Ženu ani květinou… (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Čekal mě ve zděděném favoritu před divadlem, vystoupil, oběhl auto a otevřel mi dveře: „Kam to bude, madam?“

„Domů... kam jinam...“

„A co takhle třeba někam na večeři... a na šampaňské...“

„Máme důvod k oslavě?“ zjišťovala jsem.

„Já mám důvod slavit pořád... ode dne, co jsem s tebou,“ usmíval se. „Ale dnes mám ještě jeden navíc. Dostal jsem roli!“

„To je skvělý!“ vykřikla jsem a předchozí únava byla tatam.

„Není to sice žádnej Hamlet, jen loupežník v televizní pohádce, ale celý čtyři natáčecí dny...“ zářil.

A já kdybych v tu chvíli mohla, věnovala bych mu svoji kariéru, obsadila bych ho místo mě do všech domluvených rolí, radovala bych se z jeho úspěchů a... a porodila mu i to dítě, co si přál.

Dala bych téměř cokoliv za to, aby byl šťastný a aby mě měl rád. Maximální oběť jako cena za lásku... Už je to tady zase?, uvažovala jsem. Proč mám celý svůj život dojem, že si lásku musím zasloužit? Proč by mě nikdo nemohl mít rád jen tak?

A najednou se mi přesně vybavil okamžik, kdy to všechno začalo... Chodila jsem do čtvrté třídy na základku, právě se vrátila z lázní, kde jsem dva měsíce radostně odpovídala na dopisy spolužákům. Byla jsem dojatá, kdo všechno si na mě vzpomněl, a připadala si oblíbená, milovaná. Jednomu ze spolužáků jsem nic netušíc poděkovala, když jsme na sebe narazili před domem.

„Však jsem taky napsal na poslední chvíli, málem jsem dostal kouli...“ řekl a se smíchem mi vylíčil, jak češtinářka úzkostlivě dbala na to, aby mi všichni napsali, a tím nechtěně devalvovala dopisy od těch, kteří by mi třeba napsali sami od sebe. Pokud by se někdo takový ovšem našel... Ale to už jsem se bohužel nikdy nemohla dozvědět.

„Ty mě vůbec neposloucháš...“ vrátil mě do reality Marek.

„Promiň, zamyslela jsem se...“

„Říkal jsem, že mám natáčet taky v květnu... bylo by fajn, kdyby se naše termíny shodovaly...“

„Nerozumím...“

„No, máš přece v květnu dělat toho Trošku, ne?“

Konečně jsem porozuměla. Když dostane práci mimo Brno on, najednou budu smět odjet i já. Ke mně ho nepoutá cit, stesk a dokonce ani ta žárlivost ne, jak se mi snažil celou dobu namluvit. Byla to jen blbá závist.

„Toho Trošku jsem nakonec odmítla,“ řekla jsem., ,Měl se točit až někde v Čechách a já ti přece slíbila, že bez tebe nikam jezdit nebudu. Myslela jsem, že chceš, abychom byli spolu. Takže jsem odmítla i tu estrádu. Roznese tě na kopytech se má povětšinou točit v Brně...“

Ošíval se: „No jo... byl jsem s tou žárlivostí nemožnej... a taky jsem moc chlastal a neviděl si do huby...“

„A taky jsi neměl žádné nabídky na práci mimo, což se ted změnilo, vid?“

„Snad po mně nechceš, abych se na to vybodnul?!“ pochopil okamžitě.

„Chci,“ odvětila jsem. Moji oběť devalvoval podobně jako kdysi učitelka případné upřímné přátelství několika spolužáků...

Když jsem neměla být odměněna Markovou láskou, nutně jsem musela žádat taky oběť. Oběť za oběť jako zub za zub, to dá rozum.

„Jestli se neprosadím teď, tak už nikdy! Já si nemůžu dovolit odmítat kšefty!“

Pokrčila jsem rameny...

„Ty si děláš srandu, že jo?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Nemohla jsem mu ublížit, ani za cenu opojného pocitu být pro někoho vším. „To víš, že si dělám srandu,“ řekla jsem. Byl pro mě vším...

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024