Otcomilky (Simona Monyová)

Špatný člověk

Dita se probrala, zašátrala levou rukou po sousedním polštáři a bolestivě zjistila, že nejenže tam nespočívá hlava jejího muže, ale že tam dokonce není ani žádný sousední polštář. A pak si vybavila včerejší výměnu názorů s Heřmanem a vychlemtaný půllitr levné vodky o samotě.

Hlavou jí prolétla vzpomínka. Sedí v taxíku, který se pomalu rozjíždí a míjí kočárek tlačený Heřmanem. Heřman mává, taxikář to registruje, přibrzďuje a ptá se: „Oni patří k vám? Ten kočárek se v pohodě vejde do kufru, můžeme je vzít s sebou, jestli chcete...“

A Dita ani nezaváhá: „Kdepak, jen jeďte...“

Pamatuje se na to naprosto přesně. První večírek u známých, jakmile přestala Jáchyma kojit. Hrozně se opila, i když měla sotva tři skleničky vína a miniaturní štamprličku jakési domácí pálenky. Její tělo za rok a půl abstinence alkoholu odvyklo a vzbouřilo se.

Přespali tam. Tedy Heřman s Jáchymem přespali, ona se celou noc vinula k záchodové míse. A ráno tvrdila, že ji chytla ledvinová kolika. Kdo si troufne odporovat doktorce v určení diagnózy? Fotograf, učitelka mateřské školky a bankovní úředník sotva... A tak odjela taxíkem, ačkoliv tehdy i koupě sunaru pro ně byla nezanedbatelná investice. To všechno ještě bylo možné chápat i odpustit. Jenže ona tak moc toužila být co nejdřív doma v posteli, že nechala Heřmana s Jáchymem schválně jet tramvají, jen aby nezdržovali při nastupování... Nejen to! Ona se dokonce těšila, jak si užije tu půlhodinku klidu, než se dokodrcají městskou hromadnou dopravou...

A to má teď za to!

„Přestaňte se obviňovat,“ radila jí psycholožka nesčetněkrát. Jak se to dělá, už poradit nedokázala, a tak Dita stále loví z paměti neodpustitelná provinění, jak kapry ze sádkového rybníka.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Dita má hůl připravenou po ruce, aby kdykoliv mohla zmrskat svůj unavený hřbet. Zaslouží si to. Určitě si to zaslouží. Musí být špatný člověk.

Kdyby tomu tak nebylo, proč jinak by ji Heřman opustil? A proč by ji tolik nenáviděl?