Sebemilenec (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

28.

„Já už se tak těším!“ rozplývám se u Berty v cukrárně jako ty její pověstné laskonky. „Včera jsem se pokoušela spočítat, jak dlouho jsem nebyla na dovolené…“

„A co ti vyšlo?“ culí se Nina.

„Pokud se počítá deštivý týden v jakési dělnické ubytovně v Brancouzích, kde se spalo na palandách a vařilo na dvouplotýnkáči, tak sedmnáct let!“

„Nepočítá! Kdy jsi byla na pořádné dovolené?“

„Nikdy,“ přiznávám a připadám si, jako bych na sebe ve třiceti práskla, že jsem ještě panna.

„Taky bych někam letěla,“ zasní se Nina.

„Copak, copak, ty přece do ciziny kvůli jazykovým bariérám zásadně necestuješ,“ připomínají Berta.

„Největší jazykovou bariéru mám teď přímo doma! Horší to nebude ani v Číně!“

„Eda začal studovat jazyky?“

„Kéž by začal studovat cokoliv kromě mých zásuvek, kromě obsahu koupelnové skříňky, botníku, spížky…“

„A co tam jako studuje?“ divím se.

„Hloubku mé nepořádnosti. Odstraní vše nepatřičné a večer mi sáhodlouze každé zrnko prachu vyčte. Včera mi přerovnal i šuplík se spodním prádlem, zleva doprava od nejsvětlejších kousků po nejtmavší…“

„Tak ho pošli k nám domů! Vyřádil by se nejmíň na půl roku dopředu, s tvojí sterilní domácností se ten můj chlívek srovnat nedá…“

„Takovej chlívek, jako máš ty, bych si taky dala líbit,“ zasměje se Nina.

Nechápu.

„Kvůli tomu býčkovi, přece…“ mrkne na mě a Berta souhlasně zabučí. Tak nejsme my krávy? Všechny tři?

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024