Jarní přeháňka
Pro jednou se snad nic nestane, utvrzuji se v názoru, že nedělám nic špatného. Koneckonců panáka jsem mu slíbila ještě před tím, než mě povalil do trávy, bylo by trapné se z toho vyvléknout. Mohl by si myslet, že jsem buď přehnaně útlocitná anebo příšerně lakomá, uvažuji, nervózně žmoulám cíp ubrusu a stále se rozhlížím, jako bych byla sledována.
To byl taky nápad! Dát si sraz na zahrádce v centru, kde každou chvíli projde nějaký známý. Měla bych se zvednout a zmizet dřív, než přijde. Ze Židenic mu to bude trvat ještě dobrých deset minut, přemítám, ale sedím dál jak slípka na vejcích.
Kdepak, přece jen jsem udělala dobře, že jsem svolila se schůzkou, již poněkolikáté měním názor. Alespoň budu mít příležitost důrazně mu připomenout, že je bratr mého muže a otec třech malých dětí.
Bratr mého muže a otec třech malých dětí se vynořuje zpoza rohu. Cítím se, jako by mi na anesteziologicko-resuscitačním oddělení odpojili kyslík. A jak tak lapám po dechu nejsem ani schopná protestovat, když mě políbí. I idiot by poznal, že to nebyl příbuzenský polibek.
„Co sis objednala?“ ukáže na prázdnou skleničku na stole. Napadá mě, že si chce objednat totéž.
„Jenom bílý střik a jinak nic?“ ujišťuje se.
Na můj vkus už začíná být zvědavý až moc. A taky by se mohl konečně posadit, aby na nás neupozorňoval víc, než je nezbytně nutné, rozhořčuji se.
Ale Lešek vůbec nevypadá, že by si chtěl přisednout. Strká číšníkovi nějaké peníze, bere mě za ruku a vleče pryč. Až v jeho autě si uvědomuju, že jsem v restauraci zapomněla igelitku s pozůstatky svého čtyřletého působení v redakci Brevi Manu.
Nechci se tam vracet, ode dneška již žádné vracení se, couvání a přešlapování. Na své nové cestě nebudu diktafon ani adresář populárních osobností potřebovat. Budu potřebovat hlavně odvahu a ta se po taškách nenosí.
„Ty mě vezeš k vám na chalupu?“ všímám si náhle, že projíždíme povědomou trasou.
„Nic lepšího mě nenapadlo.“
Jistě, hotel by byl zbytečně drahý na pouhé dokončení toho, co na mezi tak slibně započato. Tvářím se, jako kdyby se mi spodní prádlo bolestivě zařezávalo do rozkroku. Ale prádlo je v pořádku, to jen Lesková věcnost se mi zařízla do srdce.
„Ulrika s děckama už je v Brně,“ nechápe moji reakci.
„To mi došlo,“ povídám a pomalu se otřepávám z prvotního šoku. Abych nevyšla ze cviku, snažím se i na tomhle srabu najít něco pozitivního. A nacházím prozření. Lešek není to správné stéblo, kterého bych se já, škeble tonoucí, mohla zachytit. Lešek je bratr mého muže, otec třech malých dětí a tuctovej nadrženej chlap. Netřeba se obávat přívalového deště, když se blíží jen malá jarní přeháňka.
„Jestli ti to vadí, můžeme jet jinam,“ navrhuje snaživě.
„Vůbec ne,“ říkám najednou klidně a lituju už jen toho, že jsem si ráno neoblékla hezčí podprsenku. Vyspat se se švagrem je přece jen mnohem morálnější, než se mu nabourat do života, utěšuju se.
Jsme na místě. Lešek ukazuje na dva vzrostlé stromy na zahradě a pochvaluje si, že letos bude hodně třešní. Příliš mě to nezajímá. Ta tři čtyři kila, co každý rok přiveze, klidně koupím Dominice na tržnici.
„Až přijedeme příště, třeba tě budu krmit už rovnou ze stromu,“ povídá zasněně.
Povýšit mě z jednorázovky na stálou bokovku, se panáčkovi nepovede, zaujímám bojové postavení.
„Sedneme si ven, když je tak krásně?“
Jsem mu vděčná, že mě nehodlá klátit hned mezi dveřmi, ale zůstávám ve střehu.
„Počkej, donesu ti deku,“ říká a za okamžik už ji rozprostírá na lavečku. Usedáme vedle sebe, v přátelské, avšak neintimní pospolitosti jak dva důchodci v parku. Nic nenasvědčuje tomu, že by mě chtěl přeříznout. Tápu. Nebýt polibku v restauraci, domnívala bych se, že mě vzal na výlet, aby se za sobotní vybočení omluvil, aby navždy zaretušoval naši horkou chvilku.
„Co se pořád tak třepeš? Je ti zima?“
„Ne, jsem tak nervózní,“ přiznávám.
„To je fajn.“
Na svojí…
