22.
Nora se mi nelíbí. Je afektovaná, namyšlená, všechny nás probodává a pitvá tím ostrým špičatým nosem, jako by se rozhodovala, koho ušetřit a koho definitivně rozpárat. A navíc o sobě prohlašuje, že má absolutní hudební sluch, umí se za každé příležitosti vkusně obléknout, dokáže předpovídat budoucnost z kávové sedliny, skvěle lyžuje, auto řídí líp než kdejaký chlap a z fleku by mohla vařit v Alcronu. Nenápadně rukou rozháním puch samochvály, který se rozlézá pokojem štiplavě a nesnesitelně jak slzný plyn, a dumám, proč tahle neobyčejná dívka přikvačila dnes navzdory svému dobrému vkusu oblečena do několika nočních, barevně neladících košilek navrstvených přes sebe.
„Dáte si kávu?“ ptám se způsobně, zcepenělá hrůzou, aby si z její sedliny posléze nevyčetla, jak je nám všem protivná.
„Máte presovač?“ ptá se. Asi umí číst i z kávové pěny, říkám si obdivně a jsem ráda, že přístroj nevlastním.
„Já piju jedině preso,“ oznamuje nám, abychom věděli, že ona by si hrášek pod polštář strčit nenechala.
„Tak si dáte čaj?“ podlézám.
„Máte mátovej?“ opáčí a mně je okamžitě jasné, že jiný nepije. Se svým trapným staromódním heřmánkem se ani neodvažuji vyrukovat.
„Po takové úžasné svíčkové by možná bodlo pivo,“ zvedá se Otmar od stolu a přináší několik lahví. Rostíkovy zornice se mění ve dva jasně čitelné otazníky. Nora milostivě kývne a on hbitě hrábne po schváleném lahváči. Najednou cítím, že mám místo očí rovněž otazníky. Pohlédnu na Markétu – má je tam taky. Velké otazníky s ještě většími vykřičníky.
Zábava u stolu vázne jak doprava v pátek odpoledne. Otráveně se posunujeme na jedničku, pak dlouze stojíme a zase o kousínek popojedeme. Pomalinku se suneme k večeru. I mně je líto tohoto mrhání časem, chápu Otmara víc, než si myslí, i když trest za moji snahu spravedlivě se rozkrájet mezi něho a potomky byl příliš výmluvný a krutý. Bojuji s touhou zvednout se od stolu, odtáhnout Otmara do ložnice a přimět ho, aby mě miloval ještě něžněji, opravdověji a poctivěji než sám sebe.
Prozatím se ho však snaží přimět Nora k podpoře průkopnického tvrzení, že mužům pivo nesvědčí. Prohlašuje, že Rosťa je po něm pokaždé příšerně unavený.
Možná je unavený z Nory, napadá mě. Markéta obrací oči v sloup. Dochází mi, že mám vlastně úžasnou dceru, jen jsem ji doposud nedokázala docenit. V přítomnosti Nory mi to jde závratně snadno; doceňuji, oceňuji a v náhlé rozmařilosti i přeceňuji svoji holčičku. Zdá se, že si mého citového vlnobití všímá, mrká na mě a nadále už vzdorujeme katastrofální Noře v tichém spojenectví. V tichém ovšem pouze do chvíle, než Nora štítivě okřikne Vojtu drobícího na stůl jakýsi nevábný kravinec z kynutého těsta, co přivezla.
„S jídlem se nehraje!“ vyřkne mrazivě. Její ráčkování evokuje představu vskutku třeskutého mrazu.
Kam dal můj náramný synek oči, uši, mozek a srdce? Nebo se jen přehmátl? Šátral po Popelce a přitáhl si domů Holenu?
„Ty seš učitelka?“ táže se Markéta. Na rozdíl od Ledové královny v ní všechno vře. Přece jen je po mně, aspoň v něčem, říkám si potěšené. Taky bublám a klokotám hněvem.
„Kdepak… já děcka zrovna moc nemusím…“
„Je to vidět,“ ucedí Markéta a naprosto klidně se přeptá svého bratra, zda nepropadl drogové závislosti.
„Já a drogy?“ zděsí se Rostík. „Jak tě to napadlo?“
„Vysvětlovalo by to situaci? Takhle to vypadá, žes zešílel,“ jízlivě se usměje.
V duchu jí tleskám, nahlas zbaběle mlčím. Jako potenciální tchyně si nemůžu žádné poznámky dovolit. Otmar zpozoruje můj vnitřní boj, obrátí se k Noře a prohlásí: „Ozdobou nejkrásnějších žen je jejich vlídnost…“ Bleskurychle nám rozdá skleničky, naplní je šampaňským a pronese přípitek: „Na všechny krásné ženy u tohoto stolu.“
A Nora? Blaženě se usmívá polichocena Šalamounovou poklonou.
Vyšlu k Otmarovi děkovný signál. Chápe, že mu odpouštím, že ho znovu láskyplně přivinuji na svou hruď. Celý se rozsvítí, rozperlí, je najednou vtipný a šaramantní. Už se neploužíme na jedničku dopravní špičkou. Řítíme se po vylidněné komunikaci. Řítíme se…
