Poslední extáze (Simona Monyová)

IRMA

     Přišla domů krátce po sedmé hodině večer. Podle saka na věšáku poznala, že Albert je už doma. Nakoukla do pokoje a potom do ložnice. Spal v jejich manželské posteli a usmíval se jako dítě. Přisedla si k němu a několik desítek minut ho pozorovala. Oddychoval tiše, vůbec nechrápal. V tom okamžiku by obětovala svoji vzkvétající firmu za to, aby se z Albertova mozku během spánku vygumovala epizodka s Romanem Cupalem... Zavrtěl se.

     Chtěla vstát a nepozorovaně odejít. Chytil ji za ruku a zamumlal: „Nechoď nikam...“ Patřilo to skutečně jí nebo nějaké dívce z krásného snu?

     „Alberte,“ zašeptala. Přála si, aby otevřel oči a zopakoval jí předchozí větu. Možná by tak i učinil, nebýt surového přerušení idylické chvilky. Naléhavě drnčící zvonek přinutil Irmu vstát. Rozmrzele otevřela dveře. Stála za nimi neobyčejně skleslá paní Baráková s neobyčejně pokorným výrazem v naducaném obličeji. Bože ochraňuj mě, ať ji nepřijmu zpátky, pokud jde žebrat o místo!

     „Dobrý den,“ hlasitě pozdravila Baráková a ovar pod bradou se jí chvěl. „Přišla jsem se omluvit.“ A je to tady!

     „Není zač, paní Baráková,“ pravila Irma uctivě s jediným úmyslem - co nejdříve se jí zbavit. Korpulentní sousedka však přešlapovala na rohožce dál.

     Dovnitř ji zvát nebudu, na to ať zapomene! připomněla si Irma její poslední návštěvu, která začala pár větami v předsíni a skončila dvěma hodinami nad kávou a vaječným likérem v obýváku.

     „Mohla bych na chvíli...“ cpala se Baráková dovnitř.

     „Víte... já... já jsem zrovna na odchodu,“ pokoušela se Irma zachránit situaci.

     „Přišla jsem se jenom omluvit, hned půjdu,“ hulákala Baráková v předsíni a vypadala poněkud nepříčetně.

     „Nemusíte se omlouvat!“ Jsme snad v Kocourkově?!

     „Je pan syn doma?“ pro změnu zašeptala bývalá zaměstnankyně, několikrát spiklenecky zamrkala a sepjala dlaně jako při modlitbě. Asi se pomátla, chuděrka...

     „Pojďte dál, paní Baráková, káva vám udělá dobře.“

     „Ne, ne,“ šermovala rukama a sunula své neforemné tělo k východu. „Já jen... abyste věděla, že těch anonymů lituju.“

     „To jste byla vy?!“

     „Jo, já. A řekněte mu, že jsem tady byla,“ zcela nesouvisle zadrmolila a kolébala se směrem ke schodům.

     „Komu?“

     „Vašemu klukovi, to je taky pěknej hajzlík...“