Otcomilky (Simona Monyová)

Co kdyby

Dita si po několika letech koupila nové prádlo a to staré, s vytahanými gumičkami a kosticemi vystupujícími z tkaniny jako malé anténky mimozemšťanů, stydlivě zabalila do novin a zahrabala téměř na dno popelnice.

Nové podprsenky a kalhotky potřebovala jako sůl, říkala si a snažila se ignorovat červíka Cokdyby, který jí hlodal v hlavě už pár dnů.

Jak to myslel, když prohlásil, že ji má rád? Má ji rád jako člověka? Jako sousedku, se kterou prohodí tu a tam pár vět? Nebo to jen plácl, protože prostě nevěděl, jak na otcovy pitomé otázky zareagovat?

A co kdyby ji měl rád jako ženu?!

Nesmysl, pokárala se. Doktorka a instalatér! Chlapi nesnesou, když má ženská vyšší vzdělání. Vždyť i ve svém oboru velice úspěšný Heřman žárlil na její práci. Neunesla by další fiasko... Na druhou stranu nemá z čeho vybírat. Už si ani nepamatuje, kdy se jí naposledy někdo dvořil.

Vzpomněla si na mámu, která ji varovala, když si brala Heřmana: „Zvaž to ještě holka... fotograf, to máš skoro stejný jako muzikant... Prostě umělci...“

„A co je na umělcích špatného?“ zeptala se Dita, která na svého otce nedala dopustit.

„Nejsou špatní... jsou skvělí, úžasní... jenže bohužel skoro nikdy nejsou u tebe, když je potřebuješ...“

Maminčina slova se splnila do puntíku. Kéž by tady byla a poradila Ditě s Františkem. Mami, pochop, chci si jen trošku užít... nehodlám se za něj provdat, šeptala Dita, jako by ve svém věku potřebovala i k troše flirtování její svolení...