Kudlanka bezbožná (Simona Monyová)

pátek 30.3.2007

     Vracíme se z nákupu hraček, kterých je v pronajatém bytě poskrovnu, a Puclík mě najednou zaskočí otázkou: „Kde je dědýnek?“

     „Doma...“

     „V novým doma?“ ptá se bystře. Na podobné otázky jsem se připravovala — ovšem v úterý, ne dnes. Docela mě jeho náhlý zájem zaskočil.

     „Nové doma je babičky. Děda bydlí ve starém doma...“

     Puclík se zamyslí, pak se usměje a povídá: „Pu a máma má taky nový doma...“

     „Ano. Všichni tři teď máme nové doma,“ kývu s úlevou, jak je ve dvou a půl letech všechno jednoduché. Je to snad tím, že dítě v tomhle věku každý den poznává desítky nových věcí, se kterými se musí vyrovnat a smířit, takže když přibude drobnost typu: babička odešla od dědečka, nedělá z toho vědu? Zatímco my, co jedeme desítky let ve vyjetých kolejích s mylným dojmem, že všechno známe a všude jsme už byli, se zásadním změnám pokud možno vyhýbáme, protože by nás mohly úplně vykolejit?

     Kupodivu si nepřipadám vykolejeně. Dokonce se mi zdá, že jsem léta frčela po slepé koleji a teď se mi konečně podařilo přehodit výhybku a já se pomaloučku, opatrně začínám ubírat směrem, kde jsou rizika záplav a utonutí minimální.