Otcomilky (Simona Monyová)

Jednička jak bič

Zbytek cesty trávíme mlčky a nejspíš si oba přemíláme minulý rozhovor.

Je mi úzko. Vím, že jsem svůj vztah k otci definovala přesně. Základem veškerých mých citů k němu byl odjakživa hlavně strach. Strach, že ho zklamu, strach, že se za mě bude stydět, strach, že se bude zlobit, strach, že mě bude kritizovat, strach, že mě ztrestá zesměšňováním nebo mlčením a ignorováním... Na tak chatrném základě jsem už nehodlala stavět žádný další vztah.

Koho se bojíme, toho nemůžeme milovat, řekl kdosi slavný. Nebo aspoň myslím, že tak nějak to bylo... V každém případě to do puntíku vyjadřovalo můj názor. A já se Heřmana nehodlala bát, chtěla jsem ho navěky věků oddaně milovat.

„Jestli chceš lidem lhát nebo zamlčovat skutečnost ty, máš na to plné právo,“ povídám a můj hlas zní nepřirozeně skřípavě. Jako škrábám nehtů o školní tabuli. „Ale počítej s tím, že já ode dneška mluvím opět pravdu.“

„Já bych pro tebe lhal klidně od rána do večera...“ vydírá.

„O tom nepochybuju,“ usmívám se mile. „Spíš by mě zajímalo, jestli bys kvůli mně dokázal být naprosto upřímný.“

Zarazil se.

A já si konečně naplno uvědomila, jak skvělý itinerář jsme to daly s Vendulou dohromady a že pokud nechci zbytek života prožít v rohu ukřivděné snaživky, musím se ho dogmaticky držet. Jak malé dítě máminy sukně.

A do svatby bude z milé sedmičky jednička jak bič!