„Říkalas, že už mi nikdy neodjedeš,“ připomněl mi někdy po Novém roce.
Vybavila jsem si jeho příjezd do Chorvatska, to, jak mě zvedl do náruče, i to, jak si vynutil slib, že bez něho už nikam nepojedu. Bylo to tak dávno, že jsem celou věc lehkovážně vypustila z hlavy.
„Je to jen na dva dny,“ namítla jsem.
„Aha. Takže tady máme opět změnu. Tebou dané slovo se na rozdíl od mého nemusí dodržovat striktně. Stačí jen tak trochu, viď?“
Zaskočilo mě, s jakou vehemencí se pouští do nového, nesmyslného souboje. „Nevěděla jsem, že se to vztahuje i na práci. Čeká mě spousta natáčení a samozřejmě že většina bude mimo Brno....“
„Nikdy a nikam. Tak zněla úmluva!“
Já bych sice podobné prohlášení sotva nazvala úmluvou, ale musela jsem připustit, že tak nějak doopravdy znělo... Jenže Marek si ho vyložil mylně! V žádném případě přece nemělo znamenat moje uvěznění na doživotí, mělo pouze plnit funkci milostného vyznání!
„A nechceš jet se mnou?“ zeptala jsem se.
„Když mě zveš tímto způsobem, tak tedy rozhodně nechci,“ trucoval.
„Mám tě snad pozvat písemně?“ rýpla jsem si., Jestli ti vadí, že mám práci v Praze a nebudeme spolu, tak jeď se mnou a hotovo.“
Zamračil se: „Mně nevadí, že máš práci mimo Brno. Mně vadí, že porušuješ dané slovo a stavíš mě před hotovou věc, jako bych do toho neměl co mluvit.“
„Takže příště, až mi zavolají z produkce, řeknu, že nevím, jestli budu moct přijet na casting, protože prvně musím požádat svého partnera o svolení...“ musela jsem se držet, abych nevyprskla smíchy nad absurdností té představy.
„Možná by sis měla vybrat, co je pro tebe důležitější...“
„Jako jestli ty anebo moje práce?“ nemohla jsem uvěřit, že otázku myslí vážně. Myslel.
„Ona mě už Katka varovala, že seš kariéristka, která jde i přes mrtvoly.“
„O jakých mrtvolách prosím tě mluvíš?!“ vyjela jsem. Každá zmínka o Kateřině mě dokázala slušně nadzvednout a její ztuhlé tělo bych překročila s radostí.
„Nechme toho... nemá to smysl,“ učinil náhlý obrat. A pak mě požádal o radu, co koupit Kateřině ke třicetinám, kterých se samo sebou musí zúčastnit, neboť osm roků života se nedá jen tak snadno hodit za hlavu...
„Děláš si srandu?“
„Ne, dělám si, co chci... přesně jako ty...“ utřel mě bryskně.
A tak se zrodilo pravidlo číslo dvě: Bez Marka anebo jeho výslovného souhlasu nechodit ani na nákup! Bohužel jsem tehdy byla natolik hloupá, že jsem odmítla druhé pravidlo bezvýhradně akceptovat.
Riskla jsem to a oznámila v produkci, že z vážných rodinných důvodů nemůžu v Praze přespat, ale musím se vrátit ještě téhož dne domů. Počítala jsem, že mi ukážou dveře a sáhodlouhý seznam dalších kandidátek na roli Vilmy ve filmu Roznese tě na kopytech, který se měl točit podle stejnojmenné knihy autorky, jež shodou okolností taky pocházela z Brna.
Třeba je to znamení - dvě Brňačky na pražské půdě..., doufala jsem. A asi bylo! Ačkoliv na seznamu uchazeček figurovala mnohem zvučnější jména, než bylo moje, vyhověli mi a zkoušku z druhého dne přesunuli.
Zavolala jsem Markovi: „Uděláme si dnes hezkej večer, když Filip spí u Sašeny! Nejpozději v devět mě máš totiž doma!“
„Nemusíš se obtěžovat,“ usadil mě.
„Myslela jsem, že budeš mít radost...“
„A z čeho ji mám jako mít? Že se sebereš a odjedeš si proti mé vůli na výlet?“ prskal.
„Já přece nejsem na výletě! Je to moje práce. A doma budu dokonce dřív, než kdybych hrála normální představení... Měl bys mi držet pěsti a ne se vztekat. Víš přece, jak moc o tu roli stojím,“ mumlala jsem nešťastně.
„Jasně, že vím, jak moc o tu roli stojíš,“ zavrčel. „Tak moc, že seš schopná klidně poslat náš vztah k vodě kvůli natáčení.“
