Otcomilky (Simona Monyová)

Blbý věk

Možná bych se měla trošku přišmrncnout, říkala si Dita a svlékla ukoptěný žmolkovatý svetr z mohérové vlny, který už nosila dvakrát tak dlouho, než co k nám dovážejí zázračný Perwol, a začala prohrabovat skříň. Měla by si koupit něco na sebe, napadlo ji, ale hned vzápětí myšlenku zavrhla. Kdo ví kolik ta oprava baterie bude stát.

„Kam jdeš?“ přišourala se Adélka.

„Do hospody,“ odvětila Dita a natáhla si přes hlavu bleděmodrý bavlněný pulovr se zipem. Tenhle styl se sice už nenosil dobrých sedm let, ale zato jí docela slušel.

„Nikam nechoď,“ zakňourala dcerka.

Pěkně se to v ní pere, uvědomovala si dojatě Dita. Malé děcko svádělo lítý boj s dospělou ženou v těle dvanáctileté holky, která vypadá na patnáct. Blbý věk...

„Budu hned zpátky. ..a s trochou štěstí sem dosmýkám i nějakého instalatéra. Přece nebudeme celý víkend bez vody,“ vysvětlovala. Kupodivu jí ta potopa v koupelně pomohla. Nakopla ji k nějaké radikální činnosti, umožnila jí chytit druhý dech.

„Ty myslíš, že opraváře najdeš v hospodě?“ pochybovačně se otázala Adélka.

„A kde jinde?“ opáčila rozhodně Dita.