středa 29. 11. 2006
Jsou čtyři hodiny ráno a já se stále ještě převaluji v posteli. Pusto a prázdno. Jak v posteli, tak i v duši. Do jedné jsem hypnotizovala mobil, aby mi Honza zespodu poslal aspoň textovku na dobrou noc. Dělával to tak. Dělával spoustu věcí, které už teď nedělá.
Natahuji si tepláky, tlusté ponožky, svetr — mírová mise se už nedá zastavit. Nerozsvěcím. Svítím si na cestu displejem mobilu, chci Honzu překvapit a hrozně se přitom bojím, že ho přistihnu. Nemám sice jasnou představu při čem, mám jen desítky představ nejasných.
Musím jít přes zahradu a doufat, že francouzské okno do kumbálu nebude zavřené na kličku. Klíče nevlastním, takže vstupními dveřmi jít nemohu. Jak to, že nemám klíče, napadá mě najednou a o neválečnosti svého tažení už nejsem tak docela přesvědčená. Spravedlnost!, chce se mi křičet.
Samozřejmě že zavřeno je. Žaluzie jsou zataženy, ventilačkou září do noci výseč světla, žluťounce jak odkrojek z bochníku sýra. Honzovi se bez jeho vědomí a jakéhokoliv aktivního přičinění opět připisuje jeden minusový bodík. Ještě se mohu otočit, vrátit zpátky do ložnice a ráno svůj pomatený noční výlet zamlčet. Tedy mohla bych, pokud bych nebyla já sama pomatená. A pomatenci - jak známo - páchají pomatené skutky, vedou pomatené řeči, podnikají pomatené výpravy. Pokouším se vměstnat obličej do škvíry, náhle mi přijde lákavější šmírovat, než čestně zabušit. Vidím jen křeslo a část obřího zásobníku na cédéčka. Buším tedy. Nikoliv čestně, nýbrž zoufale. Buším plných devět minut. K zoufalství se přidává ještě i zlost.
„Anóó! Kdo je?“ ozývá se rozespale můj manžel tónem, jako by se mi po pětadvaceti letech vztahu hodlal právě představit.
„Kdo asi!“ štěknu. „Už mám dost toho, jak se tady zašíváš,“ povídám odhodlaně.
„Já se nezašívám. Mám práci. Víš, že dělám na tom novým cédu.“
„Neděláš nic. Spíš. Spíš tady na staré rozkládací pohovce a ne v naší posteli s kvalitní matrací za třicet tisíc, kterou jsi prosazoval kvůli problémům s páteří! Spíš tady skoro pořád. A já chci vědět proč...“ málem žebrám. Teď anebo nikdy, říkám si. Dostanu to z něho, i kdybych ho měla zatlačit do kouta, chytit pod krkem nebo přiškrtit za koule. Dostanu to z něho. Musím. Nebo už vážně zešílím.
„Já jsem nespal,“ lže mi bezostyšně do očí a přitom si přihlazuje všemi směry přeležené vlasy.
„Ale spal,“ povzdechnu. Činorodost a rozhodnost ze mě pozvolna vytékají, jako když vytáhnete ve vaně špunt. „Já jen chci vědět, proč spáváš tady, proč už se mnou nechceš být... Potřebuju tomu rozumět, nechci po tobě, abys to měnil, jen mi to prosím vysvětli,“ žadoním, až se mi ze sebe žaludek obrací.
Honzovi se obrací jen oči - v sloup. „Už je to tady zase! Jasně jsem ti už několikrát řekl, že není co vysvětlovat!“
„Nespali jsme spolu tři a půl měsíce,“ hlesnu. Pořád ještě, po tolika letech, se mi Honza líbí! Jediné, co se mi na něm nelíbí, je vlastně to, že já už se zřejmě nelíbím jemu, napadá mě. A je to zásadní posun v mém uvažování. Posun, který by mohl s Honzovou pomocí vyvolat řetězovou reakci. Připadám si jako patolog zvedající plachtu, pod kterou leží mrtvola. Už vím, jak vypadá, ale zjistit, nač zemřela, bude ještě chvíli trvat. Dívám se s takřka profesionálním odstupem na mrtvolku naší lásky. Potřebuji pitvat! Potřebuji vědět! A Honza? Ten se rozhlíží po krumpáči s motykou, aby mohl zdechlinu co nejrychleji zakopat.
„Právě jsem tě informovala, že jsme spolu nespali tři a půl měsíce,“ mírným tónem opakuji. „Můžeš mi říct proč?“
„Nevím,“ zahučí Honza.
„Tak o tom uvažuj...“
„Dobře, budu o tom uvažovat,“ povídá otráveně a pak se zeptá: „Audience skončila? Můžu jít konečně spát?“
Ohromeně zírám. Kráva jsem, kráva blbá! Místo abych si dávno našla milence jako většina kamarádek, pořád čekám, až mi k tomu dá Honza požehnání. Tohle už přece není čestnost, to je čirá demence!
„Spát?!“ protáhnu jízlivě až nenávistně. „Ale ty přece nespíš, děláš…
