Utrhnout se ze řetezu (Simona Monyová)

Rodinný hromosvod

     Konečně se přikodrcali.

     Děti se vyvalí z auta jak velká voda, piští a pokřikují jedno přes druhé, druhé přes třetí. Zaznamenávám, že je mi povyk malých dětí protivný, a těší mě, že už to mám za sebou.

     „Proč jste nám ujeli?“ vyčítavě se na mě obrací Ulrika. Pochopitelně, že na mě. Hlavní rodinný lapač všech výtek jsem tu přece já.

     „Dominiku rozbolela ta noha, potřebovala se trošku protáhnout,“ lžu a doufám, že mě dcerka neshodí. Kupodivu mlčí a tváří se, jako by bolestí nemohla vydržet.

     Ihned si vyslouží nejméně dvacet neocenitelných rad, jak si nohu protahovat, jak si ji podkládat, čeho se vyvarovat a nač dávat obzvláště pozor. Ulrika je ve svém živlu a velkoryse nám odpouští.

     Kradmo pozoruji Leška, vedle panovačné manželky je jeho šmrnc náhle poněkud vyčpělý, křídla jsou zplihlá, opelichaná a bezbarvá. Neodpuzuje mě to, spíš naopak. Probouzí to ve mně veškerou možnou něhu, mám chuť se ho ujmout, vyspravit křidélka obdivem a uznáním, aby mohl zase vzlétnout.

     Jako na povel všichni otáčíme hlavy za zvukem klaksonu. Přijíždí tchyně a přiváží i Ulričiny rodiče.

     Vzájemně se zdravíme, potřásáme si rukama a já si poprvé všímám nápadné podoby Ulriky a její matky. A znovu mám chuť Leška zachránit. Pokud to neudělám, může se klidně stát, že za dvacet let vedle sebe bude mít hašteřivou fúrii s kozíma nohama a hitlerovským knírkem.

     Do hodiny jsme v plném počtu. Ulričin dosud nezadaný bratr a její staropanenská přítelkyně přijíždějí sice každý zvlášť, ale kuplířský záměr je zde evidentní. Držím bratrovi pěsti, aby to ustál. Je to sympaťák.

     Vytváříme špalír a gratulujeme oslavenkyni. Podávám jí ruku, ale ona se naklání a špulí úzké rty. Ještě nikdy jsem nelíbala vyschlý fazolový lusk a nemám nejmenší chuť to zkoušet.

     „A pusu nedostanu?“ naléhá. Letmo se jí dotknu, ale stejně mám dojem, jako by mě uštkl had. Je to divné, protože had jsem z nás dvou přece já — zcela prosta jakýchkoliv morálních zábran se nechávám hřát na prsou jejího muže.

     „Není na panáka trošku brzy?“ přitočí se ke mně Jacek. Nemůžu mu vysvětlovat, že je to pouhá dezinfekce, takže tiše slibuji, že se rozhodně tentokrát nehodlám namazat.

     „Jen aby,“ pochybuje.

     Kdo se ale zřejmě namazat hodlá, je Lešek. „Šš..švagrová, ty vůůbec nepiješ,“ šlape si na jazyk a pokládá mi ruku kolem ramen.

     Tohle mi nedělej, snažím se ji výmluvným pohledem zase sundat. Nakonec se mu musím vymanit a přesunout se za tchyní. Před vlastní matkou si snad dá pokoj, říkám si a pak zklamaně pozoruji, jak odchází někam za chalupu. Vyštvat jsem ho nechtěla.

     „Nelítej příliš vysoko! Všimnou si toho,“ tichým klidným hlasem praví tchyně. Na okamžik mám dojem, že mě šálí sluch, ale když na ni pohlédnu, je mi jasné, že jsem slyšela dobře. Nevím, co na to říct, jestli se omlouvat, dělat nechápavou anebo jí to vyvracet. Nakonec jen vydechnu: „Brudzinski?“

     A ona přikývne.

     „Mami! Mami!“ huláká z okna chalupy Dominika. „Došla ti esemeska!“

     Přelétnu hlouček lidí kolem, ale Lešek mezi nimi není.

     „Já ti ji přečtu!“ volá dcera, ještě než stihnu zakročit. Ocitám se ve zrychleném filmu.

     „Jé! To je od strejdy Leška!“

     „Přečtu si ji sama!“ křičím do naprostého ticha. Všechny pohledy se upírají na mě, tchyně mi slabě tiskne rameno, film se odvíjí ještě rychleji... Jacek se chytá za čelo a   Dominika čte: „Přijď za mnou, nemůžu to vydržet! Musím tě aspoň obejmout. Tvůj Lešek.“ Film se přetrhl.