Otcomilky (Simona Monyová)

Franta nebo Pepa

„Jedno točený?“ otázal se u výčepního pultu obézní hostinský.

Ježíši, zděsila se Dita, musím vypadat fakt hrozně, když mě otypoval jako boveračku, co po hospodách chlemtá pivo na stojáka.

„Ne, děkuji. Já pivo nepiju, potřebovala bych instalatéra,“ řekla rozhodně.

„Instalatéra?“ zarazil se hostinský. „A to je co?“

„Vy nevíte, co je instalatér?!“

Znervózněl a roztržitě si začal mnout ušní lalůček: „My tady na koktejly a podobný blivajzy nejsme moc zavedený, paninko. Tady ste na lontu... Instalatéra neznám, ale můžu vám nabídnout Čerta, Magický voko, Krvavou Mary, Medvěda, Žabí krev a Beton...“

Zasmála se: „Jo, beton budu možná taky potřebovat... časem. Ale momentálně sháním instalatéra, protože mám díru ve zdi a stříká z ní voda...“

Roztáhl masitý obličej do úlevného úsměvu, že jeho profesionální čest zůstala bez poskvrnky: „Jo, vy hledáte Frantu? Tak to ste měla říct hnedka!“

„Frantu nebo Pepu... na jméně nesejde,“ odvětila.

„Chcete instalatéra, ne?“ otázal se pochybovačně. Úsměv byl ten tam. Jediné, co zobrazovala jeho tvář v tu chvíli, bylo rozčarování nad ženskou, se kterou je domluva jak se starým kozlem. „Nebo ste si to rozmyslela a chcete pokrývače? Páč instalatér se menuje Franta, ten ale do hospody večír nechodí. A Pepa, tak to je tamhleten v tý radiovce u stolu pod voknem do ulice... Von je ale pokrývač, ne instalatér...“

„Díky. Beru Frantu,“ znovu se zasmála. „A kde ho najdu?“ ,,No, nejspíš doma. Dyť vám řikám, že do hospody nechodí. Teda teďkom, večír... Na voběd von vobčas zajde, páč žije sám...“