Poslední extáze (Simona Monyová)

IRMA

     Stěhování bylo smutné. Opouštěla domov. Jediné místo, které skutečně milovala, a přitom už tam nemohla žít. Albert jí ochotně pomáhal zařídit malý, šedivý byteček na sídlišti. Do poslední chvíle zřejmě doufal, že Irma od rozchodu upustí.

     „Děkuju a už raději běž,“ stiskla mu ruku jako příteli. Po dvaceti letech manželství bych nenašla lepšího přítele.

     „Miluju tě,“ řekl. Já vím! Na okamžik se jí zdálo, že by ji Albert měl popadnout a odvést do svého domku u Blanska třeba i násilím.

     „Prosím tě,“ zašeptal. Správnej chlap o ženu bojuje, neprosí... Zase ho viděla jako dřív. Nerozhodného, tvárného slabocha. Podal jí lísteček se svou novou adresou. Tolikrát jí název vesnice i číslo domku opakoval, že je dávno znala nazpaměť. Zastrčila lístek do kapsy. Přála si, aby konečně odešel a neprotahoval několikaměsíční citové vypětí už ani o minutu.

     „Nemůžu tě tady nechat samotnou.“

     „Musíš,“ opravila ho a vystrkala ze dveří.