopen zírat, ale obrovské nebezpečí, v jakém se právě nacházel, se ohlašovalo řadou tichých, dunivých výbuchů.
„Co je to?“
„Stromy na opačné straně Velkého kaňonu,“ odpověděla Daria. „Mimořádně rychlá změna teploty působí, že stromy se prudce smršťují. Hledej úkryt, Time.“
Smrtidech – co jiného? „Za jak dlouho se sem dostane?“
„Za necelou hodinu.“ Ozvalo se další hlasité cvaknutí. „Možná se budu muset vypnout.“
„Ne!“
„Porušila jsem Směrnici devatenáct. Na svoji obranu mohu říct pouze to, že už je to velice dlouho, co jsem s někým mluvila.“ Cvakl Potom – mnohem důrazněji a hrozivěji – břink!
„A co ten tygr? Je to strážce Paprsku?“ Jakmile to Tim vyslovil, naplnila ho hrůza. „Nemůžu nechat strážce Paprsku tady venku, aby umřel ve smrtidechu!“
„Strážcem Paprsku na tomto konci je Aslan,“ řekla Daria. „Aslan je lev, a pokud stále žije, je daleko odsud, v kraji nekonečného sněhu. Tento tygr je… Směrnice devatenáct!“ Pak to cvaklo ještě hlasitěji, protože směrnici překonala, byť si Tim neuměl představit, za jakou cenu. „Tento tygr je to kouzlo, o němž jsem mluvila. Nevšímej si ho. Hledej úkryt! Hodně štěstí, Time. Byl jsi můj pří –“
Tentokrát nic necvaklo ani nebřinklo, ale strašlivě křachlo. Z tácku se vyvalil kouř a zelené světlo zhaslo.
„Dario!“
Nic.
„Dario, vrať se!“
Ale Daria byla pryč.
Kanonáda, kterou duněly umírající stromy, zněla dosud daleko za zamlženou dírou v krajině, ale nebylo pochyb, že se blíží. Vítr stále sílil a byl studenější. Vysokým nebem se hnalo poslední hejno mraků. Za nimi zůstávala strašlivě jasná fialová pláň, na níž se začaly vynořovat první hvězdy.
Šepot větru vysoko ve větvích okolních stromů zesílil do nešťastného sboru vzdechů. Jako by železné stromy věděly, že se jejich dlouhý, předlouhý život blíží ke konci.
Tim se znovu podíval na tygra (opět začal pomalu a majestátně přecházet sem a tam, jako by Tim nestál za víc než chvilkové zamyšlení) a pak se rozběhl k Doganu. Kolem dokola, ve výši Timovy hlavy, se po jeho obvodu táhla řada kulatých okének ze skutečného skla – na pohled pořádně tlustého. Dveře byly také z kovu. Nebyl na nich žádný knoflík nebo petlice, jenom škvíra jak úzká ústa. Nad škvírou, na rezivějící ocelové tabulce, stálo toto:
NORTH CENTRAL POSITRONICS, LTD.
Kinnok Severního lesa
Obloukový kvadrant
Pobočka 9
Nízké zabezpečení
POUŽIJ KLÍČOVOU KARTU
Těžko ta slova rozluštil, protože byla v prapodivné směsici ušlechtilé a nízké řeči. Pod nimi však bylo naškrábáno něco, co přečetl snadno: Tady jsou všichni mrtví.
Dole u dveří ležela krabička, která vypadala jako ta, do níž si Timova matka dávala své drobné ozdůbky a památky, jenže tahle byla z kovu a ne ze dřeva. Pokusil se ji otevřít, byla však zamčená. Na víku byla vyryta písmena, která Tim nepřečetl. Také v ní byla klíčová dírka zvláštního tvaru – jako písmeno 1 –, ale žádný klíč. Pokusil se krabičku zvednout, ale nešlo to. Možná byla ukotvená ke kamennému sloupku v zemi.
Tima udeřila do tváře mrtvá rézička. Kolem proletěly další opeřené mrtvolky, které se obracely a vířily ve stále prudším proudění vzduchu. Některé narážely do stěny Doganu a padaly kolem něj.
