Hned jak jsem se ráno vypotácela z postele, uvědomila jsem si, že becherovku už nikdy v životě nechci vzít do pusy. Ne, slovo „becherovka" už nechci ani slyšet, ani číst, ani vyslovit. Nenávidím ji. A taky nenávidím všechny spokojený, šťastný a vyrovnaný lidi. A taky pracovitý. V předsíni mi hnije krosna naditá vlhkýma hadrama z hor a já si teď jdu lehnout. Ředitelka si mě dneska měřila přísným pohledem, kdyby věděla, kolik úsilí mě stálo vůbec odejít do školy, ještě by mě pochválila. To, že jsem místo matiky a češtiny dnes učila dvě hodiny výtvarku stylem: „dělejte si děcka co chcete, hlavně buďte tiší" už, pravda, ke chválení není. A to, že se vykašlu na písemky z prvouky, které bych do zítřka měla opravit, už vůbec ne. Ježiši! Jestli já nakonec nebudu po tátovi? Ten, než se uchlastal, vždycky říkal: „Práce není čurák, tak ji nehoň". Musím jít do sebe. Dnes ne, mám kocovinu, depresi a bolí mě hlava. Ale zítra, zítra už vážně začnu žít jinak. Přísahám!
Zaspala jsem! Je to neskutečný, ale já vážně zaspala. Včera jsem si šla lehnout už kolem čtvrté odpoledne, koho by napadlo, že budu spát tahem šestnáct hodin? Musím zavolat do školy. Jen nevím, jestli mám zajít jako k zubaři anebo mít závažný problém v rodině. Problém v rodině je dobrej. Mám sama se sebou tolik problémů, že to vydá za celou rodinu. Takže to ani lež nebude. Jasně, zavolám do školy, omluvím se, pak vybalím tu blbou krosnu, uklidím byt, umyju si vlasy, udělám pár sklapovaček a opravím písemky.
PS. Tak do té školy jsem brnkla a proběhlo to naprosto hladce. Udělám si kafe, mrknu, co je v televizi a hurá do práce.
Sakra! Na HBO dávají Thelmu a Luisu, můj oblíbenej film. Zapálím si a kouknu se aspoň na kousek.
No, jasně, že jsem to shlídla celý, ale stálo to za to. Byl to zážitek, i když ten film znám už skoro nazpaměť. Někdy jsem si dokonce představovala, že takhle putujeme světem s Dášou. Dvě zhrzený, životem obouchaný ženský, který chtějí urvat aspoň kousek toho zprofanovanýho štěstí pro sebe. A pak sjedem autem ze srázu. S úsměvem na rtech. S vědomím, že to prostě nevyšlo, ale za pokus to stálo. Škoda, že tohle jsou jen puberťácký sny. Dáša je na podobnej úlet moc zodpovědná a já zbabělá. Musím se sebrat. Musím! Jinak ten život prodrbu úplně celej. Tak poslední cigárko, plynovou masku na obličej a bez cavyků vybalit tu krosnu!
Nechápu to. ale hodiny vážně ukazují 15. 27. Kam se poděl celý den? Jak to, že koukám na televizi, přepínám programy, občas si zapálím, dojdu si na záchod, něco sezobnu a vařím si střídavě čaj a kafe, jedno za druhým? Proč nedokážu fungovat jako všichni normální lidi? Jak to, že ani několik dnů nevybalená krosna špinavýho prádla mě nedokáže vyburcovat k činnosti? Co by mě vzpamatovalo? Požár v kuchyni? Ach jo, nějak jsem se nepovedla, to je jistý.
Čtvrt na osm. V televizi běží zprávy. Člověk by měl vědět, co se ve světě děje, no ne?
A pak reklamy. Záplava vánočních stromečků, jmelí, skleněných ozdob a světélkujících žároviček. Spoty navozující iluzi spokojenosti, lásky, rodiny, domova, tepla a bůhvíčeho ještě. Chce se mi brečet. Jak se mám zajímat o pitomou krosnu, když můj život se hroutí. No, abych byla přesná, nemá se co hroutit, nic jsem doposud nevybudovala. Ani majetek, ani vztah. Spíš se tak nějak propadám hlouběji a hlouběji. A pokud jsem se ještě nedotkla samého dna. dá se to očekávat každou chvíli.
Středa ráno. Budík začal drnčet už o půl sedmé. Tak nějak jsem doufala, že si přivstanu a vybalím krosnu, na kterou jsem se pochopitelně včera zase vyflákla. Občas mě napadá, že ta moje lenost je pravý důvod, proč žiju sama. Vždyť já se nedokážu pořádně postarat ani o sebe, natož abych se starala o nějakýho chlápka a děti. Ale to odbočuju. Budík zazvonil sice o půl sedmé, ale já ho típla a přeštelovala na tři čtvrtě. A pak na za pět sedm a v sedm nula osm jsem konečně vstala. Potom jsem lítala po bytě jak splašená, hledala punčocháče a nějakej poslední čistej svetr. Krosna se na mě vyčítavě šklebila z předsíně. Tak jsem j…
