Utrhnout se ze řetezu (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Manželské povinnosti

 

     Domů se vracím těsně před jedenáctou, bohyně všech smilníků je mi nakloněna, byt je tmavý a pustý, jen Schíza nadšeně pádluje ocasem.

     „Musíš se vyvenčit hrozně rychle,“ šeptám do hebké srsti, když jí nasazuji obojek. Má radost.

     Taky jsem kdysi ochotně nastavila krk obojku, zaslepená vírou ve svého pána, ale on mě přikoval k rodinnému krbu řetězem tak krátkým, že bylo jen otázkou času, kdy se pokusím jeho články zpřetrhat.

     „Hodná, hodná holka,“ chválím Schízu v parku. Ačkoliv není na vodítku, drží se mi u nohy, poslušná, spokojená. Nic nového pod sluncem. Vždyť i u lidí platí, že pochvala, pozornost a důvěra připoutá člověka k člověku víc než sebepevnější řetěz.

     Přicházíme zpět k domu. Okna našeho bytu jsou stále ještě temná, Jacek z restaurace dosud nedorazil.

    Napadá mě, jak pohodlné by bylo, kdyby nedorazil už nikdy. Počítat s tímto jednoduchým řešením by ovšem bylo více než pošetilé, takže si dávám bleskovou koupel a upaluji do ložnice předstírat spánek. Dělám to tak důkladně, že se po chvíli propadám do spánku skutečného. V jeho hlubinách mě obkličují čísi paže, snažím se zahlédnout obličej dotyčného, ale on mi stále uniká. Přesto vím, že to není Lešek, cítím to. Rovněž cítím cizí dech páchnoucí cibulí a pivem, otevírám oči a křičím.

     Neznámý násilník na sebe náhle bere podobu Jacka, třepe mými rameny a ptá se, proč řvu. Jsem zmatená z toho, jak plynule se sen přelil ve skutečnost, přitahuji si přikrývku až k bradě a rozpačitě mumlám: „Promiň, něco se mi asi zdálo.“

     Jacek se tak nějak divně zašklebí a natahuje ke mně ruce. Tuším, co má znamenat ten škleb. A v duchu se modlím. Dnes ne! Nezvládla bych to. Ještě mám příliš čerstvé vzpomínky na jeho bratra. Přijde mi nechutné, aby do mě vstupovali jeden po druhým, jako pasažéři do výtahu. Okázale zívám.

     „Udělám ti kafe,“ nabízí.

     Jackova neobvyklá ochota jen stvrzuje moji obavu, že se z manželských povinností zřejmě nevykroutím. Můj muž není z těch, kteří by investovali úslužnost, byť zcela nepatrnou, bez nároku na okamžitý zisk.

     Není to tak dávno, co jsem si myslela, že mi vyschla duše a že proces vysychání se nezadržitelně šíří z nitra do celého těla. Přesně tím jsem si zdůvodňovala svůj vyprahlý klín, svoji šupinatou pokožku, které nemohou pomoci už žádné hydratační krémy. Prostě jsem vysychala, vějířky vrásek mi šustily pod očima a já už jen pokorně čekala, až seschnu docela, abych se konečně mohla nechat rozprášit nad zeleným hájkem.

     Změnilo se to. Lešek mě změnil. Pod jeho dlaněmi jsem opět vláčná jako kdysi před lety. Jackovy dlaně tu moc ovšem nemají.

     „Jsi studená jak polární medvěd,“ stěžuje si.

     „Je půl druhé, jsem ospalá a utahaná.“

     „Však já tě proberu,“ chvástá se a jeho doteky připomínají broušení smirkovým papírem.

     „Tak aspoň zhasni...“

     „Chci na tebe vidět,“ nekompromisně návrh zamítá, ale po pravdě řečeno, pozoruje spíš sebe v akci. Přijde mi to jako sledování pornofilmu, ve kterém hrajeme hlavní roli. Jackova chlupatá, zvrásněná a jak ptačí vole prověšená varlata se pohupují v kopulačním rytmu.

     Dojímá mě, že i on stárne, vadne, ochabuje, scvrkává se a sesychá. Pohladím ho po zádech, je to z mé strany první upřímný dotek. Potíž je v tom, že to není milenecké pohlazení, je to polaskání starého valacha, který s vámi věrně ušel notný kus cesty.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024