Otcomilky (Simona Monyová)

Echo

Čekám tě u našich, neber si na sebe tu svoji kozarnu!, dávám Heřmanovi echo mobilem. Většinou esemesky nečte. Doufám, že dnes udělá výjimku, atmosféra nedovoluje, abych mu zatelefonovala.

Výjimku neudělal. Přikvačil si to v bundě za deset táců, která mu sice děsně sluší, ale bohužel podobně asi sluší i mému otci.

Stanou proti sobě v předsíni - dva kohouti na jednom smetišti.

Sebevědomí z nich sálá jak teplo ze starých kachláků. Začínám se potit, ačkoliv jsem to prorokovala Heřmanovi.

Ten je v pohodě. Líbá máti ruku a předávají kytici.

„.. .a víte, že jste manželovi tak trochu podobný?“ pobaveně se usmívá moje matka. Jediné co jí nelze vytknout, je, že by byla přehnaně taktní. „Dokonce máte i stejnou bundu!“

Zablesklo se a zahřmělo. Tedy skoro.