Ženu ani květinou… (Simona Monyová)

„Tak přijedeš za náma do toho Chorvatska?“ nevydržela jsem a dva dny před odjezdem se znovu zeptala.

Každoročně jsem se nemohla dočkat, až vypadneme z rozžhaveného Brna a necháme se ovívat vlahým větříkem vanoucím od moře, ale toho léta jsem se netěšila vůbec. Nebýt Filipa, nikam bych nejela. Pětadvacet dnů vedle nabručené Sašeny a bez Marka se mi jevily jako věčnost.

„Asi to nepůjde,“ řekl.

Očekávala jsem gejzír rozmanitých výmluv, ale uslyšela jedinou.

„Nevím, jak bych se tam dopravil... to punto, co s ním občas jezdím, patří Katce, dostala ho od rodičů...“

„Vašku, tak už jí konečně řekni, že se nadobro pomátla!“ soptila sestra a žduchala přitom loktem do svého vždy mírného manžela. „Někdo jí přece, proboha, musí otevřít oči. A na mě ona nedá!“

„To ti tolik vadí, že s Markem budeš nucena být dva týdny pod jednou střechou? Anebo ti vadí, že mu půjčím auto, který by jinak skoro měsíc sloužilo jen jako lapač prachu a který vy máte ode mě půjčený už dva roky... Ale to je samozřejmě v pořádku, co?!“

„To auto si klidně třeba sežer!“ zařvala Sašena nepříčetně a švagr ji chytil za ruku tak láskyplně, až se mi zatajil dech.

Jak to, že má tuhle semetriku tolik rád? A proč ona nedokáže pochopit, že taky někoho potřebuju, že nemůžu žít celý život sama, že i pro Filipa by bylo prospěšnější, kdybych mu dokázala najít tátu, když ten vlastní nejspíš ani neví, jak se jeho dítě jmenuje?

„Sášo, nebuď nespravedlivá. Ty moc dobře víš, že nám tím favoritem Regina moc pomohla, když se nám škodárna rozsypala...“

„A mám jí pro to snad líbat chodidla?“ obořila se i na něho. „Můžu já snad za to, že na světě panuje tak příšerná nespravedlnost? Že já musím umývat pokaděný dědky, vynášet mísy a bažanty a za to nedostanu týdně ani tolik, co ona za jedinej natáčecí den? Můžu já snad za to, že ona si jen tak mimochodem uhnala děcko s kdovíkým, a my platíme za každý pokus desetitisíce a pořád nic? Co jsem udělala špatně? Proč ona má vždycky všechno a já nic?“ snažila se vykřičet moje sestra veškerou nenávist, jako bych tam ani nestála. Mně nepřisuzovala žádné city, já pro ni představovala jen pomyslný boxovací pytel, na kterém si čas od času zhojí svoje zoufalství. Jak to, že se nikdy nepokusila na život podívat mýma očima?

Zatímco ona v dětství běhala s kamarády po venku, já chodila na hodiny baletu a klavíru. Zatímco ona se ve dvaceti vdala za hodnýho kluka, já působila jako magnet na kdejakýho gaunera. Jí zůstal byt, ve kterém jsme vyrůstaly a ze kterého se otec hned po mámině smrti odstěhoval, já se musela o bydlení postarat sama a zadlužit se na dvacet let dopředu... Copak tohle všechno vůbec nic neznamená?

„Mysli si, co chceš, ale Marek za náma prostě do toho Chorvatska přijede,“ oznámila jsem jí chladně s vědomím, že pomalu, ale jistě ztrácím sestru. Přesněji řečeno - iluzi o sestře.

A to by nebyla Sašena, aby si nechala ujít jedinou příležitost, jak mi ublížit. Už jsem šátrala po klice, když po mně jedovatě plivla: , A že si seš tak jistá, že tam ten tvůj Marek přijede! Znáš ho dva měsíce a svěříš mu auto. Třeba ti s ním foukne a už nikdy neuvidíš ani jeho ani toho favorita!“

„Ujišťuju tě, že jestli to dopadne tak, jak říkáš, tak ztráta auta mě bude mrzet ze všeho nejmíň,“ řekla jsem, vzala si od rozpačitě se tvářícího švagra klíčky od favorita a bez rozloučení odešla domů, kde mi najednou bylo podivně úzko. Přímo jsem cítila, jak Sašena stojí za záclonou ve svém panelákovém bytě a zírá přes ulici na můj, dle jejího názoru jistě nezasloužený, domek se zahrádkou.

„Už máš sbaleno?“ ptal se Marek a znělo to jako nikam nejezdi, prosím. Kdyby věděl, jak ráda bych mu vyhověla!

„Jo, právě nosím tašky do auta,“ řekla jsem a ztěžka odolávala nutkání prozradit mu, s jakým potěšením bych ho přibalila s sebou.

„Je mně smutno už teď,“ stačil ještě říct a pak se z mobilu ozvaly jen hrubé nadávky vztekle křičené ženským, opileckým hlasem. Poté mobil zmlkl docela.

Sedla jsem si na jeden z kufrů uprostřed předsíně a cítila únavu snad stoletou.

Vůbec jsem se nesnažila přijít na to, co ten výstup měl znamenat. Stejně by mě žádné vysvětlení nemohlo ani potěšit, ani upokojit. Byly čtyři hodiny ráno a Marek se někde opíjel s jakousi ženskou, která se o mně vyjadřovala jako o komediantské kundě. Bylo snad možné tento fakt jakkoliv uspokojivě objasnit?

Divili byste se, ale bylo.

Marek to dokázal. Opakovaně vytáčel moje číslo a když jsem mobil nebrala, prostě přijel. Vypotácel se z mého silně prokvetlého favoritu, nohy mu vypovídaly poslušnost, ale řečové centrum ovládal mistrně:,.Nemohl jsem tě takhle nechat odjet... To byla Katka, hrozně jsme se pohádali, já jí dokonce dal facku za to, jak o tobě mluvila. Byla opilá...“

„Zatímco ty seš naprosto střízlivěj!“ vmetla jsem mu do obličeje. Co má sakra po nocích co chlastat se svojí bývalkou? Proč se prostě nesbalí a neodstěhuje, když to mezi nimi údajně dávno skončilo? A jak to, že ona o mně ví? To mě propírají pěkně společně nad flaškou výčepní lihoviny?, táhlo mi tehdy hlavou, ale mlčela jsem. Kdybych některou ze svých domněnek vypustila z pusy, rozbrečela bych se. A zachovat důstojnost, to bylo to jediné, oč jsem v tu chvíli stála.

„Všechno ti vysvětlím... nezlob se...“ žadonil Marek a lezl přede mnou po kolenou. Doslova! Možná chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou - zapůsobit na mě a současně i lépe udržovat rovnováhu. První moucha padla mrtvá okamžitě. Jeho teatrální gesto mě fakt vzalo za srdíčko, koneckonců žádnej chlap přede mnou ještě neklečel, když nepočítám ty na jevišti, kterým to ovšem nařizovala jejich role.

Co vám mám povídat, tála jsem jak kostka ledu v horkém čaji a abych to zamaskovala, plácla jsem: „Myslela jsem, že seš mnohem vyšší...“

Usmál se na mě zespodu: „Před tebou jsem takhle malinkej, teď už to vím... Musím ti toho tolik říct.“

„Na žádné velké řeči teď není čas. Za půl hodiny bude stepovat ségra se švárou na parkovišti před domem. Musím vzbudit Filipa a naložit je... Jo a před tím ještě chci hodit Puškina k sousedům. Budou mi ho hlídat.“

„Pět minut! Dej mi pět minut...“

Dala bych mu pět let - z fleku.

„Dobře,“ svolila jsem a v duchu se modlila, ať mi předloží tak brilantní výklad, že na jeho základě mu budu schopná odpustit. „Tak mi teda vysvětli, jak to, že nad ránem seš nacucanej jak slíva, když ode mě odjížděls zcela střízlivěj už v šest večer, protože ses nutně potřeboval před dnešním castingem pořádně vyspat? A jak to, že když se mnou v noci telefonuješ, je tvoje bývalá vedle tebe, ačkoliv máte oddělené ložnice?“ tryskalo ze mě, důstojnost nedůstojnost.

„Já původně chtěl jít spát, ale nějak jsem doma nemohl vydržet, a tak jsem zašel na jedno a potkal tam Katku. Ona zas chtěla probírat naši situaci a u toho jsme se chytli. Zbytek už znáš...“

„Neznám!“ vybafla jsem. „Jak to, že o mně ví? Zřejmě s ní probíráš mnohem víc věcí, než je nezbytně nutné...“

„Kdosi nás spolu viděl, tak se na tebe ptala a pak mě zasypávala snůškou drbů, který se prý o tobě šíří,“ vysvětloval, nevinnost sama.

„A copak se o mně povídá?“ chytla jsem se na vějičku. Jo, ješitní jsme asi všichni, někdo víc, jiný míň...

„To si dovedeš představit.“

„Nedovedu. Buď tak hodný a zasvěť mě, ať jsem konečně v obraze,“ dotčeně jsem odsekávala. Najednou mi bylo zcela lhostejné, jak dlouho bude Sašena se švagrem postávat na parkovišti.

„Říká se o tobě, že seš namistrovaná, že seš samej chlap, kariéru žes udělala přes postel a loni jsi prý dokonce měla kapavku... Ale já se tě zastával!“

„A proč ses mě zastával? Třeba je to všechno pravda,“ už jsem se slzám neubránila. A pak prý že žiju nudně!

Objal mě něžně jak matka čerstvé novorozeně: „Ale Pakýšku, já přece vím, že je to nesmysl... A už si hledám podnájem. Nejpozději do konce prázdnin budu přestěhovanej, slibuju...“

„Jestli chceš, můžeš se prozatím nastěhovat ke mně, než si něco najdeš. Dole vedle obýváku je nevyužitej pokojík pro hosty s vlastní koupelnou,“ promluvil ze mě totální šílenec.

„Nedělej si starosti... já už něco vymyslím,“ pravil mužně.

A dva měsíce na to vymyslel, že u mě bude nejlíp. Ale to už zase předbíhám...

„Zpomal! Tím, že nás všechny zabiješ, to svoje zpoždění nedoženeš,“ zavrčela Sašena ze zadního sedadla. Měla jsem sto chutí zastavit a vysadit ji. Místo toho jsem pouze zastavila a poprosila švagra: „Vezmeš to na pár hodin za mě? Jsem celá rozlámaná.“

Ochotně souhlasil, já se uvelebila na sedadlo spolujezdce, zavřela oči a předstírala spánek, abych měla od sestry pokoj. K přemýšlení jsem toho měla dost, v hlavě mi myšlenky vířily jak v mixéru a výsledným produktem byl totální zmatek. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že jsem se opět zamilovala.

Už se mi to v minulosti stalo třikrát a pokaždé to pro mě znamenalo naprostou pohromu. Dva měsíce na psychiatrii po úmyslném předávkování léky ve dvaadvaceti, hektolitry zkonzumovaného vína a zničení dosavadní kariéry v pětadvaceti a předčasný porod prý v důsledku stresu v osmadvaceti letech.

A když se ani ne dvoukilogramový Filip ze všeho úspěšně vylízal, přísahala jsem si, že už nikdy více... Následovaly tři krátké nepříliš vážné, leč přesto poměrně komplikované vztahy a pak jeden dlouhodobý zcela nekomplikovaný vztah k vibrátoru.

„Mami, mami! Už jsme tady!“ třepal mi s ramenem Filip a já si uvědomila, že jsem ze samého dumání usnula. Nejméně tak na tři čtyři hodiny. Překvapilo mě to. V autě jsem naposledy spala jako malé děcko. Moji sestru to pochopitelně nepřekvapilo vůbec: „To máš z toho ponocování,“ sykla. „Nechybělo málo a mohlas usnout za volantem. Začínáš být nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí.“

„Víš co?“ usmála jsem se na ni. „Od teď začíná dovolená, tak co kdybys do mě přestala vysírat. Necelý čtyři týdny bys to mohla vydržet, ne? Abych načerpala síly do budoucna, co říkáš?“

„Víš, co říkám?! Že pěkně upadáš, sestřičko. Dovedu si představit, od koho jsi přebrala ten vulgární slovník. To ti říkám. A buď ráda, že ti to říkám já, protože nikdo jinej si to k tobě nedovolí od té doby, co seš ta celebrita!“

„Byla bych štěstím bez sebe, kdyby ses k nim přiřadila,“ zavrčela jsem a vytáhla z kapsy vibrující mobil.

Miluju te, jeste dvanáct dnu a jsem u tebe, stálo na displeji, svět byl náhle mnohem veselejší a sestra snesitelnější.

Zašklebila jsem se na ni: „Jestli budeš pořád takhle nabrblaná, tak budeš mít obličej plnej vrásek.... Zkus se trochu radovat! Plisovaný ksichty dávno vyšly z módy...“

„Zešílela, já to furt říkám, ale nikdo mě neposlouchá,“ zabručela Sašena a odtroubila na ústup.

„Jsem tak ráda, že už jste dorazili, ségra je letos ještě protivnější než obvykle, kdybyste nepřijeli, asi bych ji musela utopit,“ řehnila jsem se na Zitu a jejího nového přítele Jáchyma. Někdy jsem si říkala, kam na tyhle typy pořád chodí, její dva exmanželé i většina milenců vypadali, jako by si je vyráběla přes kopírák. Štíhlí, vysocí, sportovci se širokými rameny i úsměvem.

„Jaká byla cesta?“ zeptala jsem se a Zita mi nahlas bez uzardění povykládala, jak to na ni ve Slovinsku přišlo tak akutně, až museli zastavit na odpočívadle, a když skončili, tak zjistili, že vedle stojí mercedes se dvěma vykulenými obstarožními Němci, kterým mohou vypadnout oči z důlků.

„To bys je musela vidět, ty jejich protáhlý kožený držky!“ vykřikovala a Jáchym se pyšně uculoval.

Teprve v té chvíli mi došlo, že zmíněné to, co na Zitu přišlo, docela určitě nebyla běhavka.

„Jé támhle jde Sašena. Myslíš, že bych jí tu historku měla taky povykládat?“ zachechtala se Zita.

„Jestli chceš, aby tě nechala předhodit žralokům ke svačině, tak určitě,“ ucedila jsem tiše a jala se představovat Jáchyma.

„Ale my se přece známe,“ namítla Sašena. „Viděli jsme se na Silvestra...“

„Na Silvestra jsi viděla Jaroslava, ne Jáchyma, ale to máš fuk... Chlapi jsou stejně všichni najedno brdo,“ velkoryse mávla rukou nad drobným faux pas Zita a jedním dechem požádala Jáchyma:“Pokud se ti ovšem tohle moje prohlášení nezdá, máš teď jedinečnou příležitost to Saše vyvrátit. Já si musím nutně s Reginou odskočit na jedno studený Karlovačko. Jsem vyprahlá žízní i nedostatkem informací.“

„Ale já vážně nevím, co přesně bys chtěla slyšet... a už neobjednávej, nebo to s náma na tom slunku pěkně zacvičí.“

„Což ovšem nebude nic proti tomu, jak s náma zacvičí tvoje sestra, až se vrátíme v podroušeném stavu...“ nedala si poradit Zita a objednala další dvě piva. „A ted už vážně vyklop, jak jsi na tom!“

„Asi blbě. Vletěla jsem do toho po hlavě takovou rychlostí, až mě to samotnou děsí. Představ si, já mu dokonce nabídla, aby sem přijel! Chápeš to? Úplně cizímu chlapovi!“

„Žádnej chlap, se kterým spíš, není tak úplně cizí, to mi věř.“

„Spím... to je trochu nadnesenej výraz pro skutečnost, že jsme se spolu dvakrát pomilovali.“

„A stálo to aspoň za to?“ vyzvídala a já jí byla vděčná. Nic mi nečinilo větší potěchu, než o Markovi mluvit. A po pěti dnech ve společnosti Sašeny už jsem v tomto směru zažívala hotovej absťák.

„Já byla hrozně nervózní a jemu vadilo, že se z té nervozity pokouším vykecat.“

„A povídalas aspoň k věci, anebo mlelas o masovém vymírání živočichů v deštných pralesích?“

„Samozřejmě že k věci. Vysvětlila jsem mu, kolik jsem za poslední dva roky plnohodnotného sexu utratila za baterie a že videopůjčovna v Rečkovicích dobře prosperuje jen díky mému neutuchajícímu zájmu o erotické filmy. Jo, taky jsem se mu omluvila, že na celkovou rekonstrukci ňader po porodu mi prozatím ještě nevybyl čas...“

„To ho ovšem muselo úplně rozhajcovat!“

„Jasně. Však se taky pěkně zapotil.“

„A podruhé ses zase vykecávala, anebo už to bylo lepší?“

„Podruhé jsem byla zticha jako pěna, takže předehra proběhla v pohodě. Ovšem poněkud zase zaskřípala dohra. Spočívala totiž v tom, že se zvedl a utíkal za svou údajnou bývalkou...“

„Nikdy chlapovi nevěř nic z toho, co prohlašuje o své bývalé.“

„No, já jsem zatím ve fázi, kdy se mu pokouším vůbec uvěřit, že ta bývalá je skutečně bývalá. A ani trochu mi nedělá dobře představa, jak teď tráví večery, zatímco já jsem skoro tisíc kilometrů daleko.“

„A ozývá se?“

„Jo, to jo. Přes den několik esemesek, ze kterých vyplývá, že je buď genius, anebo nad jejich vymýšlením tráví celé hodiny. A v noci telefonáty, pokaždé z nějaké putyky.“

„Tohle asi nebude mužskej, kterýho by sis měla pustit moc k tělu,“ zvážněla Zita.

„Já vím... takže jsem mu prozatím pouze půjčila auto a navrhla mu, že se může nastěhovat,“ prozradila jsem sarkasticky.

Zita ví o mých milostných saltech víc než můj psychiatr, nemělo cenu před ní cokoliv zapírat.

„Panebože! Tys do toho spadla zase?!“

„Jo, jo. A zdá se, že tentokrát to bude obzvláště hustý,“ prorokovala jsem s úsměvem. V té chvíli jsem se totiž domnívala, že přece jen poněkud přeháním a že prozatím ještě stojím nohama pevně na zemi. A přitom poblouznění mohutné jak příliv mi nohy už dávno podrazilo.

„Vadilo by ti, kdybych musel trochu posunout termín příjezdu?“ otázal se nevinně.

Vadilo!, chtělo se mi zařvat, ale ovládla jsem se a zeptala se pokud možno věcně: „O kolik dní bys měl přijet později?“ Zklamání a nesouhlas z té otázky ovšem téměř odkapávaly.

„Kdo říká, že později?“ zasmál se potěšeně, jak mě opět dostal. ,,Právě jsem přejel chorvatský hranice, jestli můžu, tak jsem za pár hodin u tebe.“

Radost vystřídalo zděšení.

Sašena bude zuřit, v penzionu momentálně není volný pokoj, takže Marek bude muset spát hned ze startu se mnou a Filipem a ještě ke všemu mi do konce menstruace zbývají nejméně dva tři dny. (Všimly jste si, milé přítelkyně, že ve filmu či literatuře ženy nikdy nemenstruují, když se mají setkat po jakkoliv dlouhém odloučení se svým miláčkem, a že v životě je tomu právě naopak?)

Sašenu jsem našla na terase v družném rozhovoru s Jáchymem.

„Filip není s tebou?“ podivila jsem se. Ještě mnohem víc než nepřítomnost syna mě udivila zpola vypitá láhev vína na stole a sklenka v sestřině ruce. Bylo něco po třetí hodině odpolední, pití alkoholu v této době se dle jejího názoru rovnalo mírou provinění minimálně krvesmilstvu.

„Filip šel s Vaškem na tobogán,“ odvětila. Vysoký stupeň rozjařenosti napovídal, že smilní pravděpodobně již se druhou lahví.

„Volal Marek...“ nadhodila jsem opatrně.

„Copak? Prohrál tvoje auto v kartách, takže nemůže přijet?“ vyprskla smíchy. V duchu jsem druhou láhev opravila na třetí.

„Přijede už dnes... Přesněji řečeno tak během tří hodin.“

„Tak fajn,“ omráčila mě. Usoudila jsem, že kromě opilosti ji postihl nejspíš i úžeh.

A pak jsem zaznamenala povědomý lesk v jejích očích a rázem mi to došlo! Moje ctnostná sestra vrká do Jáchyma!

„Kde je Zita?“ jala jsem se neprodleně ověřit svoji domněnku.

„Zita?“ protáhli obličej ti dva, jako by si nemohli vzpomenout, že kdosi toho jména s námi sdílí ubytování.

„Jo, Zita... ta štíhlá sexy blondýnka, co jsi ji předevčírem oblažoval na parkovišti ve Slovinsku a včera ve vašem pokoji. Bylo to slyšet až sem na terasu,“ usmívala jsem se kysele na Jáchyma, kterému začaly tuhnout rysy obličeje.

„Musím si odskočit,“ zamumlal zbaběle a dal se na úprk.

„Jaroslav nebo Jáchym... Zita měla pravdu, všichni jsou stejný,“ ucedila jsem směrem k sestře, která pohasla a bleskurychle se stihla proměnit zpět ve fúrii.

„Vy dvě jste stejný!“ vyjela na mě. „Ty a ta tvoje povedená kamarádka Zita. Obě stejný potvory!“

„Nech mě hádat! Zita je potvora a Jáchym bude nejspíš nedoceněnej chudáček, kterému ona nerozumí...“

„Nejen že mu nerozumí! Ona ho akorát využívá a ponižuje, to sis nevšimla?“

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou: „Toho jsem si opravdu nevšimla. Ale zato jsem si všimla jednoho chlíváka, kterej se nestydí balit šťastně vdanou ženskou přímo před nosem své přítelkyně a jejího manžela.“

„Šťastně vdanou ženskou?“ opáčila sarkasticky Sašena. „Co ty můžeš vědět o šťastných a nešťastných manželstvích?“

„Určitě aspoň tolik, co ty o dobrých nebo špatných matkách,“ výstražně jsem jí zamávala před nosem válečnou sekyrou.

Zatroubil, prudce vjel na parkoviště se štěrkovým povrchem, za sebou oblaka prachu jak nevěstinu vlečku, vyskočil z auta a zahlaholil: „.. .Regina, jedině Regina měla by slyšet píseň mou... ostatní prominou, nestojím o jinou...“

„To je ale kašpar,“ utrousil Jáchym a Sašena jen přikývla stylem jásemtitoříkala.

„Proč kašpar?“ podivila se Zita. „Mně to přijde docela milý...“

„Mně to přijde moc milý,“ přidala jsem se, mrkla na ni ve znamení díků a rozběhla se po schodech dolů.

„Už nikdy mi nesmíš nikam odjet,“ mumlal a dusil mě v náručí. Kupodivu mi to nebylo nepříjemné, navzdory tomu, že byl cítit potem, cigaretami a zvětralým pivem.

„Slyšíš? Už nikdy nikam... beze mě...“

„Slyším.“

„A-“

„Co a?“ nechápala jsem.

„No, slib mi to... že už mi nikam neodjedeš.“

„Už ti nikam neodjedu,“ bez rozmyslu jsem si nasadila želízka.

„Dnes jsem díky tobě poprvé v životě viděl moře a je mi jasný, že to není poslední poprvé, který s tebou zažiju...“ zašeptal mi do ucha večer na terase.

Kdyby Sašenin pohled dokázal vraždit, ležely by u jejích nohou v tratolišti krve hned dvě mrtvoly. Polekaně jsem se od Marka odtáhla a umínila si, že ten příšerný zlozvyk šuškat a cukrovat před lidmi musí prostě odstranit.

Okamžitě si mě přitáhl zpět: „Kašli na ni... na sůvu závistivou...“

„Nerušíme vás náhodou?“ nevydržela už Sašena.

„Kdepak... my se rušit nenecháme,“ usmál se na ni Marek a olízl mi ušní lalůček.

Sašena zrudla jako krocan: „Ono to může být lidem dost nepříjemný, dívat se na vás, jak se po sobě pořád plazíte.. Aspoň mně to přijde naprosto nevkusný...“

Zita ocenila v Markovi spojence v boji proti mé zkostnatělé sestře: „Hmm... zajímávej názor. To mně to naopak přijde inspirující. Myslím, že je čas jít do hajan, co říkáš, Jáchyme?“

„.. .že takové nabídce se nedá odolat,“ zvedl se Jáchym, a aniž by věnoval Sašeně jediný pohled, následoval Zitu.

Skutečnost, že se sestra najednou nápadně začala podobat voskovým figurínám, se nedala přehlédnout. To tam bylo porozumění a erotické jiskření, jehož nechtěným svědkem jsem se odpoledne stala.

„Půjdeme taky?“ přerušil moje úvahy Marek a já si už zase připadala, jako by mě drtili ve svěráku, jako by se o mě se sestrou přetahovali a rvali mě přitom na kusy.

„Možná bychom si ještě jednu skleničku mohli dát,“ kuňkl ze mě zbabělec. Nedokázala jsem tam Sašenu nechat sedět samotnou s klimbajícím Václavem, kterého by k milostnému laškování zřejmě neinspirovalo už ani živé představení grupensexu přímo před nosem.

Marek rozdělil zbytek vína a cinkl svojí skleničkou o Sašeninu: „Tak na co si připijeme, švagrová?“

„Já nejsem žádná tvoje švagrová!“

„...ale brzo budeš...“

V té chvíli jsem byla stejně překvapená jako sestra, ale mlčela jsem. Ona ne. „Jestli si ho vezmeš, tak tě nechám zbavit svéprávnosti!“ vykřikla, čímž se jí podařilo probudit dřímajícího Václava.

Trhnul s sebou a jen zamumlal: „Už jdeme, Sášenko?“

„Jo, běž!“ zaječela. „Všichni běžte! Třeba do prdele!“

A to mi před pár dny vysvětlovala, jak upadám, pomyslela jsem si omráčeně a marně hledala slova, která by vyplnila trapné ticho.

Marek mi stiskl ruku, jako by říkal - nech to na mně, znovu si ťukl se Sašeninou skleničkou a řekl: „Hele, švagrová, nejanči. Na rozpuštění večírku je vždycky času dost. Teď rozpustíme tu tvoji depinu. Napij se.“

Kupodivu poslechla. Po tvářích sejí koulely slzy jak zbloudilé skleněné kuličky zbůhdarma hledající patřičný důlek.

„Chtěla jsem ti poděkovat... za ségru,“ objala jsem Marka, jen co za námi zapadly dveře našeho pokoje. „Dost se v tom poslední dobou plácá. Ona není zlá, jenom je hrozně nešťastná. A díky tobě si od toho svého světabolu na chvíli odpočinula. Stejně mi není jasný, jak jsi to dokázal... Ke konci už byla docela v pohodě.“

„Jenže to nebylo mou zásluhou, ale vínem,“ podotkl.

Všimla jsem si, že sám má taky dost, ale přičetla jsem to únavě po dlouhé cestě. Bylo to jednodušší, než si přiznat, že střízlivého ho prakticky neznám.

„Kdepak vínem. Já bych to do ní mohla lít horem dolem a stejně by byla jak kvašenej okurek.. .Myslím, že ode dneška v ségře už nebudeš mít zarytého nepřítele, ale naopak mírného spojence.“

„To bych moc rád,“ stiskl mě a začal líbat na krk.

„Počkej,“ vymanila jsem se z jeho náruče a přemítala, jak mu sdělit, že vzhledem k nepříznivému období si bude muset nechat chuť na sex zajít. Všechny ty nepříjemnosti provázející ženský život, jako je menstruace, návštěvy gynekologa a různé záněty či výtoky, mi vždy přišly příliš intimní, než abych se o nich beze studu zmiňovala před svými partnery. Obzvláště nebyli-li mými partnery dostatečně dlouho na to, abych se stihla trošku otrkat. Zmizela jsem ve sprše, abych získala čas a zjistila, že žádné vysvětlování nebude zapotřebí. Marek spal napříč postele, tak jak byl -v teniskách, kraťasech a upoceném tričku.

Kupodivu ve mně ten výjev vzbudil pouze něhu, ačkoliv mě předchází pověst fanatického příznivce hygieny. S péčí takřka mateřskou jsem mu zula tenisky a nezalitovala toho ani poté, co pach zpocených nohou zamořil místnost rychle jako slzný plyn.

Přehodila jsem přes Marka svůj kašmírový svetr a otevřela dveře na balkon. Z postele se ozvalo hlasité zamručení a potom monotónní plynule zesilující chrápání.

Tak takhle nějak nejspíš vypadá mít doma chlapa nastálo, usmála jsem se a zkontrolovala spícího Filipa.

O tom, že bych sama v takovém kraválu mohla spát, jsem ani neuvažovala. Sedla jsem si na balkon, pozorovala svítání a v hrudníku se mi rozlézal zvláštní pocit blaženosti. Najednou jsem výjev na obloze začala vnímat symbolicky. V tu chvíli jsem si byla jistá, že mi svítá na lepší časy.

O půl deváté se probudil Filip, zarazil se před mojí postelí a udiveně zašeptal: „Mami? Mami, kde seš?“

Posunky jsem mu naznačila, aby si tiše vyčistil zuby, sbalila jsem osušky, krém a plavky a za ruku ho vytáhla z pokoje. „Necháme Marka prospat, má za sebou náročnou cestu,“ vysvětlila jsem mu na chodbě.

Filip zadumaně přikyvoval a pak se zeptal:, A on už s náma zůstane?“

„Vadilo by ti to?“ opáčila jsem scvrklá strachy, co odpoví.

Bylo to jak vsadit si vabank a to je věc, kterou zcela zásadně nedělám. Sotva kdo by o mně mohl prohlásit, že jsem hazardní hráč. I Člověče nezlob se hraju pěkně opatrně, při zdi.

S napětím jsem očekávala synův verdikt, který byl pro mě směrodatný. Dvě dětské ručky svíraly můj osud v buclatých dlaních, aniž by si svoji moc uvědomovaly. Stačilo jediné Filipovo ne a z opěvované kýčovité vidiny svítání by se rázem stal temně šedý soumrak.

„Nevadilo... já bych byl rád, kdyby s náma zůstal... dělá moc dobrý palačinky...“ přiklepl mi moji výhru.

V kuchyňce společné pro všechny tři pokoje už někdo byl. Automaticky jsem předpokládala, že to bude švagr, který dodržoval spánkový režim velice podobný Filipovu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem zvesela a teprve pak si všimla, že nad hrnkem nesedí Václav, ale Sašena, obličej zpuchlý jak po srážce s vosím hnízdem.

„Cože piješ kafe?“ vysoukala jsem ze sebe poněkud stupidní dotaz, abych se nemusela ptát na to podstatné, a mechanicky jsem začala připravovat snídani pro sebe a Filipa. Občas se přistihnu, že funguju, jako bych byla na klíček a někdo mě prostě natáhl.

„Piju kafe s rumem,“ opravila mě.

Tato informace mě už ovšem posadila na židli.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Sašena ke mně překvapeně vzhlédla: „Od kdy tě zajímají jiný problémy než tvoje vlastní?“

Byla jsem si jistá, že mi křivdí, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Moje sestra bezpochyby zažívala těžké životní období a já tu byla od toho, abych jí pomohla, a ne abych se rýpala ve vlastní ukřivděnosti.

„Kampakjsi zašila tu flašku rumu?“ rozhodla jsem se ignorovat její jízlivost.

Beze slova se shýbla pod stůl a podala mi ji. Nalila jsem si slušnou dávku i do svého hrnku s kávou a teprve v okamžiku, kdy mi Filip přistrčil puntíkovaný hrníček s kakaem se slovy, že chce taky rum, jsem si uvědomila, že na intimní debatu se sestrou budu nucena nejdříve zajistit dostatek soukromí.

„Myslíš, že bys zvládl donést Markovi snídani?“ spiklenecky jsem na něho mrkla.

„A on už je vyspinkanej?“ otázal se bezelstně, ale to už horlivě přikyvoval, že si s náročným úkolem hravě poradí.

Zalila jsem další hrnek s kafem sotva do poloviny a strčila ho Filipovi do ruky. Do druhé dostal rohlík s pomazánkovým máslem a se šunkou a do kapsy kraťasů lísteček, na kterém Marka prosím, aby Filipa zabavil, než přijdu.

„Tak to vyklop. A honem. Máme na to nanejvýš hodinu,“ pustila jsem se do Sašeny zhurta. Byla ten typ, se kterým se nevyplácelo jednat v rukavičkách.

„Už ho prostě nesnesu...“

„Koho?“ ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohla myslet Václava.

„Je to jeho vina, že nemůžu otěhotnět... Má pomalý spermie. A není divu, celej je jaksi zpomalenej... Jak bez života. Na všechno má dost času. Ale já už nemám žádnej čas!“

„A co takhle zkusit dárce sperma...“ matně jsem si vybavila, že jsem o něčem podobném kdysi četla článek v novinách.

„A proč myslíš, že tady teď sedím a bulím?“

Rozuměla jsem jí čím dál míň. „To teda vážně netuším, ale pokouším se to zjistit, jestli sis nevšimla.“

„Ale jo... všimla...“

„Tak proč tu teda sedíš a bulíš?“

„Včera jsem se nechala, jak to ty nazýváš, obdarovat... Ale je mi, jako by mi spíš něco vzal...“ zamumlala.

„Cože ses nechala?!“

„Přeříznout...“

„To nechápu...“

„Já to taky nechápu... Už pár let Vaška doopravdy nemiluju, ale teď mi je, jako bych to zpečetila. Jako bych se vzdala možnosti, že se to ještě někdy spraví.“

Naslouchala jsem jak opařená.

„Vašek je děsnej flegmatik. Než by něco udělal, trochu máknul, vybičoval se k nějakýmu úsilí, raději od života nikdy nic nebude chtít... On už je dávno smířenej s tím, že nebudeme mít děti, a snad mu to ani nevadí. A mně utíká čas. Připadám si jak alkoholik, kterému přímo před očima mizí jedna láhev vodky za druhou ve výlevce a on nemůže nic udělat... Jen bezmocně čumí.“

Čuměla jsem rovněž.

„A víš, co je na tom všem vůbec to nejdivnější?“

„No?“ otázala jsem se v hrůze, že by ze sestřiných úst mohlo vzejít ještě něco podivnějšího než doposud.

„Že jsem se s Jáchymem vyspala kvůli děcku a teď si přeju, aby z toho nic nebylo... aby se to nepovedlo. Mělas pravdu, je to chlívák. A já vlastně vůbec nechtěla jinýho chlapa. Chtěla jsem toho svýho, ale takovýho, jakej byl před patnácti lety.“

„Což je technicky nemožný, stárneme všichni,“ namítla jsem.

„Ty mi nerozumíš... Ať si klidně stárne, ať plešatí a šediví a pupek ať se mu klidně nevejde do kalhot. To mi je jedno. Já jen nechci, aby rezignoval!“

„A řeklas mu to takhle?“

„Miliónkrát!“

„A co on?“

„Že už je ze všeho unavenej...“

„Třeba fakt je...“

„A myslíš, že já ne? Jen si prostě nemůžu dovolit sebevětší únavě podlehnout. Ten vlak, co stojí na peróně, je fakt poslední. Víc už jich nepojede! A on mi klidně vykládá, že ho sex na povel prostě nebaví. Jako bych to já někdy dělala pro zábavu!“

Vymačkala jsem ze sebe pár bezduchých utěšujících frází, ale ta poslední věta mi nešla z hlavy.

„Copak se dá sex provozovat jinak než pro zábavu?“ ptala jsem se večer v posteli Marka.

„Jasně. Ještě pro prachy,“ odpověděl a mě kdesi v útrobách zamrazilo. Kontrolka se výstražně rozblikala.

Snaží se mi tím něco naznačit? Mluví snad o sobě nebo dokonce o nás?, uvažovala jsem a cítila, jak ruka, která mě objímá, spánkem těžkne, aniž by se vydala pod přikrývkou na průzkum.

Náš druhý dovolenkový večer! Já byla opět ušetřena vysvětlování, že jsem indisponovaná, ale nedá se říci, že bych to ocenila. Ale proč a jakým způsobem taky ocenit něčí nezájem, že...

Se stejnou urputností, s jakou se Sašena celé odpoledne vyhýbala Jáchymovu pohledu, vyhledávala ten můj.

„Tys to Markovi prozradila, co?“ sykla na mě před večeří.

„Ne,“ zalhala jsem.

Zavrtala se mi očima hluboko pod kůži.

„Tak promiň... možná jsem už vážně paranoidní...“

Ani ranou do zátylku by mě nemohla ochromit spolehlivěji než svojí omluvou. Bleskurychle mě zachvátily výčitky svědomí, což ještě prohloubilo rozladěnost, která se mě držela od předchozího večera jak klíště.

„Stalo se něco?“ všiml si Marek mé proměny.

Jo, stalo, chtělo se mi přiznat, vypovídat se, ulevit si. Stalo se to, že tápu, ničemu nerozumím, všechno je nějak nakřivo, obráceně, beze smyslu. Jako bych žila třiatřicet let v bublině a o skutečném životě neměla ani potuchy.

„Nic se nestalo,“ mlžila jsem jako obvykle. Ale do očí jsem se mu přitom nedívala.

„Víš co? Večer si sedneme, jen sami dva, a všechno to probereme,“ nenechal se ošálit.

Pocit vděku mě obalil konejšivě jak mateřská náruč, okamžitě jsem se začala těšit na pevnou náruč Markovu a chmury pozvolna vyprchávaly.

Proč mi to proboha vykládá?, ptala jsem se sama sebe a přitom nadále masochisticky naslouchala podrobnostem o náruživém, zničujícím vztahu k neznámé Kateřině. Zvědavost mě držela pěkně pod krkem, ani z čirého pudu sebezáchovy jsem nedokázala utnout přival jeho slov. A to jsme měli mluvit o Sašeně a mém černém svědomí!

„Jezdil jsem do Brna, jak jen to šlo, jedl jsem jen suchý rohlíky, abych měl peníze na cestu a něco pro nás... a ona se kolikrát ani neráčila dostavit domů na noc,“ stěžoval si. „Víš jak ses ptala na ty moje jizvy na ruce? Měl jsem období, kdy mně Katka dávala tak zabrat, že jsem si musel způsobit fyzickou bolest, abych si na chvíli odpočinul od psychické.“

Nevěřícně jsem na něho zírala.

„Já to ještě nikomu nepřiznal... Prostě jsem se tehdy několikrát šmiknul žiletkou, Katka v té době nechodila domů a když přišla třeba po týdnu, byla jak dělo.“

„A ty místo aby ses vykašlal na ni, vykašlal ses na divadlo, kde ti dali příležitost, a vrátil ses do Brna, kde pro tebe neměli angažmá,“ reagovala jsem podrážděně.

Představa příjemného večera mizela přímo úměrně s tím, jak mizelo víno v Markových útrobách.

„Stejně se mi v Olomouci nelíbilo. To není žádný terno, zahrabat se skoro ve třiceti v oblastním divadle.“

„Jasně, mnohem pohodlnější je zahrabat se na volné noze. To totiž nemusíš dělat vůbec nic,“ namítla jsem, ale Marek jen mávl rukou a poznamenal cosi o princeznách, který neví ani ň o skutečným životě.

„Já nedostala nic zadarmo,“ ohradila jsem se, „celej život tvrdě makám.“

„Být ženská a vypadat jako ty, perou se o mně už v Hollywoodu,“ usmál se shovívavě a znovu si nalil.

Jeho nadřazenost mě rozlítila: „Z čeho usuzuješ, že ženský mají v naší branži nějaký výhody?“

„Jasně že mají. A nejenom v naší branži. Většina šéfů, a tím pochopitelně myslím i režiséry a producenty, jsou totiž chlapi.“

„No a?“

„A ti vás zpravidla chtějí přefiknout.“

„Takže ty těm kecům o mně přece jen věříš?“

„Ale ne, já jen chci říct, že to, co ty, bych dokázal klidně taky, jen po mně holt neslintají žádní nadržení dědci, kteří by mi dali příležitost vyniknout... Já to viděl i u Katky, jak ta dokázala s mužskýma mávat.. .Chlapi jí zobali z ruky...“

„Nesrovnávej mě s ní!“ skočila jsem mu do řeči, vzteky bez sebe. Bylo nepochopitelné, že jsem dopustila, aby se debata stočila směrem do slepé uličky bezpečností rovnající se gangsterským ulicím v Brooklynu.

„Co se tak čertíš? Vždyť Katku ani neznáš. Náhodou je to slušná holka.“

Bylo to, jako by mi hlavu přidržel pod vodní hladinou. Zvedla jsem se, ještě stále přidušená bezmocí. Můj obrázek o Kateřině, jejíž slovník by uvedl do rozpaků i fekální vozidlo, se neslučoval s termínem slušná holka ani vzdáleně. Ostatně Markovo předchozí líčení jejich vztahu rovněž neznělo jako pochvala.

„Na jeden večer byla dávka informací o té tvé Kateřině dostačující,“ ucedila jsem ještě na odchodu, vší silou se nutíc do klidu.

„Kam jdeš?“ zakňoural.

„Jdu spát. A tobě bych radila totéž. Sotva stojíš na nohou.“

„Tak se podívej na sebe!“ zašklebil se arogantně.

Na sebe jsem se klidně podívat mohla a taky mi bylo jasné, co uvidím. Výraz plný zklamání, oči zalité slzami, vráska ponížení kolem úst. Opilá jsem nebyla ani náhodou. Taky nebylo z čeho, kromě dvou skleniček skončily celé dva litry červeného v Markově žaludku, ne mém.

„Promiň,“ omluvil se hned vzápětí a pokorně mě následoval do pokoje. Byl jak neřízená střela, ale já přece hledala spíš pilíř, o který by se dalo opřít a na chvíli si vydechnout po namáhavé cestě, kterou jsem už léta absolvovala sama a ještě k tomu s nejedním závažím na krku.

Tak proč jsem se Marka tenkrát nedokázala zbavit, tehdy by to přece ještě šlo... Nic skutečně pevného nás nespojovalo, jen jeho touha mě vlastnit a moje potřeba milovat a být milována.

„Slyšíš? Promiň!“ hučel do mě.

Neměla jsem sílu ani chuť pouštět se do dalších hádek, a tak jsem přikývla. Lítost nad zmařeným večerem, od kterého jsem si hodně slibovala, svévolně produkovala další a další slzy. Už jsem se je nesnažila zadržovat, nebylo proč. Marek již tradičně usnul hned, jak ulehl do postele.

Probudila jsem se pozdě. Zmateně jsem se rozkoukávala po pokoji, který mi připadal cizí a neosobní. Chvíli jsem si dokonce nebyla schopná vybavit, kde se právě nacházím.

„Filipe?“ zvolala jsem. Odpovědí mi bylo naprosté ticho. Hodinky ukazovaly pár minut před jedenáctou a vedle na posteli ležel vzkaz: Chovám se jako blázen. Možná proto, že tě bláznivě miluju. (Filip je se mnou, až se probudíš, tak mě prozvoň, zasloužíš si snídani do postele.) Tvůj zlobivec Marek. A vše bylo zase odpuštěno.

„Bylo to nádherný,“ zašeptal, odkulil se a začal prohledávat kapsy šortek, které měl pohozené vedle nafukovací matrace.

Doposud jsem prohlašovala, že kuřáky nejen nesnáším, tvrdila jsem dokonce, že se jich přímo štítím. Byl první výjimkou, a tak se mě přirozeně dotklo, jak rychle touží zahnat moji chuť v ústech smradlavým kouřem.

„Měli bychom se vrátit... Sašena chodí brzo spát, nechci, aby musela Filipa hlídat do rána,“ nedokázala jsem skrýt rozmrzelost.

„Je teprve jedna a kromě tvé sestry je tam přece i Zita,“ namítl.

„Ta by se nedokázala postarat ani o křečka.“

„Ani o spícího křečka?“ zasmál se.

„Jo, to asi jo. Jenže Filip není křeček,“ obořila jsem se na něho a začala se oblékat.

„Tobě se to nelíbilo?“ hodlal udělat z mého syna zástupný problém.

„Kouření se mi nelíbí,“ zavrčela jsem.

„Tak víš co? Já kvůli tobě přestanu! Tohle je moje poslední krabička...“

Zarazila jsem se. Těžko teď už dokážu posoudit, zda jsem jeho nabídku nechtěla přijmout, protože mi přišla příliš omezující jeho svobodu, anebo proto, že jsem tušila, že slovo nedodrží a já budu zklamaná.

Vzpomínám, že jsem zaprotestovala: „Neříkám, že musíš přestat kouřit. Jen se mi nelíbí, že si zapaluješ dvě vteřiny po milování.“

„Když říkám, že přestanu, tak přestanu,“ prohlašoval vehementně, už chybělo jen, aby se začal bít v hruď. „Kouřím od šestnácti a rovnou ti říkám, že bych nikdy kvůli nikomu jinýmu nepřestal. Ale tobě dokážu, jak tě mám rád.“

Bála jsem se: „A nechceš přestat až po dovolené?“ „Ne. Dokouřím tuhle krabičku a další si nekoupím. Máš radost?“ Přikývla jsem, ačkoliv jsem žádnou radost nepociťovala. Jen strach, čím budu muset jeho nekuřáctví zaplatit. Pokud ovšem bude zač platit.

„Musíme odjet domů už dnes, v práci jsem holt nepostradatelná,“ oznámila mi s povzdechem Zita a já pocítila úlevu.

Zastyděla jsem se. Byla to moje nejlepší kamarádka, prošly jsme spolu pubertou, láskami i všemi průšvihy, které dospívání provázejí. A teď jsem ráda, že ji nebudu mít na očích, protože vím něco, co by bylo mnohem pohodlnější nevědět? Co se to se mnou děje?

„Ale měly bychom ještě hodit řeč, ne?“ navrhla.

Zatrnulo mi při pomyšlení, že něco tuší, ale ona se vyptávala pouze na Marka.

„Vím, že to není chlap pro mě,“ připustila jsem. „Ale když já mám dojem, že mě potřebuje. A taky potřebuje, aby ho měl někdo hrozně moc rád. Každýho chlapa moje láska vždycky svazovala, dusila. Mám dojem, že Marek ji jako jedinej ocení.“

„Jen aby ji dokázal i opětovat,“ ušklíbla se Zita. „A taky nevím, jestli je láska tou správnou terapií na alkoholismus. Nic si nenalhávej. Za ten týden jsem viděla dost na to, aby mi bylo jasný, že má s chlastem problém.“

„Protože je v blbé životní situaci. Jak se postaví na nohy, už nebude pití potřebovat,“ namítla jsem. „Vzpomeň si na mě, když se Honza vrátil ke své ženě a já se dověděla, že je s ním už několik měsíců těhotná. Utápěla jsem žal v pití pěknejch pár týdnů.“

„Jo, ale Marek vypadá na to, že ho v něm utápí pěknejch pár let. Buď opatrná!“

„Díky,“ špitla jsem.

„Jo, a ještě něco. S Jáchymem si nedělej starosti. Já to vím.“

„Ty víš, že... že...“ nedokázala jsem ze sebe tu ohavnost vysoukat.

„.. .že... že,“ zasmála se. „Že se vyspal s tvojí sestrou. Je to hroznej děvkař a bohužel ani žádnej inteligent. V posteli slabej průměr a pokecat si s ním taky nemáš o čem. Už jsem rozhodnutá to s ním skoncovat.“

„A jak je ti?“

„O mě se neboj, to spíš o Sašenu. Se vzornejma paničkama vždycky děsně zacloumá, když je ošoustá takovej nějakej Jáchym...“

„Myslím, že to nehrozí. Je sice usmýkaná stereotypem, ale o Václava asi přijít nechce,“ řekla jsem a nejraději bych Zitu objala. Byla to snad první ženská na světě, která si dělala o sokyni starosti, místo aby jí vyškrábala oči.

„Jo, Václava by bylo škoda. Je to jedinej slušnej chlap, kterýho znám. Nemá náhodou bráchu? Pro případ, že bych se jednou chtěla usadit?“

„Ty se nikdy nebudeš chtít usadit,“ namítla jsem.

„Myslíš?“ Zeptala se tak zvláštním, částečně pochybovačným a částečně jakoby znaveným tónem, že jsem si najednou už nebyla jistá vůbec ničím.

Jako bych si na letošní dovolenou zapomněla s sebou přibalit slepecké brýle. Moji nejbližší bez nich nebyli těmi, za koho jsem je celý život pokládala, a pevná zem pod nohama se mi měnila v pohyblivý pás. Jen ztěží se mi dařilo udržovat balanc.

Pozorovala jsem vodní skútr, který se nebezpečně rychle vzdaloval ze zorného úhlu, a žaludek mi ždímal strach. Filip se křečovitě přidržoval Marka a v ochranné vestě vypadal jak medvědí mládě.

Nechala jsem svoje jediné dítě napospas řidičskému umění chlápka, který doposud viděl vodní skútry a moře jedině v televizi, svěřila jsem svého chlapečka kusu pogumovaného hadru s dvěma šňůrkami a ventilkem jen proto, že jej výrobci nazývají ochrannou vestou! A přitom celou svou bytostí pochybuji, že by ho dokázala před čímkoliv ochránit...

„Neboj, zdá se, že to má Marek pevně v ruce, nic se jim nestane,“ nepřestávala mě překvapovat Sašena.

„Já se bojím pořád,“ přiznala jsem. „Kdybych přestala pociťovat strach, určitě zjistím, že je to tím, že už nežiju.“

„Ty seš ale knedla,“ zasmála se. Úsměv jí slušel natolik, že se mi nechtělo setřít jí ho z tváře, i když právě nastala ideální příležitost ke sdělení, že večer přijede náš otec.

„Volal táta,“ řekla jsem.

Moje sestra ztuhla jak březí samička v ohrožení.

„Přijede nás navštívit... asi se na pár dnů zdrží. Neprozřetelně jsem mu prozradila, že Zita odjela dřív a my tady až do soboty máme volný pokoj.“

„Předpokládám, že nepřijede sám.“

„Předpokládáš správně. Zuzku pochopitelně bere s sebou.“

„Nesnáším ji,“ přiznala Sašena.

„Já vím... ale ona není tak špatná. Kdybys ji líp poznala, zjistíš, že je to docela milá holka,“ šlápla jsem do starého rodinného problému jak do kravince.

„No, právě!“ odfrkla Sašena., Je to ještě holka! Vždyť je mladší než my! Beztak mámu utrápil. Raději umřela, než by se dívala na ty jeho stále mladší milenky.“

„Blbost. Nikdo nedostane rakovinu z toho, že mu zahýbá manžel,“ utnula jsem sestřiny výlevy, které už jsem znala nazpaměť a mohla je klidně dovykládat za ni.

Máminou smrtí začal vlastně náš první skutečný konflikt. Jako bychom se do té doby plavily na společné kře, která v den, kdy si otec sbalil své kufry a vypadl k dlouhonohé Zuzaně, rupla vpůli. A pak už nás mohutný proud událostí unášel každou jiným směrem.

„Je to parchant! Jemu se vlastně hodilo do krámu, že umřela! Možná na to dokonce čekal!“ nemohla tehdy Sašena otci odpustit, že nad máminou rakví dostatečně netruchlil.

„Křivdíš mu. Neklapalo jim to dávno předtím, než máma onemocněla. A pak když už se to stalo, přišlo tátovi nemorální opustit ženskou, která umírá,“ zastala jsem se ho.    A to Sašena nedokázala odpustit mně. Dvě poloviny naší kry se vzdálily natolik, že šance na opětovné spojení byla mizivá. A přesto mi cosi říkalo, že teď by se to mohlo podařit. Sestřinou nevěrou a Markovým bezděčným přispěním jsme se dostaly tak blízko k sobě, jak už celé roky ne.

„Co kdybys tátovi zkusila dát ještě šanci? Je to jeho život, měl právo s ním naložit, jak uznal za vhodné,“ přimlouvala jsem se.

„A já mám zase právo myslet si o jeho způsobu života své, ne?“ zeptala se, ale její hlas nezněl ani trochu odmítavě. Jako by jí přišlo vhod, že ji přemlouvám, jako by se s otcem sama chtěla udobřit a jen čekala, až ji někdo popostrčí.

Využila jsem jejího smířlivého rozpoložení: „Jasně, že máš právo si myslet, co chceš. Ale nahlas ty svoje úvahy prosím tě před tátou neříkej.“

„Vynasnažím se,“ slíbila. A bylo to mnohem víc, než jsem čekala...

„Mám se ho bát?“ reagoval na zprávu o plánovaném příjezdu otce Marek.

„Proč by ses ho měl bát?“ podivila jsem se.

„Žádnej otec nevidí rád chlápka, kterej mu spí s dcerou.“

„Ale když je té dceři třiatřicet a je svobodná matka, tak to poněkud mění situaci, ne?“ musela jsem se smát, jak byl vyplašený. Ani náhodou by mě nenapadlo, že si bude dělat se setkání s mým otcem takovou hlavu.

„Chtěl bych se mu líbit.“

„A proč, prosím tě?“

„Protože je na tobě vidět, jak moc ho máš ráda,“ řekl a v tu chvíli byste pod sluncem sotva našli šťastnější bytost, než jsem byla já. Ať měl Marek třeba miliony chyb, uměl polaskat dušičku jako nikdo další. A právě za tuhle schopnost vcítit se, jsem ho od samého začátku milovala a nepřestala dodnes, i když podobně jako polaskat, umí dušičku i potrápit.

A bohužel nejen tu dušičku...