Kudlanka bezbožná (Simona Monyová)

středa 21. 2. 2007

     Honza stále ještě nečetl můj vzkaz! Kdybych ho do knihy sama nevložila, pojala bych již patrně podezření, zda se nejedná pouze o účelovou maketu, jaké používají v prodejnách nábytku k vyvolání pocitu zabydlenosti u zákazníků. Tipuji, že mnozí váhavější zákazníci tráví v těchto prodejnách výběrem pohovky či sedačky vice času, než můj muž doma, což by právě mohla maskovat tu a tam vyměněná atrapa knihy na nočním stolku. Jenže Irving je pravý, manžel sice falešný až běda, ale instalováním maket by se rozhodně kvůli mně neobtěžoval. Včera se dokonce ani neobtěžoval zmínit, že nebude v noci doma. Do časných ranních hodin jsem kontrolovala parkoviště před domem jak dobře placený vrátný.

     Napadá mě, jestli to není běžný jev, který jenom já přeceňuji, jestli náhodou každý vztah po pětadvaceti letech nepřipomíná vyjedenou lednici před velkým nákupem. Kečup, hořčice, máslo a sklenice s okurkami. Nic, na co by měl člověk chuť, ale s trochou dobré vůle se tak dá ještě nějaký čas přežít. Hlady neumřete.

     Strádám citovým hladem, neumřu... ale neměla bych přece jen už konečně něco chutného nakoupit?

     Co bych to nepřiznala — záměrně jsem dnes vzala Puclíka na procházku do míst, kde bývám zasypávána pozorností a úsměvy. Musela jsem si ověřit, zda nejsem vzduch pro všechny lidi nad dva a půl roku.

     Zedník přeručkoval po lešení a obratně seskočil, což Puclík lakonicky ohodnotil: „Jako opička... „

     „Dívali jsme se včera na film o gorile, „ ještě o něco jsem „vylepšila“ vnukovo prohlášení.

     „Jo, kolemjdoucí si mě často pletou s opicí, jedna dobrotivá stařenka mi včera dokonce hodila banán,“ vtipně sekundoval zedník a pak se na mě pozorně zadíval: „Máte úplně lesklý oči, něco na vás asi leze...“

     (Na okamžik si přeji, aby to byl on... Ale od adepta na náhradní bójku čekám mnohem víc, pingpongový míček plovoucí po hladině ještě nikdy nikoho nezachránil.)