pátek 2. 3. 2007
Problém se žaludeční nevolností přetrvává, přesněji řečeno, s každým shlédnutím klipu Kudlanky bezbožné se zhoršuje. Čtvrt století Kudlanku bezbožnou kapela mého muže ždímala, co to šlo, byla to jejich nosnice - rekordmanka, a když se nedočkali zlatého vejce, tak z ní nakonec nechali uvařit aspoň řídkou polívku.
Polívkou budou hostit zítra večer kamarády na Šelepce, já získala výsadu ochutnávače. Mileráda bych se této výsady zřekla. Polívka je nemastná, neslaná. Odporná všehochuť.
„Tak co na ten klip říkáš?“ dychtivě vyzvídá Honza.
„Nemám slov...“
„Je to bomba, co?“
„To teda je...“ souhlasím. Je to bomba, kterou by měl co nejdřív někdo zneškodnit, než bude mít na svědomí kohokoliv s minimálním vkusem či uměleckým cítěním.
„Mám pro tebe překvapení,“ povídá Honza.
Bojím se, že už žádné další překvapení neunesu...
„Budeš nám dělat kmotru!“
„Jsem tvoje žena, nemůžu být zároveň i tvou kmotrou,“ pokouším se zachovat duchapřítomnost.
„Hlavně jsi poměrně známá spisovatelka, co shodou okolností napsala i text písně...“
„A další shodou okolností si tě i vzala, co?“
„Myslel jsem, že to budeš chápat jako čest...“ praví dotčeně. „Já bych to na tvém místě jako poctu rozhodně bral...“
To rozhodně, pomyslím si jízlivě. Už vidím Honzu jako jednoho z nejprodávanějších autorů v republice, jak výská blahem, že může křtít hudební klip kapely, co za svoji bezmála třicetiletou existenci vydal s přáteli zhruba šestnáct kusů cédéček.
„Já to tedy pokřtím, jestli chceš,“ vstřícně podávám prst. Jenže prst je málo. Honza chce celou ruku, tu ruku, co napsala dvacet úspěšných knih:,,Ale novinářům a televizi se o tom pro jistotu nezmíníš, že?“ poznamená sarkasticky.
„Propagaci zařizuje Fabián.“
„Tak proč si s novinářema tykáš a zveš je na whisky, když s nima nekamarádíš?!“
„Dobře, zkusím je tam pozvat...“
„Díky, hvězdo jasná, že jsi sestoupila z nebeských výšin a poctila svým leskem slávy nás, obyčejné smrtelníky,“ pitvoří se Honza. Prst i celá ruka nestačily. Třebaže dávám, co můžu, pořád chce víc. I kdybych se na kousíčky rozervala a házela mu je pod nohy jak okvětní plátky rudých růží, nebude mít dost. Kdysi taky žárlil, bylo to milé, lichotivé a místy dojemné. Žárlil z nejistoty, že pro mě není dost dobrým mužem. Teď žárlí, protože vedle mě není dost dobrým umělcem. A je to nesnesitelné.
„Proč tě tak štve, že já jsem si dokázala splnit svůj sen z mládí? Tenkrát jsi mi přece fandil... Proč mi ten úspěch prostě nepřeješ?“ beru ho proti své vůli za ruku tak, jak jsem ho odnepaměti brávala, když trucoval. Už dlouhé měsíce, možná dokonce roky jsem tohle gesto neučinila a najednou se vrátilo samovolně jako vyléčený tik. „Nic mi nespadlo samo do klína, ty nejlíp víš, jak jsem se nadřela...“
„A já snad ne?!“
Ne, ty ne, vzpomenu si na všechny ty opilecké večírky, koncerty, co odehráli pod parou, na silácké řeči o debilech, kteří sedí v nahrávacích studiích, porotách pěveckých soutěží, rádiích, klubech, televizích... Honzovi to nepřipomenu, vidí to jinak — zkresleně, vždycky byl zvyklý vyhrávat s minimálním úsilím, jak už to u hýčkaných jedináčků bývá zvykem. Já dostala do vínku křestní jméno po otci, abych hned od začátku měla na paměti, že jsem rodiče značně zklamala, jelikož jsem se nenarodila jako kluk. Mě nevychovávali chválou jako Honzu, chválou, která člověka ukolébá v mylném pocitu, že mu svět leží u nohou. Mě s cejchem Roberta zadupávali do země, a tím mi kupodivu prokázali tu největší službu. Zbývaly mi totiž jen dvě možnosti: zahrabat se totálně, anebo se vzepřít a prorazit. Jako trs trávy co vyroste v puklině asfaltu...
„Měla jsem prostě štěstí,“ shrnu svoje dvacetileté úsilí do banální věty, která jediná může Honzu ukonejšit. Hloupého Honzu, ve kterém jsem kdysi viděla oslnivě krásného, chrabrého prince s nadpřirozenými schopnostmi a ryzím charakterem. Ale to už je dávno. To jsem ještě ne…
