Poslední extáze (Simona Monyová)

SEBASTIÁN

     Přišel domů v deset hodin večer. V celém bytě byla tma. Nalil si v kuchyni sklenici mléka a prázdnou krabici chtěl vhodit do koše na odpadky. Nevešla se tam. Odpadkový koš byl plný čerstvých žlutých růží. Komu zase přeskočilo?

Vytáhl bohatou kytici a strčil ji do vázy, kam podle jeho názoru patřila. Rozhodl se, že ji postaví na matčin stůl v pracovně. Vešel bez zaklepání a rozsvítil.

     „Mami, ty jsi tady?“ otázal se poněkud infantilně.

     „Hmm,“ zamručela a obličej schovávala v dlaních. Vypadalo to, že pláče. Postavil vázu a sklonil se k ní. Opravdu plakala. Pokusil se ji obejmout, ale bránilo mu opěradlo křesla, tak ji alespoň pohladil po vlasech. Měla je jemné, jak malé dítě. Máminy vlasy se mu vždycky moc líbily.

     „Co je ti?“ Utřela si oči o hřbet dlaně a mezi škytavými vzlyky posmrkovala. „Tak co se stalo?“

     „Ne...nemáš kapesník?“ opáčila. Takhle mámu ještě neviděl. Vždycky ji měl za silačku. Měkota byl v jejich rodině on a táta.

     „Myslel jsem, že dnes budete slavit to výročí,“ pokoušel se navázat hovor, „táta tě nějak naštval? Viděl jsem tu vyhozenou kytku a... a vytáhl jsem ji z koše.“

     „Jakou kytku?“ zamumlala a natáhla ruku po kostkovaném kapesníku. Sebastián ukázal na vázu. Znovu se rozplakala. Ničemu nerozuměl. Proč by táta vyhodil kytici, která ho musela stát nejmíň litr? A kde vlastně je?

     „Nachystám ti něco k jídlu,“ řekla matka a vstala. Sebastián sice jedl u Sama, ale měl dojem, že mámě prospěje, když bude něco dělat. Snědl by ještě čtyři večeře, kdyby ji tím pomohl. Připravila mu toasty se šunkou, žampiony a sýrem.

     Kuchtění jí šlo skvěle, měla na to buňky. Dokázala za chvíli vykouzlit báječnou večeři. Vlastně se jí dařilo v životě všechno. Cokoliv, do čeho se kdy pustila, zvládala rychleji a lépe než ostatní. Uvařila si kávu a usedla naproti.

     „Před časem jsem dostala anonym, docela mě to rozházelo. Někdo si přál moji smrt. Dnes dostal anonym táta,“ odmlčela se. Sebastián nedočkavě vyhrkl: „Taky o smrti?“

     „Ne, o mně. Udělala jsem chybu, někdo to zjistil a neváhal pěkně zatepla informovat otce. Proto dnes neslavíme výročí. Ale nedělej si starost, všechno bude zase dobré.“