18.
Na displeji mobilu mi bliká malé srdíčko a Rostíkovo jméno. Snad poprvé se moje srdce nepřidává radostně zrychleným tepem, že volá světoběžný syn. Moje srdce se bázlivě zastaví a vzápětí splašeně rozběhne, jako by chtělo před nastávajícím rozhovorem utéct. Pozítří je Štědrý den. Nezbývá tedy, než přiznat, že bývalý domov mých dětí okupuje cizí chlap.
Jak to přijmou? Markéta aspoň ví o jeho existenci, Rostík ani to ne.
„Ahoj, mami!“ zdraví mě zvesela. A já si, ač nerada, zase znovu uvědomuji, o kolik je mi bližší než Markéta. Krkavčí matka, co preferuje jedno z ptáčátek, ušklíbnu se nad sebou. Zhýralá krkavčí matka, doplňují si s pocitem závratné pýchy.
„Kdy přijedeš?“ ptám se.
„No… já vlastně nepřijedu,“ odvětí Rostík. Okamžitě odpověď vyhodnocuji jako varovný předvoj před sérií trestů shůry za moji prostopášnost, které by mohly v řetězové reakci od nynějška chodit jeden za druhým, pokud ovšem nepřijdu k rozumu.
„Jak to, že nepřijedeš? Copak hrajete i o Vánocích?“
„Nepřijedu, ale přijedeme!“ myslí si, kdovíjaké mi to nesděluje radostné překvapení. A já jen zadoufám, že se nebude ženit, nebude mít za chvíli děti a nebude podobně jako Markéta očekávat, že se vnoučátka stanou středobodem podzimu mého života. Právě prožívám jaro v plném rozpuku a středobod mám vlastní, nepotřebuji, aby mi ho někdo podsouval.
„Přijedu s Norou,“ praví pyšně synek.
Je snad nekritická hrdost na partnera obecný problém, ne jen můj? I mladí lidé, dokonce i mladí, perspektivní muži, jsou pyšní na pouhou skutečnost, že o ně někdo jeví eminentní zájem?
„S norou?“ opáčím pobaveně. „S tou dírou, co se do ní vpouští jezevčík?“ Rostík se směje: „Ty máš v hlavě jen ty čokly, mami!“
Kdybys tak věděl, chlapečku, co já mám v hlavě!
„Nora je moje nová holka,“ vysvětluje a sebejistě dodává: „Ta pravá holka.“
„Gratuluji,“ hrdlo se mi svírá obavou, že se budou chtít nastěhovat ke mně a se samozřejmou sobeckostí mládí mi ukradnou několik dnů milostného třeštění. Moje dny jsou sečteny. Já nemám na rozdávání.
„Já už taky doma někoho mám,“ osmělím se.
„To je rozumný,“ překvapivě klidně a netečně reaguje Rostík. „Už dávno jsme ti přece s Markétou říkali, ať si pořídíš vlastního psa…“
„Tak to jsem prozatím neudělala,“ odhodlám se rozmetat na kusy jeho představu stárnoucí ctnostné matky. „Ale mám přítele. Bydlí u mě…“
Ticho jak po atomovém výbuchu.
Doběhla jsem svůj poslední životní vlak, na poslední chvíli stihla naskočit a zničila tím vztah se svými dětmi?, zatrne mi.
„Mami,“ ozývá se Rostík, „to je teda pecka… to bych vážně nečekal. Já myslel, že furt tajně doufáš, že se vrátí táta…“
„Naopak. Celých patnáct let tajně doufám, že se nikdy nevrátí…“
Rostík rozpačitě podotkne: „Tak proč jsi čekala tak dlouho? Mohla sis přece najít někoho dřív, a ne až teď po sezóně…“
„Stalo se,“ kopnu do autu nepříjemné téma.
Rostíkovi se uleví a trochu chaoticky začne chrlit: „ Tak já budu končit, však se brzy uvidíme. A neboj, bydlet budeme s Norou v hotelu, už ho mám zamluvenej. Bál jsem se, že ti to bude líto… Bylo dost hrozný i to, že jsem vždycky přijel na dva tři dny a nechával tě zbytek Vánoc samotnou… Možná je dobře, že sis někoho přece jen našla.“
Obrázek opuštěné chuděry už zase nabývá na plastičnosti. Proč mi to za ta léta nikdo neřekl? Myslela jsem, že mě mají rádi, a oni mě především litovali. Myslela jsem, že mě vnímají jako soběstačnou, samostatnou ženu, která se s životem dokázala poprat, a oni viděli chudinku, kterou si předávají jak horký brambor. A nakonec budou rádi, že brambor skončí v dlaních nějakého Otmara, ať je jakýkoliv. Hlavně když rád horké brambory!
Byla jsem bláhová. A taky přehnaně hrdá, že jsem dokázala založit prosperující firmičku, že jsem dokázala sama vychovat a vyvést z hnízda svá dvě ptáčata, že jsem se dokázala neoběsit, ačkoliv jsem o tom snívala.
Byla jsem tak hrdá, až jsem z toho oslepla?, divím se.
„Přijedeme šestadvacátého… A uvař prosím svíčkovou, oba se po ní můžeme utlouct. Uvidíš, Nora se ti bude líbit,…
