IRMA
Zastavila se za Zlatkou v práci. Potřebovala se něčeho napít, načerpat energii a nasát trochu přítelkynina optimismu.
Ach jo. U baru zase opruzuje ten slizoun, spatřila Luďka. Váhala, jestli nemá přijít někdy jindy, až tam vlezlý zubař nebude. Ale to už jí mával. Usmála se a opětovala pozdrav.
Zlatka byla pobledlá a její nálada měla k očekávanému optimismu daleko. „Čau,“ kývla na Irmu a bez ptaní před ni postavila skleničku whisky. Sama si rovněž nalila.
„Taky depka?“
Zlatka přitakala a obrátila do sebe sklenici. „Skočím za bráchou do kanclu, aby to vzal za mě, a zmizíme, co říkáš?“
„To by bylo bezva,“ nutila se Irma do bezstarostného tónu.
Zlatka odběhla, čehož Luděk hbitě využil: „Slyšel jsem, že máš nějaké trable. Nemohl bych ti být nápomocen?“
Odpal vtěrko! Zavrtěla hlavou.
„Myslím to vážně,“ naléhal.
„Ne, díky.“
Během večera, stráveného u Zlatky doma, zvládly téměř vyprázdnit láhev tequily. Zlatka si zapálila. Cigareta se pohybovala ve tmě jak svatojánská muška.
„To už je jedno, stejně mně bude blbě,“ přijala Irma nabízenou cigaretu.
„Vzpomínáš, jak jsme chodily kouřit na hřbitov?“
Irma se zasmála: „Kolik nám mohlo být? Třetí nebo čtvrtá třída, co?“
„Jo. A pamatuješ, jak se tam objevil ten chlap se sekyrkou? Slibovaly jsme, že už nikdy cigaretu nevezmem do pusy, když nás nedohoní. Nedohonil nás, ale já kliďánko báňám dál. Nemůžu se divit, že můj život vypadá tak bídně, když nedodržuju ani sliby, který jsem dala sama sobě.“
„Nebuď pověrčivá. Nedohonil nás, protože nás vůbec nehonil. Tu sekeru měl na roští, co rostlo kolem hrobu jeho ženy,“ namítla Irma.
„To je jedno. Člověk by měl sliby dodržovat,“ pravila Zlatka a natáhla se pro láhev. Než nalila, nasypala do sklenek špetku skořice a zalila ji lžičkou pomerančové šťávy.
„Doteď jsem si myslela, že se tequila pije se solí a citronem,“ típla Irma z poloviny vykouřenou cigaretu. Nechutnala jí.
„Obyčejná ano, ale tohle je zlatá Olmeca Tequila. Zraje čtyři roky v dubových sudech.“
„Připomínáš mi Luďka,“ uštěpačně prohodila Irma.
Zlatka znejistěla: „Co ti Luděk povídal?“
„Nic zvláštního. Však ho znáš. On je jak vyrážka v rozkroku. Člověk ji chytne ani neví jak, ale nemůže se jí zbavit...“
„V sobotu jsem se s tou tvojí vyrážkou vyspala...“
„Cože?“
Zlatka uhnula pohledem: „Promiň, asi jsem se měla nejdřív zeptat.“
Irma ke svému překvapení zaznamenala, že ji nečekaná informace rozladila. Ne, neplánovala si cokoliv začít s Luďkem, ale jeho zájem ji utvrzoval v pocitu, že je pro někoho důležitá, že o ni někdo doopravdy stojí. Teď viděla, že se jenom obelhávala.
„Nemusíš si nic vyčítat, Luděk není můj typ, příliš mi připomíná Alberta.“
„Alberta? To nemyslíš vážně,“ podivila se Zlatka. Sama neshledávala žádnou podobu mezi mladým atraktivním mužem a stárnoucím, vypelichaným manželem přítelkyně.
Irma se zasmála: „Nemyslím fyzickou podobu, ale povahové rysy.“
Když si ňouma Luděk troufl na Zlatku, možná že se mýlím i v Albertovi...
Zlatka si oddechla, že se přítelkyně nezlobí. Za to by jí drobná epizodka s Luďkem nestála. Ještě jednou se ujistila: „Takže je Luděk volnej?“
„Naprosto,“ pravila Irma. Hlavou jí táhly znepokojivé myšlenky týkající se Alberta. Potřebovala něčí lásku... Potřebovala Albertovu lásku, navzdory její ponížené, upachtěné podobě.
Zlatka zasmušile popotahovala z cigarety a dlaní rozháněla obláček štiplavého dýmu: „Stejně z toho nic nebude. Luděk je blázen do tebe. A co odešla Šárka, nemám na chlapy ani pomyšlení. Až po té naší poslední hádce mi došlo, že ji vůbec neznám... Myslím, že mě nenávidí.“
„Neblázni. Je to jen puberta.“
Zlatka pookřála: „Kéž bys měla pravdu.“
„Mám pravdu,“ upokojila ji Irma důrazně. Přemítala, jestli má Zlatce svěřit zdrcující novinku o Sebastiánovi, ale nakonec se rozhodla pomlčet.
Je to Sebastiánův život, on sám …
