Utrhnout se ze řetezu (Simona Monyová)

Manželské účty

     „Je půl deváté!“ štěká Jacek. Labradorka Schíza neštěká, ale vítá mě vrtěním ocasu.    Napadá mě, že by bylo příjemnější, kdyby si to ti dva prohodili. A tahle myšlenka se mi ihned nechtěně odrazí v obličeji.

     „Čemu se směješ? To seš zase opilá?“

     Jsem opilá láskou.

     „Dýchni na mě!“ poroučí a já odmítám.

     „Tak to je jasný. Kdybys nechlastala, tak bys klidně dýchla,“ praví s neochvějnou logikou diktátora, jehož vůbec nenapadá, jak ponižující je skládat účty z každého pozdního příchodu či bezděčného úsměvu.

     „A kde máš nákup?“ všímá si mých nezvykle prázdných rukou. Bez soustavy tašek se mu jevím jaksi neúplná, i když doplněna hříšným tajemstvím.

     „Nebyla jsem nakupovat. V lednici je půlka kuřete,. tvrdej sýr a tři paštiky.“

     „No dobře. Tak já si dám to kuře.“

     „Tak si ho dej,“ usmívám se a odcházím do pokoje.

     Výbuch mě zasáhne dřív, než vezmu za kliku. Jacek běsní, zuří, vyhrožuje. To se nemusel ženit, když se má o sebe starat sám! A kdepak a od kohopak jsem takové manýry asi odkoukala?

     „Blechu do toho netahej!“ křiknu na něho. „Nemluvila jsem s ní od pátku. A v hospodě jsem taky nebyla.“

     „Jo? Ale dýchnout ses na mě bála, co?“

     Dýchám na něj z plných plic, už je ze mě zase stroj, přístroj, reostat. Měním odpor v marné snaze zregulovat Jacka ke snesitelnosti.

     „Ale stejně mi připadáš nějaká divná,“ vrtí nechápavě hlavou, zmatený, že ze mě alkohol netáhne. Čekám, kdy mi začne prohlížet předloktí a hledat stopy po vpichu.

     „Bleše ale beztak zavolám. Nenechám si rozvracet rodinu. Vždycky jsi byla v jejím vleku a to, co ona teď provádí, je na pováženou,“ zahání mě do kouta.

     „Nevolej jí,“ prosím. Pak semknu rty, zkrocená. Mlčky chystám večeři a balím do vaty vzpomínky na dnešní odpoledne, křehčí než čínský porcelán.

     Přesně dvacet minut po mně přichází domů Dominika, školou povinná, a její otec se táže, zda se v kině dobře bavila. Moje dítě má povoleny vycházky s pozdější dobou návratu než já!

     A najednou chápu Blechu, proč chytila příležitost vzlétnout za pačesy, najednou přesně rozumím jejímu takřka sebevražednému skoku po hlavě, najednou vím, že půjdu v jejích stopách, i kdyby měl konečný účet mnohonásobně převyšovat moje možnosti.

Užiju si hezkého do zásoby a pak po zbytek pozemské pouti budu už jen sahat do minulosti a tahat z ní pěkné vzpomínky jako králíky z klobouku.