Hroší kůže
„Kdes byla tak dlouho?“ táže se manžel, hladový lev v kleci, už v předsíni a vrhá se na nákup ve čtyřech igelitkách.
„S Blechou na kafi.“
„To by mě zajímalo, co vy dvě spolu pořád řešíte,“ odfrkne povýšeně a věnuje se činnosti daleko vznešenější, to jest okamžitému zkonzumování čehokoliv ostrého či masitého, co v taškách objevil.
S Blechou řeším všechno to, co bych ráda řešila s tebou, chce se mi odpovědět, ale to už se blíží laňka Dominika a okamžitě konzumuje další část nákupu, to jest vše sladké či rostlinné, co v taškách objevila.
Znaveně odnesu pastu na zuby do koupelny, saponát do komory a olej do spížky. Jinak zbyly již jen psí suchary pro naši labradorku Schízu, sypu jí je do misky, aby ani ona nepřišla zkrátka.
Co budu jíst já? Nic. Ženy nad třicet let nejedí, ženy nad třicet let tloustnou i z pouhých myšlenek na jídlo.
„Necpěte se tak, nebudete večeřet!“ křiknu do obýváku, ale nikdo mě nevnímá. Dávno už mě nahradila televize. Tedy co se zábavy týče. Domácí práce pochopitelně vykonávám dál sama. Jak se dalo čekat, nakonec nevečeřeli.
Dominika pravila, že z masa se jí zvedá žaludek a Jacek znechuceně rýpal do různobarevných kousků zeleniny s prohlášením, že není býložravec. Zkuste ale uvařit dušené hovězí na zelenině bez masa a zeleniny! A tak se Schíza poměla.
Já nad dřezem špinavého nádobí polykala neuvěřitelné množství hladových slin a v devět už bych vzala zavděk i těmi psími suchary. Před očima ovšem obrázek krásně štíhlé Blechy, která hubne z lásky, zatímco já se z jejího nedostatku pozvolna začínám obalovat tukem. Děje se to manželkám snad proto, aby takto vytvořenou hroší kůží k nim už nepronikla žádná bolest?
Vytahuji láhev bílého vína, utěrkou přeleštím dvě skleničky, které nenašly uplatnění tak dlouho, že se na nich již mohl začít usazovat prach.
„Něco oslavujeme?“ povytáhne obočí Jacek, dovedně zapasovaný ve starém ušáku. Skutečně se nedá říci, že by byl romantik.
„Něco oslavujete?“ přikvačí Dominika. Občas si přeji, aby byla dospělá, a tudíž už z domu.
„A kde mám skleničku já?“ sama si už jako dospělá připadá dávno.
„Je ti třináct, nemůžeš pít alkohol,“ usměrňuji ji.
„Ani trošku?“
„Trošku by snad mohla, ne?“ rozmazluje ji. A tím rozmazlováním mezi nás dvě staví příkop.
„Ne, nemohla. Učit by se občas mohla,“ snaživě pracuji na našem příkopu, který pomalu ale jistě začíná svou velikostí připomínat přehradní nádrž.
Uraženě odkráčela z pokoje.
Pozvedám skleničku a povídám Jackovi, že ačkoliv mám dojem, že ho to se mnou už tolik nebaví, že mě s ním pořád ano. Moje poslední slova ale zanikají v náhlém hluku. Oči se mi potahují slzným filmem jako slizem. Nechápu, jak právě v tu chvíli může zesílit zprávy, notabene když už je viděl v sedm večer! Nechápu, jak to, že ho mnohem víc zajímá krachující společnost Fischer než naše krachující manželství! Bylo by snad pro něj jednodušší žít beze mě jak bez Fischera?
„Proč se tak chováš?“ zavzlykám a náhle jako bych ve večerem ztmavlé okenní tabulce zahlédla Bohdanův odraz. A zahanbeně začnu sbírat všechny ty kousíčky mě samé, které už jsem ze sebe odkrájela a odtrhala, abych se vlichotila svému muži, jemuž se zřejmě díky tomuto počínání hnusím obdobně jako Bleše její žadonící muž.
