„Co tady děláte?“ zaslechla jsem a nebyla si jistá, jestli se mi to nezdálo. „Tak odpovězte!“
Ne, nezdálo se mi to. Byla to Sašena chystající se podrobit Marka výslechu.
Chvatně jsem vyskočila z postele, natáhla na holé tělo zmuchlané tričko, které zůstalo ležet uprostřed ložnice na koberci, a běžela do kuchyně.
Marek stál v trenýrkách opřený o kuchyňskou linku a nevypadal, že by se sestřiným výbuchem jakkoliv znepokojoval.
„Jsem Reginin aktuální milenec a vy musíte určitě být její sestra, pokud se nepletu,“ pravil klidně a zalil kafe ve dvou hrnkách. „Budete snídat s námi?“ otázal se zdvořile.
„Saše kafe nedělá dobře na žaludek,“ přistoupila jsem na jeho hru a ochotně předstírala, že se nic neobvyklého neděje, že polonahý chlap v neděli ráno v mojí kuchyni vařící kávu patří k běžnému koloritu téhle domácnosti.
„Chtěl jsem ti donést snídani do postele,“ pronesl zklamaně, ale já si všimla, jaké potěšení mu činí šokovat moji sestru.
Vzal mě majetnicky kolem boků, líbnul do vlasů a popřál dobré ráno tónem, který by i naprostému ignorantovi napověděl, jak jsme strávili předchozí noc.
Dokonalé představení k vyšoupnutí sestry na vedlejší kolej. Až mě zamrazilo při pomyšlení, že takhle se chová poté, co jsme se spolu poprvé vyspali. Za nějaký čas by jí taky klidně mohl zabavit klíče a nasáčkovat se mi domů sám.
„Já úplně zapomněla... byly jsme se ségrou domluvené, že zajedeme s Filipem do zoologické zahrady v Lesné. Ještě tam nebyl a slyšela jsem, že je tam krásně,“ vysvětlovala jsem, abych přerušila studenou válku zuřící v kuchyni.
„Já tam taky ještě nebyl,“ nadhodil Marek a hypnotizoval mě pohledem. Věděla jsem, že sestru raním, ale musela jsem to říct. „Tak pojeď s námi... jestli máš čas...“
„Mám moře času a rád pojedu,“ usmál se vítězoslavně.
„Tak u tohodle já být nemusím,“ vyštěkla Sašena a třískla za sebou dveřmi od domu tak razantně, až se na zem rozsypalo trochu omítky.
„Ty ses asi naprosto zbláznila,“ vmetla mi do obličeje navečer u nich doma, kam jsem se přišla udobřit. „A kde je Filip? To jsi ho tam nechala s tím člověkem?“ otázala se pohrdavě, přičemž výraz člověk vyslovila štítivě, jako by šlo o nadávku toho nejtěžšího kalibru.
„Ale Sášo, z jednoho setkání přece nemůžeš soudit, co je kdo zač,“ smířlivě vstoupil do debaty švagr.
„Na podobný typy já mám čuch, to mi věř!“ nedala se zviklat., Jemu to grázlovství přímo čiší z očí.“
„Tak to už přeháníš!“ okřikla jsem ji. „Chováš se jak žárlivá manželka. O co ti jde? Bojíš se, že by Marka Filip mohl mít třeba rád, nebo co?“
„Tos neměla říkat,“ šeptl švagr poté, co hlasitě štkající Sašena vyběhla z pokoje. „Ona se opravdu na Filípka nezdravě upíná, ale tohle jsi jí říkat neměla...“
Neměla jsem. Ani jsem nechtěla, samo mi to z pusy vylétlo. Jako bych v sobě chtěla přehlušit hlas, který mě nabádal k obezřetnosti, hlas, který dával za pravdu sestřinu podezření.
