Kudlanka bezbožná (Simona Monyová)

čtvrtek 12.4.2007

     Beseda v Tišnově. Jedna z knihovnic, usměvavá příjemná čtyřicátnice, mi vykládá o svých dospělých dětech, o tom, jak s ní před nedávném zacloumaly mateřské pudy tak silně, že přemlouvala manžela k dalšímu dítěti, a jak je šťastná, že jí to rozmluvil.

     Byla bych taky šťastná, kdyby si dal Honza aspoň tu práci s rozmlouváním? Anebo šťastní mohou být jen lidé, kteří to mají v hlavě všechno krásně srovnané? A my, myšlenkoví chaotici, citoví rozháranci, jsme nadosmrti odsouzeni trápit se?

     Dnešní příděl trápení odsouvám na zítřek. Fabián mě pozval na večeři a po večeři chtěl, abych pozvala na oplátku já jeho k sobě. Neudělala jsem to. Tenhle nápad už jsem úspěšně rozchodila a přičítám ho jen panickému strachu z opuštěnosti. Žít sama se mi nečekaně zamlouvá. Opuštěná jsem byla doma, v tom tichém domě, kde jsem na všechny dřela a zatrpkle čekala ovace za svoje úsilí. Teď jsem v situaci, kdy je pro mě atraktivnější zájem muže než sex s ním, jsem v situaci, kdy se raději přitulím k plyšovému králíkovi, jehož zlozvyky není nutno se sebezapřením tolerovat... A když bude nejhůř, ještě přece mám v záloze tu kukuřici! (Tak mě napadá, že je možná na čase přikoupit i mrkev a vzdát tak na stará kolena hold zdravé promiskuitě.