36.
„Neznáš nějakýho pokrývače, kterej by potřeboval devět set padesát pět tureckých varných mixérů?“ptám se do telefonu Berty.
„Volám ti kvůli Nině, mám strach, že se zbláznila nebo tak něco. A teď zjišťuju, že je to nakažlivý.“
„Co je s Ninou?“
„Mluvilas s ní?“ táže se Berta.
„Nemluvila,“ přiznávám. „Totiž chtěla jsem, ale ona zjevně ne.“
„Se mnou taky ne. Nina od pohřbu nemluví s nikým! A ani nebrečí… Už jsem to zjišťovala i u nich v baráku.“
„Třeba je to normální průběh truchlení…“
„Jo, pár dní. Ale ne čtyři týdny!“
„Co navrhuješ?“
„Rozmluvit ji!“ pronese odhodlaně. „Nebo pro začátek aspoň rozbrečet…“ okamžitě posunuje laťku níž. Berta si nikdy nekladla přemrštěné cíle, ale když už si něco umanula, šla za tím jak buldok.
„A co jestli nás Nina vůbec vidět nechce?“ vyjadřuji oprávněné obavy. Pokud mě něco bolí, zalézám do sebe jak šnek do ulity. A nevystrčím růžky, můžete mi nabízet krejcárky, tvarůžky nebo třeba pravé perly.
„Když mě opustil Marek, byla jsem schopná mluvit pouze se psem. A to Marek neumřel, jen odešel k jiné!“ pokouším se vysvětlit nevysvětlitelné.
„Jenomže tys na Markovi nekriticky visela, kdežto Nina nemohla Edu v poslední době ani cítit!“
„To je ono!“ vykřiknu a zároveň se zastydím. Kdy jsem začala být k trápení druhých hluchá, slepá? Když jsem poznala Otmara? Milovat tedy znamená být horším člověkem a ne právě naopak, jak se píše v moudrých knihách?
„Nenapínej!“ napomene mě Berta.
„Myslím si, že Ninu trápí výčitky…“
„Přece ho nezabila!“
„Jenže asi chtěla, přála si to… minimálně jednou ji napadnout muselo, že smrt by všechno vyřešila. Byla z Edy kolikrát úplně vyřízená,“ povídám, seberu z věšáku svoji oblíbenou gumovou bundu, cosi mezi pláštěnkou a rybářským kabátem, protože deštníkům jsem dodnes na chuť nepřišla, a utíkám na tramvaj.
Berta už přešlapuje před domem. K deštníkům zjevně odpor nechová, ačkoliv právě ona by možná měla. S tmavohnědým parapletem, v bezovém kalhotovém kostýmu vypadá zdálky jako obří hřib dubák.
„Já půjdu do kuchyně udělat kafe a otevřít tu flašku a ty na ni uhodíš,“ rozděluje role.
„Já chci taky raději dělat kafe,“ vykrucuji se, ale Berta mě odbude. „Byl to tvůj nápad, kafe dělám já.“
„Ahoj… přepadovka!“ nešikovně si hrajeme na staré časy, jako bychom si za žádnou cenu nechtěly připustit, že nic nebude jako dřív. Každý zásah do naší semknuté komunity byl vždycky znát. Když odešel Marek, přibyl Otmar, zemřel Eda. Všechny ztráty a nálezy poznamenaly celý trojlístek. Nikdy jen tu z nás, které se to bezprostředně týkalo.
Nina ustupuje a pouští nás dovnitř. Vypadá netečně. Na druhou stranu je pěkně upravená, učesaná, čistě oblečená, sukně jí ladí s halenkou a háčkovaným futrálem na krku, který momentálně neobsahuje mobilní telefon a takhle splaskle vypadá ještě komičtěji než jindy. Napadá mě, že kdyby zemřel Otmar, přestanu se i umývat, natož abych ladila futrály s halenkama.
Berta na mě významně pomrkává a zvedá palce obou rukou.
Osamíme. Nina uhýbá pohledem a nadále mlčí.
„Kdyby zemřel každý člověk, kterému to někdo jiný přál, kdyby zemřel jen silou vůle, silou toho přání, lidstvo by dávno vyhynulo,“ povídám důrazně a Nina se nahlas rozbrečí.
„Ať to přemílám, jak přemílám… nenapadá mě jiný řešení, než prodat byt,“ povídám takhle jednou večer Otmarovi. „Ta střecha ve firmě potřebuje nutně opravit, přes zimu by už v žádném případě nevydržela.“
„Promiň,“ objímá mě. Vím, že nemůže za střechu, za to ostatní však ano.
„Měl jsem za to, že jsem objevil díru na trhu…“
Usměju se: „A místo toho jsem já objevila díru ve střeše.“
Není díra jako díra, říkám si. Jsem na mizině. Mám Otmara s jeho devíti sty mixéry. Proti Nině jsem ještě pořád bohatá.
„Přemýšlela jsem o tom… Když už se bude dělat střecha, necháme podkroví zateplit, na pěknej dvoupokojáč to bude stačit.“
„Ale když ty máš tenhleten byt tak ráda…“
Nemám ráda,“ opravím ho.
