„Čím jsem si to zasloužila?“ kroutila hlavou nad obrovskou bonboniérou oblíbených višní v čokoládě.
„Dobrá rada nad zlato,“ usmála jsem se tajuplně.
„Jasan. Jestli potřebuješ radu, jsi na správným místě a nemusíš mě nijak uplácet. Poradím ochotně, zadarminko.“
„Nepotřebuju radu. Už jsi mi poradila!“
Tipla si: „Zbavila ses Marka a našla si konečně někoho perspektivního, kdo tě bude rozmazlovat a hýčkat?“
„Kdepak,“ zasmála jsem se. „Dle svých osvědčených zvyků právě vytahuji Marka z kaluže a chystám se ho olízat.“
„Jsi nenapravitelná! A nepoučitelná. Ty bonbony si pěkně vezmi zpátky, nezasloužím si je. Tohle bych ti nikdy neporadila,“ brblala.
Popsala jsem jí, jakým způsobem jsem opatřila Markovi práci.
„Jako odrazovej můstek od samýho dna to není až tak špatný,“ usoudila. „A už je stoprocentně jistý, že tu roli v dabingu dostane?“
„Včera podepsal smlouvu! Na první tři série. A pokud ten seriál bude mít slušnou sledovanost, další dvě by se měly co nevidět přikoupit,“ překypovala jsem nadšením a optimismem.
Zita byla střízlivější: „Zní to skvěle, ale má to ještě jeden háček!“
„Jakej háček?“
„Marek se nikdy nesmí dozvědět, že jsi mu k tomu kšeftu pomohla ty, pamatuj si to! Jestli to praskne, pánbůh s tebou, holka.“
Byl jak vyměněný. Tři týdny vůbec nepil, holil se každý den a večer, když jsem byla v divadle, chystal Filipovi jídlo, ukládal ho ke spaní a četl mu i pohádky.
Jednoho rána jsem našla na lince obálku opřenou o varnou konev. Byly v ní čtyři tisíce a lísteček, na kterém stálo: První splátka dlužného nájemného (a nejen toho) mojí skvělé bytné...
Bála jsem se svému štěstí uvěřit a dobře jsem dělala. Marek byl jak časovaná bomba a já spínač nevědomky zapnula už za pár dnů zdánlivě nevinnou otázkou: „Zítra jdu na večeři s jedním známým. Je to majitel nábytkářské firmy, kdysi mi dost pomohl. Budeš tak hodnej a pohlídáš zase Filipa, anebo mám brnknout ségře?“
„Nejsem žádná tvoje aur pair, řekni Sašeně.“
„Jestli ti ta večeře vadí, zruším ji,“ navrhla jsem.
„Z jakýho důvodu by mi, prosím tě, měla asi tak vadit? Prostě jen mám na zítřek jinej program, to je všechno...“
„A řekneš mi jakej?“ zeptala jsem se.
„Proč to chceš vědět?“ naoko se podivil. ,Já se taky nedožaduju vysvětlení, proč jdeš na večeři s nějakým truhlářem nebo s kým to vlastně jdeš...“
„Jmenuje se Kachlík, seznámila jsem se s ním jednou po premiéře, v jakémsi reklamním letáku podpořila jeho nábytek a dostala od něho zajímavou slevu při zařizování baráku. Nebýt toho, tak dodnes spáváme na zemi na matracích.“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ skočil mi do řeči, ale já se nenechala odbýt. „Vždycky tak jednou za čtvrt roku mě pozve na večeři,“ pokračovala jsem, „dá se říct, že se z nás stali přátelé.“
„Hmm,“ zamručel a šel si napustit vodu do vany, kde vydržel, dokud jsem neusnula.
„Tak ty teda opravdu jdeš s tím truhlářem do hospody, jo?“ výhružně se mě otázal příštího dne.
„No, jdu... navrhovala jsem ti přece, že to odvolám...“
„Tak proč jsi to teda neudělala?“ bobtnal vzteky.
„Protože jsi tvrdil, že ti to nevadí a že stejně nebudeš doma.“
„Tak teď ti říkám, že mi to vadí! Zavolej mu, že to padá!“ přikázal mi jak služebnímu psovi na cvičáku.
Všechno se ve mně bouřilo, ale snažila jsem se ovládnout: „Marku, nejanči. Je to jen pitomá večeře. Kdybych tušila, že s tím nesouhlasíš, nikam bych nechodila. Takhle na poslední chvíli nic rušit nehodlám, ale slibuju ti, že až mě pozve příště, odmítnu.“
„Odvolej to...“ zahučel mrazivě, jako by mě vůbec nebyl schopen vnímat.
„Sama nesnáším nespolehlivý lidi, nehodlám se mezi ně zařadit.“
„Ani kvůli mně ne?“ neštítil se vydírání. Sáhnul vždycky po jakémkoliv prostředku, díky kterému jsem nakonec ustoupila. Fair play považoval za stejně nesmyslný přepych jako textilní ubrousky při stolování anebo bidet v koupelně.
„Ani kvůli tobě nebudu na poslední chvíli odvolávat domluvenou schůzku. K tomu, abych porušila svoje slovo, musím mít podstatně pádnější důvod než ten, že jsi najednou změnil na věc náz…
