Sebemilenec (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

34.

Pohřeb. Překvapuje mě, kolik lidí Edu znalo, kolik černých postaviček se houfuje před krematoriem a bojí se ceknout, aby to nevypadalo, že je snad odchod na věčnost dostatečně nedojímá.

Marek se ode mě drží co nejdál a když se mi silou vůle podaří přitáhnout aspoň jeho pohled, sotva znatelně kývne. S uspokojením musím konstatovat, že exmanžel vypadá v porovnání s Otmarem jak mužská atrapa. „Bývalej?“ zachycuje moje vibrace Otmar. „A to tě vyměnil za tu prdelatou plešatku s nohama od kulečníku, co vypadá jak stará selka?“

Vděčně přikývnu. Alenka je o sedm let mladší než já! Vyděšeně zaznamenám, že se mi koutky samovolně roztáhly do úsměvu. Na pohřbu! Na Edově pohřbu, stačí si připomenout a úsměv střídá upřímný smutek.

Nina se tváří, jako by se jí celá záležitost netýkala, jako by se před krematoriem ocitla náhodou. „Kdyby aspoň brečela,“ říkáme si s Bertou znepokojeně a nespouštíme kamarádku z očí. Nina každého dalšího přicházejícího zdvořile vítá, potřásá rukou a přitom vypadá, jako by nikoho nepoznávala. Jako by se zdravila se sádrovými figurínami ve výloze obchodního domu.

Rostík s sebou přitáhl i Noru oblečenou v černou variaci soustavy nočních košil, kterou ozvláštnila žlutočernými pruhovanými punčocháči. Vypadá tak trochu jako vosa, která si právě přepečlivě vybírá, komu začne rozdávat žihadla. Zvažuji, jestli ji mám Nině představit, ale pak myšlenku zavrhuji.

„To byl váš bratr? Ten mrtvej?“ ptá se Nora neomaleně, zatímco Rostík Ninu objímá.

„Manžel mé přítelkyně,“ odvětím neochotně.

„Takže úplně cizí chlap?“ protáhne už tak dost protažený obličej Nora. „A my jsme kvůli němu přerušili turné po Švédsku!“

„Člověk na pohřby nechodí kvůli zesnulým, nýbrž kvůli pozůstalým,“ kývnu hlavou směrem k Rostíkovi a Nině. Ještě stále si leží v náruči. Nora nechápavě zavrtí hlavou.

Rovněž nechápu. Nechápu, jak si mohl Rostík vybrat tuhle bezcitnou kozu.

Otmar se ke mně přitočí a zašeptá: „Ono mu to časem dojde, že to není holka pro něho, neboj…“ A já Otmarovi vděčně stisknu ruku. Za to, že on není bezcitný a neomalený.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024