Otcomilky (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Adié

 

Takový milenec dokáže zázraky, říká si Dita. Kam se hrabou všichni psychiatři a psychologové se svými učenými žvásty, tabletkami a složitostmi lidských povah. Přitom všichni chceme jen to jediné: aby o nás někdo doopravdy stál.

Možná by tuhle teorii měla hodit na papír, nechat si ji patentovat a říct jednou provždy adié svojí chudobě, přemítá z poloviny žertem.

„Taky přemýšlíš, co s námi bude dál, až se vrátí tvoje děti?“ vstupuje do jejích úvah František a tím stvrzuje, že Dita je opět člověk a ne jen bezduchý stroj vykonávající desítky potřebných úkonů bez nároku na odměnu. Je povznášející vidět, že o ni někdo má zájem, počítá s ní, myslí na ni, chce ji...

„Nepřemýšlím o zítřku. Žiju dneškem,“ namítne. „Věnovala jsem si týden. Po šestnácti letech nejsem matka, manželka, doktorka ani dcera. Vzala jsem si volno ze všech životních rolí... Jsem to prostě jenom já...“

„Ještě že sis nevzala volno i jako milenka...“ popichuje ji František.

Vděčí mu za tolik! Díky němu dokázala chytit druhý dech.

Vleklá deprese rozleptávala její charakter, Dita ztrácela soudnost, motivaci i schopnost mít ráda. Nedokázala už být dostatečně trpělivou a obětavou matkou, ani svým pacientům dostatečně empatickou lékařkou.

Díky Františkovi zase našla samu sebe, díky němu se opět bude moci rozdávat a rozmělňovat.

Objímá ho:„Jako milenka teď naopak chci dělat samé přesčasy!“

„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo...“ září František.

O to těžší ovšem bude říci mu, že oni dva žádnou budoucnost nemají, uvědomuje si Dita a tiskne ho k sobě silněji. Ještě jí zbývají tři dny.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024