Kudlanka bezbožná (Simona Monyová)

čtvrtek 23. 11. 2006

     Přijíždím k domu a rozladěně vnímám, že manželovo auto stojí na našem soukromém plácku vyhrazeném k parkování. Je poledne, mému muži Honzovi je čtyřicet šest let, tudíž ještě stále spadá - a dlouho spadat bude - do takzvaného věku produktivního. Tak by doprčic měl něco produkovat, ne?

     Kromě permanentního poflakování se a občasných nepříliš úspěšných hudebních nahrávek s kapelou Kravál neprodukuje takřka nic. Pokud pomineme vyměšování, samozřejmě. A to ze mě, prosím, předloni vymámil nevratnou půjčku na založení realitní kanceláře, přičemž se od začátku choval, jako by chtěl realitku spíš položit než založit!

     Dveře od jeho auta jsou otevřené, nešikovně se mi parkuje. Nakonec se moje zrcátko letmo políbí s jeho dveřmi a já málem přejedu vysavač. Honza mě chce rovněž letmo políbit, ale já nakvašeně vytahuji klimbajícího vnuka z autosedačky. Nechápavě zírá. Ne vnuk, nýbrž manžel - bohužel. Činí tak posledních pět šest let, možná dokonce deset, co já vím... Prostě už celou věčnost na mě povětšinou jen připitoměle civí. Mohla jsem si dávno zvyknout, já vím, jenže já miluji muže inteligentní, s bystrým myšlením a šibalskými jiskrami v očích, takže na toho tupana po svém boku si nezvyknu nikdy. Rozčiluje mě čím dál tím víc. Taky proto, že doma vysavač překračuje bázlivě jak jedovatého plaza, ale auto si pulíruje pořád.

     „Děda! Dědýnek!“ roztomile a radostně žvatlá Puclík.

     Honza mu roztržitě zamává a navzdory výstražným signálům, které střílím z očí jak poplašňáky, se začne vyptávat, co mi zase vadí.

     On mi vadí!

     „Neměl bys být v práci?“ pokouším se z nejhlubších zásob vydolovat laskavý tón. Ráda bych, aby vnouček vyrůstal v harmonickém prostředí navzdory tomu, že nemá tatínka, a občas se zdá, jako by neměl ani maminku. Naše dvaadvacetiletá dcera Alice přes den studuje vysokou školu a po večerech shání pro Puclíka náhradního otce. První jmenované prozatím úspěšně, druhé prozatím bezúspěšně. Mnohdy bych si přála, aby to bylo naopak.

     A pro pana psychiatra něco hezkého pod čarou. Zprvu jsem si marně v hlavě pouštěla dnešní den tam a zpátky, jen stereotypní domácí práce, nuda a maximálně od pudinku upatlané pusinky vnoučkovy. Jenže pak se mi před očima mihlo popelářské auto, se kterým jsme souběžně popocházeli a civěli na něho s Puclíkem skoro hodinu. To už se blížím ke svému vrcholnému zážitku z dnešního dne: Usmál se na mě mladý, dlouhovlasý, bohémsky vyhlížející popelář!

(V uších mi doteď znějí fanfáry.)